Všechny rozhovory s houslistou Pavlem Fischerem z poslední doby začínají obdobně – jejich autory zajímá, proč se primárius jednoho z nejlepších kvartet rozhodl v roce 2007 ze souboru odejít. Jak Pavel Fischer vysvětluje, příčinou nebyla ponorková nemoc, která mnohá kvarteta postihne. Chtěl jít dál, věnovat se vlastní tvorbě založené na lidových kořenech, přestupovat žánry – jak to ostatně mělo a má ve zvyku i Škampovo kvarteto – a věnovat se všemu, na co v kvartetní řeholi nebyl čas. Třeba své hudební lásce – souboru Bardolinu, učení v Anglii nebo vedení festivalového orchestru Doteků české hudby. Ostatně, s tímhle festivalem Pavel Fischer spolupracuje léta. Nejen o tom, co chystá pro Doteky české hudby, ale také o hudební byrokracii či existenci české kvartetní školy mluví Pavel Fischer v následujícím rozhovoru.
Přece jen začněme náš rozhovor Škampovým kvartetem. Spoluzakládal jste ho a při vyslovení vašeho jména se mnoha lidem vybaví právě tento soubor. Odešel jste v roce 2007. Proč? To byl pozvolný odchod, rozhodně ne žádné bouchnutí dveřmi. Rok 2007 byl hraniční – některé koncerty jsme hráli ještě v původním složení, jiné už hrálo nové obsazení.
V různých rozhovorech jste zmiňoval, že to bylo velice složité rozhodování, ale že jste v té době dospěl k jakémusi vnitřnímu přenastavení. V čem spočívalo? Svou roli v tom hrály dva motivy. Ten první byl koncertní – mluvíme o době, kdy jsem hrál v kvartetu dvacet let. Najednou na mě začala doléhat zátěž neustálého cestování, života po hotelích, nedostatku času na rodinu… A pak tu byl velký vliv lidové hudby, lásku k ní jsem zdědil po mamince, která tančila a zpívala v souboru lidových tanců ve Zlíně. Když jsem studoval na Pražské konzervatoři, strávili jsme hodně času hraním lidovek v „katakombách“ Domu umělců – koupili jsme si v Blatničce demižon vína a hráli a zpívali jsme lidovky, Mišíka, jazz, country… Na tohle jsem celých dvacet let neměl čas. Najednou jsem si uvědomil, že mi něco z těchto kořenů chybí a že mi navíc chybí i ta muzikantská spontánnost, kdy se nebazíruje na každé notě a kdy na vašich koncertech nesedí v sále kritik s partiturou na klíně a nesleduje, kde jste udělali chybu. Cítil jsem tlak a stres a z hraní se vytrácela radost.
Škampovo kvarteto se ale úplně nerozpadlo? Kdepak, postupně došlo k obměně hráčů, dnes hraje ve složení Helena Jiříkovská, Adéla Štajnochrová, Martin Stupka a Lukáš Polák. Co je však podstatné, že spolu stále máme dobré vztahy. Pokaždé to v rozhovorech zdůrazňuji, protože to je neobvyklé. Častokrát si kvarteta vjedou do vlasů a rozejdou se ve zlém. To není náš případ.
Ve vzájemné toleranci asi může být vzorem Panochovo kvarteto, které od roku 1971 hraje v neměnné sestavě (Jiří Panocha, Pavel Zejfart, Miroslav Sehnoutka a Jaroslav Kulhan). U nich zřejmě musí fungovat mimořádně osobnostní kvality, že to spolu tak dlouho vydrželi? To rozhodně. Rozhodně musí být osobnostně takhle tolerantně nastaveni. Ale nespočívá to jen ve způsobu, jak spolu vycházejí navzájem, velkou roli hraje i něco jiného. Mé rozhodnutí se netýkalo toho, jestli chci být dál s lidmi, se kterými jsem až dosud spolupracoval, ale kladl jsem si otázku: Chceš tohle dělat do konce života, chceš takhle žít? Odpověď byla jasná.
Vraťme se ještě ke kvartetní interpretaci a k interpretaci vůbec. Zaujal mě váš postoj k respektování notového zápisu. Většina muzikantů říká, že absolutně nejdůležitější je ctít ho. Vy na to: notový zápis je jedna věc, ale volnost a svoboda dělat si věci po svém je věc druhá. S takovými „kacířskými“ myšlenkami jste asi nemohl zůstat do konce života ve špičkovém smyčcovém kvartetu. Notový zápis je velmi složitá otázka. Vezměte si baroko, ale sahalo to až do klasicismu – tehdy byl zápis opravdu přibližný, ať šlo o dynamiku, nebo frázování. V baroku i v raném klasicismu byla velká míra svobody pro interpreta. Volnost pro improvizaci, ornamentaci, dozdobování, pro vlastní úpravu frázování a tak dále. A je diskutabilní, do jaké míry tahle volnost přežívala dál. K Beethovenovi například? – I když Beethoven je výjimka, protože ten zapisoval úplně všechno. Ale – interpret si musí zachovat zdravý rozum. Bohužel raně poválečná tradice byla taková, že všechna vydání Bacha, Mozarta a jiných byla upravena tak, že tito skladatelé byli k nepoznání. V šedesátých letech 20. století došlo ke změně: zápis se ctil až bigotně. Kdyby noty označkovala moucha, hrálo by se krátce, protože by tam byla tečka… Třebaže by v tom místě neměla žádné opodstatnění.
