Během několika let se česko-slovenský Pavel Haas Quartet vypracoval do světové špičky. Seznam ocenění nemá u nás obdoby: například Rising Stars 2007/2008, Gramophone Award 2007, BBC Music Magazine Award 2007, MIDEM Classical Award 2009, Diapason d’Or de l’Année 2010, Gramophone Award 2011 (komorní hudba, nahrávka roku)… Od roku 2006 nahrává exkluzivně pro Supraphon. Na podzim tato společnost vydala PHQ schubertovský titul, který dle mého mínění má kvality na další cenu britského magazínu Gramophone. Na postu sekundu došlo k několika změnám. V současnosti hraje kvarteto ve složení Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel, Pavel Nikl a Peter Jarůšek. Krátce před narozením jeho dcery Anny jsem hovořil právě s Peterem Jarůškem. (Jelikož neumím slovensky, tak jsem jeho slova „přeložil“.)
V 90. letech jsem jednou diskutoval s Antonínem Kohoutem o Smetanovu kvartetu. Ptal jsem se jej i na to, jak je možné tak dlouho pracovat a žít v kruhu čtyř lidí. Jak je to u vás? Jednou větou – vše je o toleranci, respektu a o lásce k hudbě.
Zvuk vašeho kvarteta je hodně emocionální, ale zároveň technicky virtuózní… Ano, jsme takoví „pünktlich“, aby všechno sedělo – technicky, intonačně, vibrato, charakter… Naši momentální interpretaci bych označil za mladistvou a dravou. Určitě se najdou posluchači, kterým může chybět více lyriky a pozastavení. Je to o načasování věcí. Například v Schubertovi jsem si při poslechu masteru říkal, že by to mohlo někde být snad lyričtější nebo naopak. Nicméně takhle jsme to nahráli teď, v roce 2013, a je možné, že to za patnáct roků bude odlišné. Třeba se vytratí drive a tah na branku, ale bude to mít jiné kvality. Mám pocit, že to tak má být.
Vaše dosavadní pracovní zátěž byla enormní. Povězte mi, kolik koncertů jste dávali v roce 2005, kdy jste vyhráli Premio Paolo Borciani a rozjela se vaše mezinárodní kariéra, a kolik koncertů jste měli v roce 2013? Víte, rozdíl není skoro žádný. Součástí vítězství Premio Paolo Borciani bylo v další sezoně 48 koncertů po světě. Navíc jsme podepsali smlouvu s jednou londýnskou agenturou, což přineslo další koncerty. Takže jsme atakovali hranici 60 až 70 koncertů a podobně to bylo v dalších letech. Naopak před rokem 2005 nebylo skoro nic.
Život kvarteta je hodně těžký – koncerty, cestování, příprava nového repertoáru a udržování stávajícího, soužití na cestách. Dovedete si představit, že toto vše vás bude provázet dalších třicet let? Neumím si představit ani, co bude za deset let. Když přišel před osmi lety zával koncerty, tak ne všechny byly top. Nechci být neskromný, ale teď už si můžeme vybírat. Hrát koncert před vzdělaným, početným publikem je často inspirativnější nežli koncert třeba v kostele v Americe, kde lidé neví, která bije. I díky rozšíření naší rodiny budeme s Veronikou měnit rytmus svého života a bude to mít vliv na kvarteto. Například na sezonu 2014/2015 připravujeme projekt zaměřený na českou hudbu od romantismu po současnost, přičemž základem budou kvarteta Smetany, Janáčka a Pavla Haaseho. Nevyhýbáme se ale ani novinkám. Například Jiří Gemrot pro nás zkomponoval skladbu pro kvarteto a marimbu. Jde o mini festival tří až pěti koncertů s hosty, mezi kterými budou třeba Bernarda Fink nebo Nikolas Anchelich. Protože jsme si už vybudovali dobrou pozici, tak jej nabízíme velkým evropským domům a víme, že na nás publikum přijde. Dostaneme se tím z klasického kočovného recitálového rámce a budeme moci být delší dobu na jednom místě.
Vaším zatím posledním projektem je Schubert. Skoro to vypadá, jako byste kráčeli stále více nazpět, do minulosti. Nicméně proč jste nezvolili třeba pozdního Beethovena a proč jste postavili vedle kvartetu Smrt a dívka Smyčcový kvintet s dvěma violoncelly, a ne třeba smyčcové kvartety z téže doby, G dur nebo a moll op. 29? Ten proces měl opačný postup. V roce 2007 nás dali v rámci BBC New Generation Artists dohromady s německým cellistou Danjulem Ishizakou, hráli jsme Schubertův kvintet a později jsme jej s ním ještě několikrát provedli. Tak nás napadlo, že bychom to chtěli nahrát. Pro mě určitě patří mezi nejkrásnější skladby, které jsem dosud hrál. Mrazí mě, když si vzpomenu na ni a její nahrávání. Samozřejmě ke kvintetu patří i kvartet. Shodou okolností Smrt a dívka bylo první dílo, které Pavel Haas Quartet začal cvičit po svém vzniku v roce 2002, kdy jsem tam ještě nehrál. Přišlo nám, že je to dobrá kombinace. Pro nás je tedy hlavním dílem kvintet, nikoliv Smrt a dívka. Nechtěli jsme to s něčím kombinovat, hledat bonusy, a musím poděkovat naší firmě, že pochopila naši filozofii a umožnila nám dát tyto poklady na dvě CD. Jsem si jistý, že by nám to žádná jiná firma nedovolila.
