Mezi českými umělci, kteří se prosadili v zahraničí, vybudovali si zde existenci a doma se o nich téměř neví, patří Pavel Kašpar – pro ostatní svět někdy i Paul Kaspar. Tento skromně působící pianista žije už dvacet let v Mnichově. Vydal se kdysi za železnou oponu hledat štěstí, které, jak poznal, neleží na ulici.
I když má dnes dostatek koncertních příležitostí, klavír mu zajišťuje slušné živobytí, zažil i dobu, kdy si ke studiu musel přivydělávat úklidem. Ročně hraje kolem čtyřiceti koncertů, věnuje se i komorní hře, nahrává a k tomu soukromě vyučuje. Před krátkou dobou se vrátil z Pekingu – přímo v Zakázaném městě hrál s Pekingskými symfoniky.
V tomto roce Pavla Kašpara opět uslyšíme i u nás: v samostatných recitálech 14. června na Beethoven festivalu v Litoměřicích, 7. srpna v Anežském klášteře v Praze, 27. října v Ostravě, s violoncellistou Michalem Kaňkou 4. října v Praze na Bertramce, s kvartetem Berlínských filharmoniků 14. října v komorním cyklu FOK, s flétnistou Romanem Novotným 22. 11 na matiné Českého spolku pro komorní hudbu.
Pocházíte z hudební rodiny?
Maminka učila v hudební škole hře na violoncello a klavír. Sama pocházela z hudební rodiny, dědeček byl výborný pěvec a babička hrála na klavír. Tatínek se věnoval hře na housle, takže pro mě byla hudba samozřejmostí.
Byla to tedy maminka, kdo vás vedl v začátcích?
Kromě dětských písniček ne. A to bylo od ní chytré. Rodiče nemají být pedagogy svých dětí. Od šesti let jsem chodil k paní profesorce Fierlové do hudební školy v Ostravě a ta mě vlastně vedla až do doby, kdy jsem začal studovat na vysoké škole.
Proč jste si nezvolil konzervatoř?
V patnácti jsem ještě nebyl tak rozhodnutý, že chci dělat hudbu profesionálně. Zvolil jsem gymnázium, 10 minut pěšky od domu, budíček v 7:40. Rodiče si přáli, abych měl všeobecné vzdělání. Takže jsem se zabýval chtě nechtě i matematikou a technickými předměty. Některé maličkosti si dokonce ještě pamatuji.
Následovala akademie v Bratislavě. Nabízí se otázka, proč jste nešel do Prahy nebo do Brna.
Chtěl jsem do Prahy, ale vzhledem k tehdejší situaci, kdy rodiče nebyli konformní vůči režimu, mi bylo řečeno, abych to ani nezkoušel. V Bratislavě byly podmínky o něco volnější, tam jsem se dostal na odvolání k panu profesoru Macudzinskému. Samozřejmě jsem věděl, že se o Prahu znovu pokusím. Bratislava mi dala řadu nových zkušeností a krásná přátelství. Byla pro mne prvním samostatným krokem do hudebního světa.
Po roce se mi splnilo přání, přestoupil jsem k profesoru Rauchovi na pražskou AMU.
František Rauch je legendou. Jak na něj vzpomínáte?
Samé krásné vzpomínky. Možná si pamatuji méně těch praktických rad a více obecně lidských, hlubokých myšlenek. Na to se nezapomíná. Často jsme se vídali i mimo školu, rádi jsme vedli rozhovory „U medvídků“. Byl doslova klavírní poetik.
A když jsem se rozhodl odejít, tak jsem měl díky Františku Rauchovi v Mnichově jasný cíl – jeho blízkým přítelem byl pianista – profesor Ludwig Hoffmann.
Co vás přimělo ve dvaadvaceti letech odejít ze země?
Na AMU to bylo na jednu stranu příjemné, potkal jsem tam velké osobnosti – Štěpána, Sádla a další. Panovala tam komornější atmosféra, žádné masy studentů. Problémy byly s věcmi, které s hudbou nesouvisely. Emigraci jsem dlouho plánoval a pak přišel moment, který rozhodl. Těžko zpětně zhodnotit, zda bych to udělal znova… Ale tehdy to bylo z mého hlediska správné rozhodnutí.
Jak to probíhalo?
