Čím dál tím víc našich kin zjišťuje, že přenosy z newyorské Metropolitní opery mohou přilákat nečekaně hodně lidí, často i těch, kteří by tam jinak nešli, a že je to pro ně docela zajímavý finanční bonus k „normálnímu“ provozu. MET je skvěle seřízená a fungující firma, která po celém světě po zásluze sbírá plody svého báječného nápadu. Média pěla a pějí chválu na tuto operní supervelmoc setrvale. Je to skutečně tak neuvěřitelné, nedostižné a následováníhodné? Tři produkce této sezony mě přiměly ke krátkému zamyšlení.
Od svého založení v roce 1883 měla MET jedinou ambici – být nejlepší na světě. Již tehdy byla magnetem pro elitu, která toužila po naplnění svého „amerického snu“ – Lehmann, Caruso, Šaljapin, Melchior, Ponselle, Mahler, Toscanini; v roce 1889 první Ring, 1901 – 1903 první nahrávky. Blízko hlavní světová burza, město plné peněz, z nichž tekly do opery stovky milionů. Už na počátku 20. století se MET stala operním svatým grálem. Nicméně skutečně světový dosah začal v roce 1950 nástupem Rudolfa Binga. Nový generální manažer učinil v součinnosti s poválečným americkým byznysem, kooperací s největšími agenturami a nahrávacími společnostmi z MET hudební Mekku. V pořadí 16. šéf Peter Gelb pak od roku 2006 vše povýšil na úroveň 21. století, včetně logisticky a propagačně skvěle zvládnutých satelitních přenosů, které těší statisíce diváků. Za úspěchem MET dnes stojí štědří mecenáši, díky nimž mimo jiné existuje jedno z nejlepších, největších a nejlépe vybavených divadel světa, perfektní týmová práce a nepochybně i blahodárné konkurenční prostředí. Takže podle toho všeho by měla být MET nedostižná. Nicméně situace je jiná než před sto lety. MET není pionýrem dramaturgie, režie, scénografie, v MET není nejlepší operní orchestr či sbor světa a úroveň sólistů první třídy je srovnatelná s Vídní, Londýnem či Berlínem, o druhé třídě ani nemluvě. Dívat se na představení MET v kině je zážitek (živý neznám, ale musí to být ještě o třídu zajímavější), je to skvělá ukázka mistrovství a bezvadně pracujícího stroje, ale také nekompromisně odhaluje možné rezervy, nedotaženosti, nabízí otázky. Jestli si to Peter Gelb uvědomuje a přesto riziko podstupuje, tak má moji úctu.
Tuto sezonu jsem viděl tři přenosy: Massenetovu Thaïs, Gluckovu operu Orfeo ed Euridice a Donizettiho Lucii di Lammemoor. Poněkud mystický a lehce sentimentální Massenet byl nejvíce zaplněn postavami. Síla peněz se ukázala v obsazení hlavní dvojice – Renée Fleming a Thomase Hampsona. Fleming pro mě snad až nečekaně potvrdila, co jsem si myslel před deseti lety, ale v co jsem už nedoufal, že je v určitém repertoáru stále nejlepší sopranistkou současnosti; harmonie Hampsonova ušlechtilého hlasu a inteligence nemá obdoby. Na rozdíl od novinářských klišé různých párů snů, tak v tomto případě to platilo stoprocentně a bylo to naplnění představy dokonalosti. Michael Schade jim byl snaživým partnerem, ostatní byli průměrem, který by ve vyspělé Evropě obtížně hledal práci. Skvělý byl však dirigent Jesús López-Cobos. Gluckův Orfeo coby dramatický kus nestačí na Monteverdiho, a tak hodně záleží na interpretaci. Ta byla k uzoufání nudná. Taneční výstupy, pro Glucka tak důležité, stály v hlubokém stínu Francie či Anglie, orchestr hrál pod vedením Jamese Levina přesně, barevně, ale těžkopádně, jakoby si Levine popletl století. Bohužel korunu tomu dala absurdně obsazená Stephanie Blythe, jejíž hlas nebyl schopen emoce, jakéhokoliv afektu. (Její postava pavarottiovských rozměrů budila soucit.) Půvabná Daniella de Niese, jíž nejspíš čeká zářivá kariéra, pak toho už mnoho zachránit nestihla. Lucii di Lammermoor jsem viděl a slyšel několikrát a vždy jinak. Režie a scénografie nebyla až na pár momentů erupcí mimořádné kreativity, kterou od MET divák očekává, zato orchestr hrál pod vedením Marca Armiliata výtečně, což se o výkonu sboru říci nedá. (Že by ve sboru MET vládly více odbory nežli zákony nadnárodní konkurence?) Místo v poslední době problémového Rolanda Villazóna naštěstí zpíval výtečný Piotr Beszala, který sice není Plácidem Domingem, ale přinejmenším Ramónem Vargasem ano. Samozřejmě hvězdou byla Anna Netrebko, v 1. jednání intonačně ne vždy jistá, ale s přibývajícmi scénami stále lepší. Kdybych měl srovnávat jen podle této zkušenosti a ne nahrávek, tak dám přednost Renée Fleming.
My, novináři, často ledacos našim divadlům vytýkáme, mnohdy právem, a srovnáváme s cizinou. Především bychom měli začít tím, že bychom srovnávali srovnatelné a pídili se po příčinách. Možná bychom si měli položit i otázku, jestli by se úroveň zvýšila, kdyby bylo v operním provozu více peněz. Určitě by totiž bylo zapotřebí také více konkurence, kreativity, manažerské systematičnosti, pracovitosti, více (nových) osobností. A stálo by za to uvažovat o tabuizovaném tématu, zda náš stát unese tolik operních scén a jestli tak malá metropole potřebuje dvě, respektivě tři divadla s operním provozem.