Vaše pojetí Schuberta je hodně kontrastní, dramatické, občas až drsné, kdy kvůli výrazu, který cítíte, v tu chvíli obětujete lahodnost tónu. Jak tuhle hudbu chápete, jak vnímáte například velké drama na malé ploše Smrti a dívky? Vlastně jste to řekl. Na rozdíl od kvintetu má kvartet podstatně víc dramatických míst a záměrně jdeme na hranu možného. První věta je hlavní drama, dramatické je i Scherzo a finální Presto se řítí v jednom tahu, tam ani není kde hledat krásu, je to úprk do pekla. A právě ten tah jsme se pokusili zachytit, je to „nabúchané“. Andante je pak jiný svět, takže lyrika tam je. Hudba je vždy nositelem nějaké emoce a na nás je, abychom ji podle nás co nejpřesvědčivěji zprostředkovali posluchači. Akademické vnímání hudby je mi cizí…
O kvartetu Smrt a dívka jsem slyšel názor, že je to alegorie aktu svádění a dokonaného sexuální aktu. Napadlo vás něco takového? To rozhodně ne… Spíš tam cítím děsivé zoufalství, beznaděj, boj s osudem, který nemůžete porazit. Možná jsme to pojali hodně beethovenovsky, ale takto to cítíme. Andante je jednoznačně o smrti. Spíš než sexualita je tam prázdno.
O tónině d moll píše Daniel Schubart v Estetice hudebního myšlení, že se vyznačuje „těžkomyslnou ženskostí, splínem a předtuchami“. Souhlasíte s tím? Nějaká předtucha tam být může, ale já takovou představivost nebo vztah k tóninám bohužel nemám. Ani mě to nenapadlo… Trochu vaši otázku odlehčím. Pan profesor Škampa říkal k úvodu v d moll, že to musíme zdémolovat. ( ☺) .
Jak dlouhý je přípravný cyklus před natáčením? V případě kvintetu nastala intenzivní příprava před nahráváním, i když základní kostra byla usazená, protože jsme ho s Danjulem asi pětkrát hráli. Přestože Smrt a dívku máme během let zažitou, tak práce na kvartetu byla intenzivnější.
Na jedné skladbě pracujeme zhruba deset dnů po třech hodinách. Snažíme se, aby mezi jednotlivými díly byl časový odstup. Čistá hlava je důležitá a míchat více skladeb není dobré. Důležitá je maximální krátkodobá koncentrace.
V čem se liší struktura obou Schubertů? Už jsem to zmínil. Smrt a dívka je skutečně velké drama, láska a smrt jde ruku v ruce a linie dramatu prostupuje celou skladbu. Struktura kvintetu je podstatně variabilnější a lyrických míst a pozastavení je tam podstatně víc.
A také si to primárius více užije. Ano, hlavně druhou část si Veronika skutečně vychutnává, což nemůžu říct o středních hlasech, které jsou velmi těžké. Dosáhnout vyrovnaností a perfektní výměnou smyků pocitu „nekonečného“ plynutí je někdy na hraně „zadušení“. My tři si to tedy moc neužijeme ( ☺). Ale nad tím „hovoří“ první housle…
Která nahrávka kvintetu se vám líbí nejvíc? Emerson Quartet s Rostropovičem u Deutsche Grammophon. Je to sice starší nahrávka, ale je pěkná.
Vrátíte se ještě k Schubertovi? Zvláště jeho pozdní díla jsou úžasná. Jsem si jistý, že určitě budeme hrát Rosamundu a G dur, což je obrovský skvost. V nejbližší budoucnosti asi Schuberta nahrávat nebudeme, ale jistě na něj někdy přijde řada.
Jiná výzva je asi Beethoven… Beethoven je pro mě, a rezonuje to i v kvartetu, asi génius nad všechny génie, který zásadně změnil pohled na hudbu. A když zmiňujete kvarteta, tak jednou je určitě nahrajeme, jen nevím kdy… Nabízí se varianta nahrát Razumovské kvartety opus 59 ze střední periody plus Serioso opus 95. Ty pozdní… je možné, že to přijde.
A pozdního Beethovena hrajete veřejně? Jistě. Naší strategií je nastudovat každý rok nebo dva nového Beethovena. Například Velkou fugu jsme hráli poslední dva roky. Je to hudba jakoby z jiného světa, nepochopitelné! Na to nejsou slova… Ale ještě jiný zážitek je, když to hrajete a vidíte strukturu, jakým způsobem pracuje s tématy, když v důležitosti je zajímavý i poslední čtvrtý hlas.
