Co je spojovatelem Pražského jara, Smetanovy Litomyšle, Colours of Ostrava, United Islands, Mezi Ploty, Anifilmu nebo Designbloku? Je jím mecenáš, sponzor, patron Česká spořitelna. Banky sice nic nevyrábějí, ale „jejich posláním je pomáhat na svět dobrým věcem“. Páteřní filozofií největší banky v zemi je podpora sportu, vzdělání a věd a též kultury. Vlastně bez jejích peněz by se výše uvedené akce v současné podobě nemohly konat. Filantropické záměry banky už řadu let ovlivňuje její šéf – předseda představenstva a generální ředitel Pavel Kysilka. Být patronem festivalů, jako jsou Pražské jaro a Smetanova Litomyšl, je pro něj nejen naplněním osobní preference laického aktivního muzikanta, ale hlavně hrdého patriotismu. Setkal jsem se s ním ve dvacátém patře sídla banky ve čtvrtém pražském obvodě, kde jsem si připadal jako v jiném světě. Proti mně seděl příjemný, klidně mluvící a důvěru vzbuzující člověk, který pečlivě vážil svá slova.
Česká spořitelna je dnes největším mecenášem klasické hudby u nás. Vychází to z dlouhodobé filozofie české banky, nebo je to obecná priorita Erste Group? Erste byla kdysi ve Vídni založena pro chudší vrstvy lidí, kteří se chtěli postavit na vlastní nohy a o které do té doby banky neměly zájem. Titíž podnikatelé založili krátce po té i Českou spořitelnu, takže brzy budeme slavit dvousetleté výročí. Taková historie nám velí podporovat dobré věci, které mají v sobě patriotismus, národní tradici, a hudba sem rozhodně patří. Zároveň hudba může oslovit hodně lidí, má v sobě kultivační aspekt, vysoký stupeň profesionality, má tradici i modernitu, což velmi souzní s principy našeho pojetí bankovnictví. To vše znamená, že podpora hudby je pro Českou spořitelnu i Erste přirozenou volbou. Proto jsme na naše spojení s Pražským jarem nebo Smetanovou Litomyšlí hrdí a jsou to vlajkové lodi našeho sponzoringu.
Jakou roli v tom hrajete vy? Vliv člověka, který je v čele takové instituce, tu bezpochyby je, ale snažím se do toho nezasahovat „silou“, koneckonců naše banka podporuje tyto akce už dlouho, pokračujeme v této linii a pomáháme dobrým věcem a projektům, které vznikají díky úsilí a umu jiných.
Jak se díváte na realizační týmy obou festivalů? Tým Pražského jara je velmi profesionální a podobně lze hovořit i o Smetanově Litomyšli, kde jsem členem správní rady. S oběma festivaly máme výbornou spolupráci a odvádějí špičkovou práci! V Litomyšli při neformálních diskusích probíráme dramaturgickou koncepci, pozici v rámci evropských festivalů i dramaturgická témata konkrétního ročníku. Například při našem vstupu do Evropské unie to byla prezentace češství jako součásti evropanství, v Litomyšli je vždy zajímavé skloubit a nacházet přesahy mezi hudební a výtvarnou linií festivalu.
Jistě jste si už vybral v nabídce obou festivalů projekty, které navštívíte. V případě Pražského jara se budu snažit nevynechat velké profilující koncerty, samozřejmě provedení Mé vlasti, moc se těším na Vídeňskou filharmonii se třemi vrcholnými Mozartovými symfoniemi a jsem zvědav, jak to zahrají a jak posluchači stráví takovou koncentraci hudby. Letos bude na festivalu hodně Bacha a Zelenky, takže se budu snažit si udělat čas, a protože mám rád i modernu, tak určitě si nenechám ujít poctu Johnu Cageovi v Národním technickém muzeu… V Litomyšli jsme byli letos dramaturgicky trochu opatrní, protože jsme nevěděli, jaký dopad bude mít krize na zájem a náladu lidí kupovat si lístky. Nicméně jsem příjemně překvapen, jak rychle se rozprodávají. Litomyšl má velkou přidanou hodnotu – silný genius loci. Navíc letos jsme festival obohatili o novou lokalitu, zámeček v Nových Hradech. Předpokládám, že si nenechám ujít provedení novinky Sylvie Bodorové s Thomasem Hampsonem.
Hraje roli v podpoře kulturních projektů propagační, reprezentační potenciál? Určitě ano. Každý, kdo se chce angažovat ve sféře sponzoringu a mecenášství, tak se dívá i na tento rozměr, ale pro nás je důležitější, abychom podporovali to, co považujeme za dlouhodobý vklad do zdravého vývoje společnosti. A špičkově prezentovaná hudba, která spojuje lidi a dává člověku obrovskou inspiraci, sem rozhodně patří.
Jako každá zahrada, i ta hudební se musí stále kultivovat. Nejinak je tomu s Pražským jarem. Máte na směřování této evoluce svůj názor? Rozhodně nemám důvody ke kritice. V posledním období jsem totiž spokojen s nastaveným dramaturgickým mixem, kdy Pražské jaro prezentuje výborná jména, za kterými je špičková kvalita, i rozkročení, občas i velmi odvážné, od staré hudby po modernu.
