Wigmore tehdy ještě sice nebyla tak slavnou a vyhledávanou jako dnes, ale vždy představovala jeden z důležitých komorních sálů v Londýně. Až po těžké válečné a poválečné krizi, na sklonku šedesátých let, se tu odehrál naprostý přerod, který ji postavil na špici dění a který s sebou přinesla osoba tehdejšího generálního ředitele Williama Lynea. Jeho bohatá, ale nekonformní programová linie a kvalita hostujících umělců nejvyšší třídy udělala z Wigmore doslova kasovní trhák. Jako tehdy, i dnes jsou mnohé koncerty vyprodané řadu měsíců předem, ale má to i své nevýhody, především v podobě přestárlého, konzervativně orientovaného publika, které dokonce přerostlo až v jakousi mytickou příšeru úzkostlivě se bránící veškerým změnám a dělající si až dračí nároky na síň s individuálními sedadly. Toto obecenstvo vyrostlo i zestárlo, i proto že Lyne začal tušit nebezpečí setrvání na místě po neobvykle dlouhém 36-ročním „budovatelském úsilí“, na podzim minulého roku oznámil, že odchází.
Proces hledání jeho nástupce proběhl okamžitě a na Anglii neobvyklým způsobem, protože byl tímto úkolem pověřen sám Lyne (obyčejně se předchůdce nesmí zapojit do hledání svého nástupce). Ironií osudu bylo, že tehdy se hledáním vhodného uměleckého šéfa zabývaly hned dvě národní instituce se zcela obřím postavením ve světě londýnské klasické hudby – Anglická národní opera a Wigmore Hall, a obě si našly vůdce ne-Angličany, navíc oba různým způsobem svázané s australským hudebním životem.
A brzy poté hledal šéfa i Aldeburgh Festival, který kdysi založil Benjamin Britten, od kterého se Wigmore v květnu 2003 podařilo ukořistit svého nového vůdce, Paula Kildea. V Londýně o Kildeovi mnoho lidí ale neslyšelo, a tak rozhodnutí Lyna na první pohled vypadalo jako naprostá loterie. Opak byl ale pravdou. Po detailním prostudování Kildeova životopisu byste zjistili, že životní konstelace sympatického Australana se jeví nejenom jako ideální pro jeho novou roli, ale je i velmi podnětnou. Kromě toho, že je dirigentem – chráněncem Simone Young – a pianistou, je i erudovanym muzikologem s doktorandským titulem z Oxfordu a specialistou na Brittena. O něm napsal pro Oxford University Press dvě knihy, protože mu „ujel vlak“, jak sám říká, s Percy Graingerem (pozn. autora: kontroverzně fascinující australský skladatel). Jako asistent Simone Young jednou spolupracoval na Pražském jaru, dále působil jako dirigent pro Opera Australia a jeho profesionálnim dirigentským debutem byla Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky ! Když ještě studoval a na dirigování mu byla učiteli přidělena více než obtížná Liška , spolužáci si mysleli, že se „vedení“ snad zbláznilo. „Je to absurdní dát to začátečníkovi, ale teď jim děkuji za jejich bláznovství, protože to byla veliká zkušenost,“ říká Paul Kildea a pokračuje: „Když se mne Opera Australia ptala co chci příště dirigovat, řekl jsem, že některou z oper od Brittena nebo Janáčka, protože jsou prostě skvělé. Jen mi nedávejte žádný italský verismus! Někde uvnitř cítím, že Janáčkovi rozumím jak po hudební, tak i intelektuální stránce. Obdivuji, jak to prostě nedává smysl a musím nejdříve najít správné řešení, je to jednoduše problém za problémem. Obdivuji také jak dokáže být někdy lyricky brutální. Velice bych chtěl dirigovat opery od Martinů, částečně i proto, že zůstávají často nepochopeny.“
Zdá se, že Paul Kildea je tedy horlivým propagátorem české hudby, stejně jako jím byl jeho předchůdce Bill Lyne. Podporu našel také v přívrženci všeho českého Johnovi Tusovi, který sice vyrostl v Anglii, ale jako dítě českých emigrantů se narodil ve Zlíně, jenž je generálním ředitelem obrovského uměleckého komplexu Barbican Centre a správcem Wigmore. Lyne zašel až tak daleko, že dokonce vytvořil něco jako nepsanou tradici české hudby ve Wigmore a interpreti jako Škampovci, Wihanovci, Stamicovci, Guarneri Trio Prague, nebo Magdalena Kožená tu byli stálými hosty. Škampovci se dokonce formálně stali prvním stálým ansámblem na deskách Wigmore, oficiálně kvarteto nazývali „resident ensemble“. Kdyby chtěl Paul Kildea pokračoval v podobné linii, pak by se srdce českého umělce mělo určitě rozbušit nadějí. Důvodem je, že tento vysoce inteligentní člověk je nové generaci tak otevřen, že za zažití „neopakovatelné mimořádnosti a hudebného transu na koncertu“, jak říká, nabízí okamžitě úvazek. Má také neskrývanou radost z toho, že pro něho je to teď věcí jednoho telefonátu.