Pro Supraphon budete točit kvartety Bedřicha Smetany. Je to vyvážení vašich nahrávek Dvořáka a Janáčka, nebo je to kvůli Roku české hudby, nebo to má jiný důvod? O tom jsme v době, kdy jsme to plánovali, neuvažovali. Má to podstatně přízemnější důvod. Oba kvartety máme v repertoáru už delší dobu a máme pocit, že nastal čas, kdy je můžeme nahrát.
Myslíte, že nastane čas, abyste Janáčka, Dvořáka a Smetanu doplnili o Bohuslava Martinů? Teď nemluvím o celém díle Martinů, ale o jeho kvartetech… Upřímně řečeno – je v pořadí, jen nevím, v kterém… Myslím, že před ním je dost skladeb, které bychom si rádi zahráli… Hudbu známe, ve Škampově kvartetu jsem pátý hrál, ale v našem souboru jsme ještě žádný nestudovali.
Které skladby jsou před Martinů? Třeba Šostakovič, máme resty ve Dvořákovi, Beethovenovi…
A soudobá hudba? V současné české a světové hudbě máme zatím slabý přehled a nemám pocit, že bychom k ní tíhli. Možná je to tím, že je stále ještě hodně skladeb ze starších období, které bychom si rádi zahráli. Nemůžeme hrát hudbu, a to by neměl nikdo, kterou nechápeme nebo se na ni necítíme, protože to nikdy nemůže být pravdivé. Proto zatím míjíme například i druhou vídeňskou školu.
Když skočím ještě do minulosti, jak dopadají Mozart a Haydn? Vy mi dáváte (smích) … Budu-li upřímný, což se asi od interview očekává, tak mám radši Beethovena. Ale například příští sezonu budeme hrát Haydnův Skřivánčí kvartet.
Tam si vaše paní užije. Melodicky je to krásná hudba, ale „na mašlu“. Strašně nepříjemné, těžké party! Navíc na Haydna má každý strašně silný názor, jak to má znít. Určitě budou kritici psát o stylovosti a co si to dovolujeme ( ☺).
V kvartetu musí vždy vést primárius. Violoncello většinou vytváří pevný fundament hudební struktury. V PHQ je leaderem vaše paní. Je jím, i když nehrajete? Je tváří kvarteta, je skutečný leader – je skvělá! Ale vy jste myslel, jak je to doma?… Máme výhodu, že jsme rovnocenní, doma nikdo nevede.
Nevím, jestli je to vaším slovenským původem, ale připadáte mi jako temperamentní člověk. Jaká je vaše paní? Je ještě temperamentnější! Ale jde to skvěle k sobě. Například my se vůbec nehádáme. Italské manželství nemáme. Hádání nás nebaví, radši se milujeme ( ☺).
Brzy po narození dcery chcete obnovit koncertní aktivity v zahraničí? Jaký jste vymysleli model fungování rodiny, aby vaše dcerka byla se svými rodiči? Pokud bude vše v pořádku a Anička bude zdravá, bude s námi jezdit a někdo ji na turné bude hlídat. Jen je otázka, zda to bude babička nebo chůva. Jak bude vše probíhat, kolik budeme mít koncertů, ukáže čas. Pokud Veronika bude mít dost sil, plánujeme koncerty už na konec listopadu a v prosinci. Nicméně priorita je jasná – a nejsou to koncerty ( ☺).
Jestli se naplní vaše plány, jaké koncerty jsou nejzajímavější? Máme naplánovanou Ameriku, myslím, že popáté, a samé pěkné koncerty – San Francisco, Cleveland, Atlanta, Montreal… docela prestižní sály. Jinak pokaždé jsou vzrušující koncerty ve Wigmore Hall; dále vystoupíme v Herkulessaalu v Mnichově, v Philharmonii v Kolíně nad Rýnem, v Hamburku, v pařížském Louvru, na Pražském jaru, což nás těší, protože doma hrajeme podstatně méně nežli v zahraničí. Jsme rádi, že jsme v této sezoně rezidenčním souborem Českého spolku pro komorní hudbu; zahrát si v Rudolfinu je vždy zážitek (Dvořákova síň je nejkrásnější!). Chystá se Salcburk, Edinburgh, rakouská Schubertiade… Ale jak říkám, vše se odvine od naší priority ( ☺) .
U Supraphonu jste vydali už pět titulů. Jste přinejmenším v Evropě mezi milovníky komorní hudby dobře známí a jistě byste neměli problém nalézt v cizině ekonomicky silného vydavatele. Přesto jste věrní české firmě. Proč? Je v tom vlastenectví, nebo kvality, které běžný posluchač nezná? Se Supraphonem máme výborné zkušenosti. Vždy se k nám chovali korektně a můžeme se na ně spolehnout. Dobré osobní vztahy jsou pro nás důležité. Navíc je to česká firma, my žijeme a chceme žít v Praze, hrajeme hodně českou hudbu, v Supraphonu máme hodně volnosti, takže je toto spojení pro nás ideální.
