Jakkoli byl od mládí vychováván a sám od počátku samostatné umělecké dráhy nejvíce tíhnul k tradicím a cappellové sborové literatury období vrcholného a pozdního romantismu (vedle Smetany a Dvořáka mu učarovali především Brahms, Reger a Richard Strauss), Kühnovým nejvlastnějším polem působnosti se nakonec stalo provozování nových, nezřídka právě jeho mimořádnými sbormistrovskými schopnostmi i interpretačním mistrovstvím jeho pěvců inspirovaných skladeb soudobých skladatelů. První vrstvu této kategorie přitom překvapivě tvořili starší autoři z generace vrstevníků a přátel jeho otce. Bohuslav Martinů ještě na samém sklonku života stačil věnovat mladému začínajícímu sbormistrovi a jeho nově vzniknuvšímu tělesu poslední ze čtveřice svých „poličských“ kantát Mikeš z hor , jejíž světovou premiéru uvedl Pavel Kühn na vůbec prvním samostatném koncertu Kühnova smíšeného sboru 18. června 1959 v pražské Maltézské zahradě. Obdobně přispěl do repertoáru tělesa půvabným cyklem Pět lidových písní jiný dávný rodinný přítel a Pavlův průvodce na mladistvých toulkách Krkonošemi Václav Trojan. S jeho hudbou se budoucí sbormistr ovšem setkal už předtím jako dvanáctiletý sólista dětského sboru rodičů při nahrávání soundtracku k Trnkově filmu Bajaja a rok po otcově smrti, kdy se společně s Českou filharmonií, Karlem Ančerlem a dětským i smíšeným sborem ujal nahrávky Trojanova hudebního doprovodu k jinému památnému filmu Jiřího Trnky Sen noci svatojánské .
Spřízněnou duši – přes věkový rozdíl dvaadvaceti let – nalezl v mladém umělci také Jan Rychlík. Pavel Kühn s oblibou uváděl jeho puškinovské sbory v přetlumočení Emanuela Frynty (po skladatelově smrti si je vybral i na první profilovou desku svého sboru pro Panton) a v roce 1962 se od něho dočkal dedikace Rychlíkových Šibeničních madrigalů na texty Christiana Morgensterna.
Zcela svébytnou a samostatnou kapitolu tvořily Kühnovo přátelství a umělecká spolupráce s brněnským Janem Novákem. Výjimečný autor, ročník jednadvacet (a shodou okolností i literární hrdina stejnojmenného románu Karla Ptáčníka) a jediný český žák Martinů věnoval v roce 1966 svému tehdy teprve osmadvacetiletému příteli nejdříve skladbu Testamentum pro sóla, smíšený sbor a čtyři lesní rohy na vlastní, satiricky vyhrocený latinský text. Kromě Kühnova podílu na nahrávání Novákovy hudby k filmům Karla Kachyni k ní o rok později přibyl – rovněž na skladatelovy vlastní texty zkomponovaný – madrigalový cyklus Exercitia mythologica . Jeho oficiální premiéra v říjnu 1968 už proběhla bez autorovy účasti, když Jana Nováka s manželkou zastihly právě během společného zájezdu s Kühnovým smíšeným sborem v Itálii srpnové události a rozhodli se setrvat v emigraci. Přesto se Pavel Kühn stačil ještě spolupodepsat pod nezapomenutelnou premiéru Novákova oratorního díla Ignis pro Ioanne Palach , k níž došlo 15. dubna 1969 v Rudolfinu, doslova několik dnů před historickým stranickým plénem, které spustilo osudná kola „normalizace“.
V bezprostředně předcházející atmosféře dočasné politické oblevy se Pavel Kühn se svým sborem podílel na množství realizací vynikajících filmových hudeb včetně nejdůležitějšího domácího autora tohoto oboru Zdeňka Lišky a jeho stěží docenitelného příspěvku Vláčilovým historickým freskám Marketa Lazarová a Údolí včel , v němž sborové vokální hlasy tvořily rovnocenný vklad k umění režiséra, hereckému mistrovství hlavních představitelů i kameramanů Bedřicha Baťky a Františka Uldricha. Podobného ražení byly ovšem také Kühnovy nahrávky jiných Liškových filmových hudeb tohoto období včetně Herzova Spalovače mrtvol .
Z ostatních českých skladatelů, jejichž vokální tvorba vznikala v úzké součinnosti s Pavlem Kühnem a jeho pěvci, ho poutal nejbližší vztah k Luboši Fišerovi. Oba se potkali během společných studií na AMU a když v roce 1958 začal Pavel Kühn samostatně pracovat zprvu jen s komorním ansámblem odrostlých dívek z Kühnova dětského sboru, byl to právě Luboš Fišer, který mu věnoval první skladbu zkomponovanou pro toto těleso – Tři sbory na verše českých básníků , vzdávající hold osobnostem Mikoláše Alše, Boženy Němcové a Karla Hynka Máchy. V roce 1961 se Pavel Kühn ujal i nastudování Fišerova prvního hudebně dramatického díla, opery Lancelot , kterou poté opakovaně natočil pro Čs. rozhlas i televizi. Později, když se Fišer už jako renomovaný autor začal věnovat rovněž filmové hudbě, stal se Kühnův smíšený sbor také na tomto poli společně s Filmovým symfonickým orchestrem jeho nejčastějším partnerem. Řadu jeho samostatných vokálních skladeb pro toto těleso, určených ke koncertnímu provozování, otevřely v roce 1966 památná Caprichos na slova Goyových nápisů k obrazům stejnojmenného cyklu, jakýsi vokální protějšek Fišerovy nejvýznamnější orchestrální skladby tohoto období rovněž inspirované výtvarným uměním – 15 listů podle Dürerovy Apokalypsy pro komorní a velký smíšený sbor a dva dirigenty. V roce 1970 vytvořil skladatel pro Kühnův smíšený sbor jiné neobyčejně expresivní dílo, v němž zhudebnil pět tisíc let starý sumerský text Nářek nad zkázou města Ur . V průběhu dlouholeté spolupráce obou umělců vznikly konečně ještě další dvě drobnější, nicméně výsostně vokálně cítěné Fišerovy skladby Per Vittoria Colonna na báseň Michelangela Buonarottiho a Róže podle královéhradeckého rukopisu. Také jejich opakovaným provedením propůjčil Pavel Kühn své svrchované umění, které české sborové interpretaci bude po jeho odchodu tolik chybět.