K již zmíněné nepsané tradici české hudby dodává: „Je v podstatě náhoda, že obdivuji Janáčkovy a Smetanovy skladby. Ve Wigmore existují různé tradice a česká hudba byla jednou z nich. To je něco, co musím respektovat, pokračovat v tom a stavět na tom. Je to něco, co naše obecenstvo anticipuje a chce slyšet. Teď je třeba tuto tradici přetransformovat do nové moderní podoby, do nové generace mladých českých interpretů a skladatelů. Tradice musíme jak budovat, tak i respektovat. Takže český trend bude určite pokračovat.“
Jak si to ale Paul Kildea představuje? „Mým cílem je probudit v obecenstvu zájem o mé programy, o to, co prezentují, o nové umělce, které tu vystupují, a současně přitáhnout nové obecenstvo tak, aby si všichni porozuměli, měli z toho radost a aby tu vznikla tvořivá atmosféra. Když se mi to podaří, tak to budu považovat za úspěch, když ne, tak pravděpodobně nebudu ta nejlepší osoba pro tuto práci. Chtěl bych například vytvořit sérii koncertů a propojit ji s výstavami výtvarného umění, protože umělci nezávisle na tom, jakému druhu umění se věnovali, vždy navzájem komunikovali a určitým způsobem je to klamání sebe sama, když jejich díla prezentujeme odděleně. Chtěl bych vytvořit úplný estetický obraz, ale není to vůbec jednoduché, a tak výsledky uvidím pravděpodobně nejdříve v roce 2006. Protože vím, jakou magnetickou sílu může mít festivalová atmosféra, chtěl bych ji navodit i ve Wigmore. Umělce chci oslovovat stylem, že jim řeknu: Co kdybys přišel a udělal například tohle? Jim se zajiskří v očích a zařídí si všechno tak, aby se to stihli naučit, a jejich život se začne postupně točit kolem tohoto nápadu. Poté k tomu přidají možná ještě jiný nápad a na takovém principu to chci postavit, na jakési žhavé, quasi festivalové atmosféře.“
Paul Kildea chce za každou cenu otevřít konzervativní Wigmore také mladé generaci, a dokonce odvážně pomýšlí na koncerty ne-klasické a ne-jazzové hudby, například s bývalou hvězdou punku Elvisem Costellem. Další cestu vidí v nových objednávkách, protože věří, že musí být součástí dnešní doby a spolupracovat tak se žijícími umělci: „Nové objednávky ale představují skutečný problém. Podle mě je nejdůležitější správný výběr a také umění spojit správné lidi. Pro novou skladbu jsme oslovili spisovatele argentinsko-francouzského původu, je vynikajícím spisovatelem a také ohromně zajímavý jako člověk. Skladatel je také argentinsko-francouzského původu. Ti dva se nikdy nesetkali, ale doufáme, že korelace mezi nimi bude tak silná, že vznikne něco mimořádného. Rád bych si myslel, že to bude úspěšný titul a že jsme ho dobře vybrali. Skladba bude předvedena elektrizující mezzosopranistkou Ann Murray, která je velice oblíbená, a to všechno se bude dít na pozadí Mahlerových skladeb, které jsou pro Wigmore jakoby samozřejmostí. Tak bude vypadat dramaturgie prvního koncertu po rozsáhlé letní rekonstrukci. Doufám, že výsledek budou chtít lidé slyšet, a moc bych si přál, aby řekli, že je to po hudební stránce znamenité a současně provedeno za nejlepších interpretačních podmínek. Koncert bude taky odvysílán, takže se vytvoří určitý druh pozitivního napětí. Poté koncert poputuje do Austrálie, protože za novou objednávku musíme vzít zodpovědnost i po premiéře. Myslím, že to je cesta, jak by se to mělo dělat. Když koncert přinese tak velký úspěch, jaký očekávám, pak se přirozeně vytvoří půda k tomu, aby se v lidech vzbudil zájem o nové objednávky. Vím, že tu vždy bude zájem o hudbu 19. století a Wigmore je to nejideálnější místo pro takový zážitek, ale u toho přece nesmíme zůstat. Mým cílem je v tomto směru vytěžit maximum z Wigmore, která je institucí výjimečné kulturní moci. „