Mluvíte, jako byste s tím měl vlastní zkušenosti. Víte, mně hodně leze na nervy hudební byrokracie. I hodně učitelů z té doby trvalo na tom, že se musí ctít zápis doslovně. I kdyby to znělo v daném místě nepatřičně. Tahle ortodoxnost mě rozčilovala. Říkal jsem si tehdy, že jistá svoboda projevu by neuškodila.
Se Škampovým kvartetem jste mnohokrát hráli skladby současných autorů. Jak tam bylo nutné ctít zápis? Často se nám stávalo, že jsme se na něco konkrétního zeptali. Odpovědí nám bylo: „No, nejsem si jist, jestli krátkou, nebo dlouhou. Víte co, zahrajte to, a uvidíme!“ Jednou jsme se ptali pana Ebena, zda v notách jeho skladby není tisková chyba. A on na to: „No to já nevím, je to už dávno, co jsem to psal. Víte co, zahrajte tam, co chcete.“ Tak takhle je to. Jsem přesvědčen, že i ti Brahmsové, Beethoveni a Mozarti na jediné tečičce nebazírovali. Jde o hudební výpověď, charaktery, obsahová a emocionální sdělení, a ne jestli je tam fortepiano nebo sforzando.
Z hlediska posluchače je důležité to, jak vás hudební sdělení zasáhne. Laik-posluchač nepřemýšlí, jestli interpret ctí zápis do poslední tečky. Samozřejmě že interpreti musejí ctít zápis. Některé věci jsou zásadní. Pro mě jsou nejzásadnější charakterová znaménka. Když Beethoven napíše fortissimo, tak to myslí zatraceně vážně. To není jen dynamická značka, je to charakter. Některá jeho fortissima mohou znít až ošklivě, ostře. Nebo si vezměte Janáčkův Druhý smyčcový kvartet. Jeho sul ponticello na začátku první věty nechtěli tehdejší interpreti hrát tak, jak to Janáček napsal, protože se obávali, že by mohli být považováni za technicky nepříliš schopné. Byl to takový neobvyklý škaredý zvuk, na kterém ovšem Janáček trval. Poprvé uviděl Kamilu, zamiloval se, a nemohl dýchat. Tak byl ohromen, že nemohl popadnout dech a zdálo se, že sípá. A tohle vyjádřit pro něj bylo důležitější než krásný zvuk.
V posledních letech jste zdá se nejvíce zaujat souborem Bardolino. Představte ho prosím. Původně bylo Bardolino trio: violoncellistka Margit Koláčková, perkusionista Camilo Caller a já. Skládali jsme pro trio vlastní skladby inspirované lidovou hudbou. Postupem času se mi ale zdálo, že se vyčerpala inspirace a zníme stále stejně. Harmonii obstarávaly dva melodické nástroje – housle a violoncello –, bylo třeba hrát ve dvojhmatech, v trojhmatech. Chyběl zkrátka harmonický nástroj. Proto jsme se rozhodli rozšířit sestavu, která má v současnosti pět členů: přibyla zpěvačka Jana Procházková a akordeonista Jakub Jedlinský, který umí zahrát klasickou hudbu, tango nebo jazz, ale je i šikovný improvizátor.
Jaká byla idea Bardolina? Už jsme o tom mluvili. V kvartetu mi chyběla spontánnost, možnost improvizace, to, že se nebazíruje na každé notě. Na druhou stranu, když jsem hrál lidovky, postrádal jsem tam tu preciznost, pečlivé nazkoušení. Bardolino je takový kompromis – slyšíte tam tu spontánnost (naše hudba je založena na etnických kořenech), ale i pedantskou poctivost vlastní klasické hudbě. Nesnažíme se o autentičnost folklorní, ale o to, aby vzniklo něco nového na základě tvůrčího vkladu všech pěti členů souboru. Pro mě je Bardolino někde na půl cesty mezi klasikou a lidovou hudbou, mezi jazzem a moderní hudbou.
Co aktuálně chystáte? Do tvůrčího procesu se zapojují všichni členové – Jakub Jedlinský nám přinesl pár tang ve vlastní úpravě, Camilo Caller zase peruánskou hudbu… Momentálně pracujeme na projektu, který se bude hrát na Českých dotecích hudby v roce 2019, jmenuje se Okolo světa za osmdesát minut. Jsou tam písně moldavské, ruské, sephardské, jihoamerické, klezmerové melodie, bluegrass, africká a peruánská hudba.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII XII/2018 (koupit)