Kdybyste si mohl splnit nějaký pražskojarní hudební sen, jaký by to byl? To je zajímavá otázka, ale žádný takový není. Vždycky mě potěší vynikající houslista nebo houslistka, jako byla například Anne-Sophie Mutter, ale rád se nechám překvapit. Vážím si dirigentských osobností a sleduji nadějně stoupající umělce, kteří ještě nejsou hvězdami a Pražské jaro třeba může pozvánkou přispět k jejich růstu.
Už několik let se konají v Praze i díky České spořitelně galashow světových pěveckých hvězd. I to je dlouhodobé rozhodnutí, nebo vychází z vašeho nadšení pro bel canto? Pro nás je hodně důležité, abychom do Prahy přivedli umělce, kteří zde třeba nikdy nebyli a které by zdejší festivaly nemohly pozvat a bez mecenáše by to bylo neuskutečnitelné. Příležitostně v tom chceme pokračovat.
A jakého zpěváka či zpěvačku byste chtěl slyšet v Praze? Ani v tom nemohu být konkrétní. Těší mě, když Česká spořitelna přispěje k tomu, že operní nadšenci mohou poznat osobnosti, které jsme léta znali a zdálky pozorovali, jako byla Cecilia Bartoli, ale hrozně mám rád, když nějaký promotér sem přiveze umělce, který ještě není světovou superstar, ale je znát obrovská kvalita a je jasné, že bude zrát jako víno.
Česká spořitelna asi dělá v dnešní obtížné době coby mecenáš umění maximum. Je možné, že byste v budoucnu podpořili další hudební projekty, které třeba nejsou tak mediálně zvučné jako Pražské jaro? Myslím například podporu specializovaných festivalů, špičkového orchestru nebo mimořádných muzikantů… Pražské jaro a Smetanova Litomyšl jsou dnes hlavním směrem, kterým jdeme. Bývali jsme i u řady menších, lokálních festivalů, zatím však nevidíme důvod pro změnu koncepce. Rozhodně bychom rádi podporovali zajímavé české talenty z různých oborů a uvidíme, zda by k nim muzika mohla patřit.
Pro mnoho právníků, lékařů, vědců je hudba emoční protiváhou jejich racionální profesi. Vytváří vnitřní rovnováhu. Jak je to u bankéře? S „bankéřštinou“ jsem spjat jen částí mé profesní kariéry. Vždycky však byla hudba pro mě hodně důležitá, což je dáno mými kořeny. Například otec byl aktivní muzikant, v Boskovicích měl sbor, navíc zpíval v Pěveckém sdružení moravských učitelů, kde zažil éry nejslavnějších dirigentů, jako byli Jan Šoupal, Antonín Tučapský, Lubomír Mátl. Hudba tedy nebyla kompenzací, ale byla přirozeně stále kolem mě a je jedním z pilířů mého života. Od pěti let jsem hrál na housle, později v boskovickém symfonickém orchestru, při studiích v Praze v různých souborech a dodnes pravidelně hraji a mizerně dokážu zahrát na několik dalších nástrojů.
Kam jste došel? Přirozeně jsem prošel celou školou Otakara Ševčíka, zahrál jsem si řadu koncertů – Mendelssohna, Dvořáka, Beethovena, Čajkovského (na Brahmse jsem si však netroufl), přehrál řadu sonát. Jsem posedlý především Bachovými sonátami a partitami.
Jak často hrajete a na co? Teď je to časově těžké, ale snažím se mít v rukou housle každý den a přirozeně je vždy beru na dovolenou… Mám anonymní nástroj německého typu z 18. století, nyní hraji na pětistrunný elektrický violon, protože mám rád kromě klasiky i rock a jazz a je to zvukově zajímavé.
Občas vás vídávám na koncertech. Co je vašemu srdci nejbližší? Mám rád hudbu všech stylových období a čím dál tím víc i různých etnických základů. Když se vrátím ke klasice, tak mám hodně rád renesanci, ještě víc baroko, zvláště obdivuji Johanna Sebastiana Bacha. Mám drtivou většinu jeho děl v různých nahrávkách a řadu publikací. Výběrově poslouchám klasicismus a romantismus a miluji evropské i americké 20. století, které mě fascinuje. A Janáčkem jsem podobně posedlý jako Bachem. V tom mi hodně pomohl otec. Dospíval jsem v době fúze jazzu a rocku, kterou započal Miles Davis, což mi hodně vyhovovalo, protože tam nastupovali technicky a muzikálně velmi zdatní hráči, často s klasickou průpravou, takže to byl už hodně artificiální rock i jazz, vlastně jazzrock, z kterého muzika dodnes žije… Jsem zvědavý, kam se bude hudba vyvíjet. Zatím mně připadá, že rozšiřuje svoje možnosti různými fúzemi a překračováním stylových hranic.
Určitě máte představu, kde by měla být Česká spořitelna za pět, deset let. Jakou roli by měla hrát v podpoře umění a konkrétně hudby? C hceme být víc než bankou. Třeba v oblasti podpory hudby rozhodně jedním z těch, kteří přispějí k tomu, aby kvalitní hudba procházela napříč generacemi, žánry i národy.
