a operních scén proletěl v prosinci minulého roku Prahou, aby ji, spolu
s Pražskými symfoniky za řízení Serge Bauda, uchvátil Musorgského
Písněmi a tanci smrti. Je to pohledný, příjemný a bezprostřední člověk. Jeho jméno dnes vyslovuje celý hudební svět s uznáním a obdivem.
Nepředstavuje jenom nádherný hlas, ale i citlivý a inteligentní přístup k hudbě a životu. HARMONII poskytl exkluzivní rozhovor.
Jak se žije umělci, původem z gruzínského Tbilisi, s puncem hvězdy světového pěveckého nebe, navíc často označovanému za následníka Fjodora Šaljapina? Nevím, žiju jako kdykoliv před tím, docela civilně, ale je samozřejmě příjemné, že lidé tuto úroveň ode mne očekávají a vážím si toho. Příměr se Šaljapinem pronesl před dvaceti lety jako velký kompliment Herbert von Karajan. Šaljapin je legendou. Je těžké o něm hovořit, legendy nejsou předmětem k diskusi. Byl prostě úžasný. Nicméně Rusko bylo vždycky fantastickou líhní velkých basových hlasů. Třeba Alexandr Pirogov, podle mě jeden z největších basistů světa všech dob! Byl by dosáhl mezinárodní kariéry, ale žil v době tuhého stalinského režimu a nemohl opustit hranice země.
Vaše umělecká cesta začala ovšem řadu let po jeho odchodu. Začínal jsem sice brzy, ale moje kariéra se otevřela až v mých devětadvaceti letech, tedy v roce 1984.
To musíme upřesnit. Významné hudební slovníky uvádějí tři roky vašeho narození: 1950, 1952 a 1955. Tak který je platný? Bezpečně rok 1955, takže je mi teď sedmačtyřicet. Hned po škole jsem nastoupil na dvě univerzity, na konzervatoř a současně, podle vzoru mého otce-stavebního inženýra, na techniku. Ráno jsem tedy zpíval a odpoledne se vzdělával na technice. Oba obory jsem v roce 1978 ukončil. V dalších třech letech jsem studoval v Milánu. Byla to výměna Bolšoj těatru s operou La Scala, a měl jsem štěstí, že jsem tento konkurz na studium vyhrál. Studoval jsem u vynikající Giulietty Simionato.
Tehdy se otevřela vaše mezinárodní kariéra? Stalo se to roku 1981 po mezinárodní soutěži Voci Verdiane v Bussetu, vlastně ani ne moc důležité. O to závažnější byla o rok později Čajkovského soutěž v Moskvě s první cenou a zlatou medailí. To změnilo můj dosavadní život. Sama soutěž by pro mě nebyla až tak důležitá, ale zasedala tam mezinárodní porota a Angličan, pan Robinson, volal okamžitě svému britskému příteli, manageru Wilfriedu Steveovi. Ten mě roku 1983 dostal ven ze Sovětského Svazu na první zahraniční vystoupení. To byl rozhodující profit této soutěže. A také štěstí, které musíte mít, ať na soutěži, na koncertě, nebo kdekoliv. Jen tak můžete začít kariéru.
Měl jste v té době nějaký umělecký vzor? Právě už zmiňovaného Alexandra Pirogova. A samozřejmě, z hlediska životního přístupu, fantastického Nikolaje Giaurova. Je teď mým kolegou. V roce 1996 jsem se potkali na operní scéně ve Vídni v Chovanštině a bylo to skvělé setkání.
Vzpomínáte si na svůj první debut ve Tbilisi? Tehdy, ještě na konzervatoři, v mých jedenadvaceti (1976), jsem vystoupil v Gounodově Faustovi jako Mefistofeles. O dva roky později jsem zpíval na tbiliské operní scéně malou roli v opeře gruzínského skladatele Otara Taktakišviliho Únos měsíce . Byl to pro mě rozhodující debut, a tak mohu teď mluvit o pětadvaceti letech svého uměleckého působení.
