Když jsem narazil na příběh olomouckého rodáka Františka Pospíšila, učitele houslí, komorní hry a dirigenta Komorního orchestru Pražské konzervatoře, také komorního hráče a sólisty, jehož nejoblíbenějšími dirigenty jsou Claudio Abbado a Leonard Bernstein a houslisté David Oistrach a Henryk Szeryng, připomnělo mi to legendární film Panu učiteli s láskou se Sidneym Poitierem. Ne že by na Pražské konzervatoři měl třídu plnou bouřlivých nevychovaných výrostků, ale rok co rok začíná od začátku pracovat s mladými lidmi, kteří nemají zkušenosti s orchestrální hrou, někteří to zpočátku ani neberou moc vážně, a kterým musí za rok vštípit základy pro jejich profesní život, protože upřímně řečeno sólistou se stane z nich jen málokdo a světově proslulým jen jeden za padesát let. Láska k hudbě, důslednost a pedagogický cit učitele dokáže divy. Ačkoliv vstupní úroveň je různá, tak na konci většinou hraje komorní orchestr staroslavné školy exelentně a sklízí úspěchy. Profesor Pospíšil tak připravuje hráče pro symfonický orchestr školy. I na tomto učiteli leží břemeno odpovědnosti, že jeho odchovanci zvládnou za dva roky nejdůležitější koncertní okamžik Pražské konzervatoře v její dvousetleté historii, kdy pod vedením Jiřího Bělohlávka zahájí Mou vlastí Pražské jaro. Věřím, že si pak aspoň někteří na pana učitele s láskou vzpomenou.
Na počátku kariéry jste hrál v Českém komorním orchestru, který vedl Josef Vlach. Jak na něho vzpomínáte? Na Vlacha vzpomínám s láskou. Desetileté období v jeho orchestru bylo pro mě další Akadamií múzických umění. Přišel jsem tam mezi posledními, když začalo roční intenzivní zkoušení. Právě před padesáti lety jsme měli první veřejný koncert. Byla tam nádherná atmosféra a systém zkoušení, který se mohl zdát zvenčí tvrdý, byl hrozně motivující a byl pro mě inspirativní.
V čem konkrétně? V poctivosti, smyslu pro detaily. Pedagogická práce Josefa Vlacha jako vynikajícího houslisty, kdy pečlivě promýšlel smyky, vedení právé ruky, zvuk, barvy nástrojových skupin, frázování, byla příkladná.
Proč jste se věnoval víc komorní hře než sólové činnosti? Nemyslel jsem si, že bych mohl konkurovat tehdejším našim nejlepším sólistům, takže i když jsem hrál sólové koncerty a recitály, preferoval jsem komorní hru. Už na akademii jsme vytvořili Foersterovo trio, kde jsem působil 15 let až do roku 1970, později jsem byl členem Dvořákova klavírního tria, souboru Collegium tripartitum a ještě dnes hraji v souboru Prague string soloists. Abych toho neměl málo, tak jsem byl také členem orchestru FOK, koncertním mistrem Karlovarského symfonického orchestru a na pár let jsem si odskočil coby koncertní mistr do tokijského Yomiuri Nippon Symphony Orchestra, což byla úžasná zkušenost – hlavně kvůli spolupráci s vynikajícími dirigenty jako například Antal Dorati, Kurt Masur, Kurt Sanderling a další.
Na které triové nahrávky vzpomínáte nejraději? Mám pocit, že nejvydařenější a na svou dobu výjimečnou byla supraphonská nahrávka Tria fis moll opus 1 číslo 1 Cesara Francka. I když je to nádherná hudba, tak se tady hraje málokdy. Někdy narazíte na klenot díky štěstí. Poznali jsme totiž Charlottu Martinů a ta nám zprostředkovala notový materiál dvou trií svého manžela, takže jsme v československé premiéře provedli a nahráli pro Supraphon Bergeretty a Velké trio C dur. Od paní Martinů jsem také získal materiál Koncertu pro dvoje housle, který jsme se Zdeňkem Brožem provedli v československé premiéře a natočili s orchestrem FOK také pro Supraphon.
Asi málokdo ví, že stojíte za československou premiérou Šostakovičovy Houslové sonáty opus 134. Provedl jsem ji se Zdeňkem Hnátem. Jeho hudba je mi blízká filozofickou hloubkou a také prožitkem té doby.