Nějakou nedůsledností mne úřady pustily na zájezd do Itálie. Užil jsem si Benátky a Florencii a při cestě zpět jsem zůstal v Rakousku. Ve Vídni jsem vystoupil, dostal jsem se do Mnichova a šel jsem prostě na Hochschule za profesorem Hoffmannem. Ten si mě vyslechl, shodou okolností se týden nato konaly přijímací zkoušky a mě přijali do pátého semestru.
Ty začátky pro vás asi nebyly jednoduché, sám v cizí zemi.
Jako pro většinu těch, kteří odešli. Jazykové problémy jsem neměl, to mi situaci zjednodušilo. Ale chyběly mi samozřejmě peníze. Vedle studia jsem uklízel, pracoval jsem manuálně.
Kdy jste se poprvé podíval zpátky?
Poté, co se Václav Havel dostal na Hrad.
Vraťme se zpět. Jste mladý student v Mnichově. Porovnejte přístup obou vašich profesorů.
Byli úplně rozdílní, jeden byl básník, druhý praktik. Ludwig Hoffmann byl v 70. letech jeden z nejaktivnějších německých pianistů ve světě. Měl obrovské renomé a zkušenosti, pochytil jsem od něj cenné praktické rady. U každého klavírního koncertu, který on hrál třeba i dvěstěkrát, věděl, na co upozornit, na co je třeba dát si pozor, co potřebuje dirigent a podobně. Zastával názor, že „muzikálnost“ se naučit nedá. Ve věcech technických – zejména v prstokladech, pedalizaci, úhozu, svým žákům hodně pomohl. Velmi jsme se spřátelili.
Vzpomenete si na svůj první koncert v Německu?
Nebyl to koncert v pravém smyslu slova; v průběhu mého prvního mnichovského semestru se konala přehrávka a vybraní studenti měli možnost natáčet pro Bavorský rozhlas. To se mi podařilo a začala hezká spolupráce. Natočil jsem nejprve Smetanu a Nováka, potom další sólové i komorní věci.
Kam jste zamířil po absolutoriu?
Složitý začátek. Agentury v Německu jsou opatrné a bylo těžké se k nějaké dostat. Očekával jsem i větší podporu od profesora. Možná to byla i moje chyba, že jsem se zdráhal prosit o pomoc.
Jak jste se dostal ke švýcarské firmě Tudor, pro niž natáčíte komplet Bohuslava Martinů?
Bylo to díky mé spolupráci s Bavorským rozhlasem, který mne majiteli Tudoru doporučil. Teď vyšla třetí deska, v dubnu jsem točil čtvrtou, poslední. I tak to nelze nazvat kompletem, protože Martinů napsal tolik drobností. Mám velké štěstí, že mohu natáčet v jednom z nejkrásnějších sálů v Německu. Je to jízdárna z 15. století kousek od Norimberku, ve 20. letech minulého století vyhořela, pak byla v 80. letech přestavěna na koncertní sál s výbornou akustikou. Natáčet tam je radost.
Chtějí po vás v zahraničí, abyste hrál českou hudbu?
Ano, chtějí. Programy kombinuji, nechci být vnímán v nějakém šuplíku, mám rád kontrasty. Ve světě je česká hudba pojmem, je posluchačům velmi blízká. Řekl bych, že se tam například Janáček hraje častěji než u nás. Vedle české hudby inklinuji k romantice a impresionismu. V poslední době moc rád hraji Chopina.
Co vám říká soudobá tvorba?
Rock a jazz mnoho. OK, vážně – jak která. Zaujme-li mne, rád ji interpretuji. Pro skladatele musí být smutné, když na něčem pracují a nikdo se jejich díla neujme. Myslím, že je povinností každého interpreta současnou hudbu sledovat a podporovat. Jsem pyšný na to, že pro mě německý skladatel Roland Leistner-Mayer napsal klavírní koncert, který jsem premiéroval v roce 2001 a o rok později nahrál pro Bavorský rozhlas.
Jak vidíte budoucnost klasické hudby?
Mám dojem, že před dvaceti, třiceti lety byla mnohem víc sledovaná, lidmi i médii. Zaujímala větší prostor. Situace se mění, doba je uspěchaná. Dnes se málokdo dokáže delší dobu soustředit, interpreti se budou muset přizpůsobit, aby získali mladé publikum. Sám také rád zařazuji do programů kratší formy, například variace. Dojde k tomu, že orchestry budou hrát jen vybrané části ze symfonií. Tento model již propagují mnohé rozhlasové stanice ve světě.