Přemýšlel jste někdy o tom, co by se bylo stalo, kdybyste na počátku nepotkal svého prvního a znamenitého pedagoga Olimpi Chelašviliho? Právě díky jemu jsem se rozhodl pro dráhu pěvce. Byl jako můj otec a všestranně o mě pečoval. Jako mladík jsem se styděl vystupovat na scéně. Velmi jsem ovšem miloval zpěv, ale nenapadlo mě, že bych mohl být opravdovým zpěvákem. To on ovlivnil nejdůležitější rozhodnutí mého života. Byl dobrým zpěvákem v komediálním divadle, ale především vynikající pedagog. Často to tak bývá. Caruso byl velký pěvec, ale jako pedagog zlikvidoval řadu hlasů, protože neuměl poradit, jak zpívat. Giulietta Simionato byla například pro mě vynikající pedagožkou, zatímco pro mnohé jiné nikoliv. Po ní jsem měl po řadu let za učitele Jevgenije Ivanova z Oděsy. Bohužel už nežije, ale s jeho ženou-pianistkou vystupujeme společně na koncertech už od Čajkovského soutěže v Moskvě. Oba společně odchovali víc než sto padesát vítězů mezinárodních pěveckých soutěží.
Po skvělé přípravě jste záhy zpíval s velkými světovými zpěváky. Jaké bylo setkání s Pavarottim? Bylo to v roce 1984 při mém prvním debutu na Západě, v Aidě , v Covent Garden. Zpíval Radamese, Katja Ricciarelli Aidu, dirigoval Zubin Mehta a já mezi nimi, neznámý zpěvák na prahu kariéry. Měl jsem úspěch. Bylo skutečné štěstí postavit se vedle tak význačných pěvců. Pavarotti navíc poprvé zpíval Radamese, a tak k němu byla obrácena všechna pozornost. Já vedle něj, mladý sovětský basista, jsem byl přijat s nečekaně velkým ohlasem. Od té doby se stal mým velmi dobrým přítelem a mnohokrát mě pozval do řady dalších společných představení. Zpívali jsme například ve Filadelfii Verdiho Requiem , Luisu Millerovou ve Vídni a La Scale, nahrávali jsme Aidu a Ernaniho . Pavarotti není jen skvělý zpěvák, je to především nádherná osobnost.
Kterou z operních postav byste označil za typ vám bytostně nejbližší, shodný s vašim vlastním naturelem? Byl by to Boris Godunov, Kníže Igor, Komtur, nebo Basilio či Sparafucile? V Borisi Godunovovi se skutečně cítím být sám sebou, podobně jako v Donu Carlosovi , ať jako Inkvizitor nebo Filip II. Když zpívám Inkvizitora, je mi líto, že nemůžu zpívat Dona Carlose a když zpívám tuto velkou královskou roli, lituji, že mi uniká Inkvizitor... Mám rád všechny dramatické party, ale stejně tak i komediální. Ty, co stojí výrazově někde dramaticky uprostřed, mě nevzrušují. Například Verdiho Atilla, postava nevyrovnaná, barbarský tyran, tvrdý, zabíjející, a přitom současně věřící v Boha. Zato role Borise pro mě nikdy neskončí. Nikdy nebudu mít pocit, že jsem ji dotvořil, bude se stále proměňovat, vždycky na ní budu nacházet nové barvy. Vytvořila mou kariéru. Ani nevím, kolikrát jsem ji už ztvárnil, snad sto šedesátkrát. Je to pro mě to největší divadlo světa, ať Borise zpívám v Met, La Scale, Covent Garden, ve Vídni, Mnichově či Paříži. Pokaždé jako bych znovu začínal chápat jeho charakter. Také Komtur v Donu Giovannim je postavou mimořádné velikosti a rozhodnosti a také velký hlasový part. Můžete se prostě postavit a předvést svůj fond a plnou dramatičnost. Do stejných typů spadá i Sparafucile, ale ta role pro mě není až tak důležitá... Pokud jde o komické party, pak Basilio poskytuje prostor nekonečné fantazie, pro mě cosi uspokojujícího. V lednu 2002 jsem v Bayerische Staatsoper poprvé v životě zpíval Osmina v Mozartově Únosu ze serailu a moc se mi ta role pro bas buffo zalíbila. Nejde v ní jen o hlas, ale hodně o herectví. Je veselá, nevázaná a bavím se v ní i já, ne jenom publikum.