Na Pražské konzervatoři učíte od roku 1970. Školní komorní orchestr vedete téměř dvacet let. Jak k tomu došlo? Původně jsem zaskočil za odcházejícího profesora Kasala v roce 1978. Po několikaleté pauze a návratu z Japonska jsem se opět ujal vedení orchestru.
V čem to je, že i když žáci přicházejí, odcházejí, rok co rok se vám před očima mění obsazení, úroveň zůstává nadstandardní, někdy dokonce má vysoké mezinárodní parametry? Samozřejmě základem je vstupní kvalita. V průměru přijímáme na školu stále stejně dobré studenty, i když je to přece jen relativní. Nicméně jak se ta která várka urodí, všichni studenti smyčcového oddělení musejí ve třetím ročníku projít předmětem smyčcový orchestr. Orchestrální hra je pak provází až do konce studia, ovšem pak už na symfonické úrovni. Ještě nedávno byl na škole jakýsi mezistupeň – komorní orchestr s dechovými nástroji, který jsem také vedl, ale kvůli menšímu počtu žáků jsou teď pouze dva. Neustále měnící se obsazení může být problémem nebo každoroční výzvou. Já jsem pro to druhé.
Doba Libora Hlaváčka, mimo jiné také houslisty, který si v šedesátých letech mohl členy komorního orchestru vybrat a s těmi pak pracovat soustavně několik let, takže například vyhráli Karajanovu soutěž, se prostě už nevrátí.
Nemáte na počátku škoního roku obavu, jestli si můžete dovolit daný repertoár a studenti jej zvládnou na vámi požadované úrovni? Výhodou je, že všechny znám už od přijímacích zkoušek a vím, jak studují. Přesto je výběr repertoáru vždy trochu riskantní, protože nemůžete stoprocentně vědět, že danou skladbu zvládnou. Realitu poznám brzy, ale je dávno dané, co budou hrát. Takže samozřejmě se nepřizpůsobuje repertoár, nýbrž studenti musí pracovat, aby jej perfektně ovládli. Občas trnu, jestli na to budeme stačit, ale nakonec vždy hrají na profesionální úrovni, která mě uspokojí.
Jaký je dnes vztah studentů konzevatoře k orchestrální hře? Vždy jim říkám, že na prvním místě je sice hlavní obor, na druhém komorní hra a na třetím orchestr, ale dobrý muzikant musí umět všechno. Když cvičí, měli by mít na pultu koncert, kvartetní i orchestrální party. Cvičit musí totiž i pro orchestr, protože party jsou často těžší nežli sólový koncert. Když spolu hrají v orchestru, tak je to baví, ale musejí to cvičit stejně důkladně jako sólo. A to je někdy problém. Mojí výhodou je, že jako houslista jim přesně řeknu, jak mají co hrát a jak daný problém řešit.
Co je důležité při studiu orchestrální hry? Především zájem. Určitě je dobře, když mají v sobě touhu se učit, když poslouchají symfonické, operní nahrávky, chodí i na jiné koncerty, než jenom svého oboru, do divadel. Ze své vlastní zkušenosti vím, jak je to v době studií důležité. Mám pocit, že v tomhle mají naši studenti ještě rezervy. Nicméně je-li někdo skutečný muzikant, tak pochopí, že hudební krása není jen v jeho nástroji, ale i v orchestru, opeře nebo třeba ve smyčcovém kvartetu.
Počítal jste, kolik prošlo vašimi orchestry studentů? Ne, ale když smyčcový orchestr má průměrně 25 členů a k tomu přičtete dechové nástroje v bývalé rozšířené komorní formaci a vynásobíte to dvěma desítkami let, tak to jistě bylo několik set mladých lidí. Studenti, kteří prošli pod mojí taktovkou, jsou dnes členy předních našich nebo i zahraničních orchestrů včetně těch z mojí houslové třídy, jako například Milan Šetena, který je už dvacet let členem Vídeňské filharmonie.
Když se ohlédnete za padesáti lety vaší kariéry, měnil byste? Rozhodně bych nechtěl dělat nic jiného. Je to obrovský výdej energie, ale tu získávám zpět kupodivu zase hudbou, i když ticho také není špatné. Hudební život sice není vždy jen pozitivní, ale v člověku zůstává jen to hezké. Je to krásná práce a hodně vzpomínek. Když pominu svoji vlastní kariéru jako houslisty, tak v posledních letech mám největší radost z úspěchů smyčcového i komorního orchestru na řadě zahraničních zájezdů, věřejných koncertech v Česku, z rozhlasových nahrávek i mnoha vítězství v rozhlasové soutěži Concerto Bohemia.