Když často střídáte největší světové operní scény, vnímáte nějak výrazně pracovní styl tvůrčích týmů? Mluvíme-li o operních divadlech jako jsou La Scala, Met nebo Covent Garden, tak tam není patrný významný rozdíl. Důležité je jen to, do jakého obsazení se dostanete a jaká se vytvoří atmosféra příprav na představení. Neřekl bych ale, že zpívat na malých scénách je snazší nežli na těch proslulých. Vždycky a všude musím držet hodně vysokou úroveň, pokaždé musím vystupovat s největší odpovědností.
Nelze opomenout, že ve Státní opeře ve Stuttgartu jste byl roku 1998 odměněn za věrnost této scéně nejen obdivem, ale i titulem Kammersänger. Je to nádherné město, miluji ho a rád tam hostuji. Je to i poklidné místo, jehož atmosféru umím ocenit. Simone Boccanegra s rolí janovského dóžete Jacopo Fiesca a Boris Godunov mi tam přinesly úspěch a uznání, jichž si velmi vážím.
Dnes pilně měníte velké operní domy za koncertní sály a četné festivaly. Jak se při tak velké frekvenci dokážete starat o vlastní kondici, ať fyzickou či psychickou, a o svůj hlas, abyste ten nápor práce vydržel? Nepěstuju žádný sport, není na to ani v koloběhu zkoušek a vystoupení čas. Ale když mám někdy volno, rád chodím na procházky na čerstvý vzduch. Samozřejmě ne když je deset stupňů pod nulou jako dnes ráno v Praze. (Rozhovor se uskutečnil 11. 12. – poznámka red.) Mám taky moc rád rybaření, což je moje skutečné hobby.
Přece ale jen musí být vyčerpávající ta častá proměna scén vašich vystoupení. Po tolika letech koncertního putování a cestování zůstanu sotvakdy jeden měsíc na jednom místě a musím být proto velmi přizpůsobivý a pohyblivý. Je to jako droga, při níž se cítím moc dobře, hlavně díky tomu, že mám množství práce. Když se mě pak někdo zeptá, kde skutečně bydlím, říkám: Na letišti a v letadle! Vzpomínám si na leden 1980, kdy jsem během jednoho měsíce letěl sedmadvacetkrát na osmnáct představení v různých městech. To byl můj osobní rekord!
Při tak častých proměnách scén a různých měst i kontinentů máte jistě srovnání kvalit a zájmu publika. Jak je to třeba s japonským obecenstvem? Je opravdu pozoruhodné, jak Japonci milují hudbu. A nejde vlastně jen o hudbu. Oni se vždycky hluboce zajímají o to, co mohou nově poznat a každý se o to poznání pokouší. Myslím si, že toto publikum je velmi inteligentní, snad dokonce víc než evropské. Ještě nedávno zvládalo evropskou klasickou tvorbu a teď i operní. Má přitom příležitost poznávat ty nejlepší interprety a tělesa a vždycky je vyprodáno. Velmi rád a často do Japonska jezdím, zatímco v Americe jsem vlastně hostem jen dvou scén, Metropolitní a San Francisco. Myslím si ale, že to dvojí hostování stačí, protože miluju Evropu a mám tu i bohatý program.
Zatím jste nezmínil velké množství svých recitálů. Příprava recitálů je velmi náročná. V koncertní síni nemáte kolem sebe své kolegy, kostýmy, dekorace, jste tváří v tvář sám proti publiku. Je to ale mnohem zajímavější práce, při níž se cítím profesionálněji a mám velkou příležitost výrazněji projevit svou uměleckou osobnost. Rád zpívám Musorgského, Rachmaninova, Glinku, Arenského, Čajkovského. Je to hudba mého srdce. Prožívám při ní velmi zvláštní atmosféru porozumění s publikem. Recitály zpívám i na všech velkých operních scénách, v Met, La Scala, Covent Garden, v Paříži, Salcburku, Barceloně, Berlíně, Bonnu, a vždycky se na ně těším.
Těšíte se i na své gramofonové nahrávky? Je to vysoce profesionální a vyčerpávající práce. Ani nevím, jak obrovské množství nahrávek jsem uskutečnil pro firmy Decca, Deutsche Grammophon, EMI, Koch-Schwann a Philips. Začínal jsem pro firmu Decca se souborem La Scala, operou Simone Boccanegra , pak následovala Aida , Síla osudu a naposledy přibyl Ernani , opět s Pavarottim.
Pokud neputujete světem, kde vlastně trvale žijete? Mám apartmá ve Vídni, v Berlíně a samozřejmě v Gruzii, v Tbilisi, ale tam jsem jen dvakrát třikrát do roka. Víc času mi nezbývá. Má žena samozřejmě putuje všude se mnou.
Když jste tak vášnivě ponořen do koncertního a operního života, co je pro vás důležitější, hudba nebo rodina? To se mě ptáte způsobem, jako zda mám raději maminku nebo tatínka. Samozřejmě je důležité obojí. Rodina je láska, zatímco hudba je život.
Jste stále ve světě a vypadá to, jako byste už opustil svou rodnou Gruzii. To rozhodně ne. Jsem Gruzín, jsem gruzínský občan! Nikdy jsem Gruzii neopustil a nikdy bych to neudělal.
Vaše věrnost umění byla roku 1998 navýsost oceněna, když vás ruská ortodoxní církev jmenovala knížetem. Považuji to za velkou poctu. Medaile a diplom z rukou ruského ortodoxního patriarchy Alexeje II. jsou uznáním práce pro ruskou kulturu a její šíření ve světě.
Je to jmenování svěřováno výhradně do rukou umělců věřících? A jste ortodoxní věřící? Samozřejmě jsem, ale pro toto ocenění to nebylo rozhodující. Mluvme spíš o velké poctě, jež mě učinila velmi šťastným. To však nic nemění na mém dosavadním životě. S úctou jsem při velkém ceremoniálu v ruském pravoslavném chrámu ve Vídni převzal medaili a diplom uzavřený v karmínovém tubusu.
V Praze jste spolu s Pražskými symfoniky za řízení Serge Bauda vzdal poctu ruské hudbě v Musorgského Písních a tancích smrti. Orchestr v Obecním domě zněl skvěle a šéfdirigent byl skutečně vynikající. Musorgského dílo je dramatické i psychologické. Vede posluchače k zamyšlení nad životem, nad různými podobami odchodu ze světa, ale i nad tím, jak úžasné jsou osudy našich životů. V nich bychom měli být navzájem přáteli a ne protivníky, kteří se navzájem zabíjejí. Je to hluboký ponor do lidské duše.
Přemýšlíte někdy vy sám o posledních věcech člověka? Samozřejmě, i když ne příliš často. Ale přece se obávám toho, kdy přijde ona chvíle. Je to to jediné, čím si můžeme být jisti. Proto si musíme uchovat čistou duši, s níž vstoupíme do dalšího života a měli bychom být připraveni.
Máte na mysli reinkarnaci, nebo prostě život ve věčnosti? Myslím tím posmrtný život naší duše, jímž jsem si jist.
