Na ulici byste jej asi přehlédli. Jakmile však vezme do rukou svůj fagot, jeho oči se rozzáří a z nenápadného mladého muže vyzařuje nadšení a elektrizující muzikantské fluidum.
Václav Vonášek se narodil v roce 1980 v jihočeské Blatné, studoval na plzeňské konzervatoři, poté na HAMU, kde v roce 2011 obhájil doktorát. Stejně jako jeho manželka Jana získal díky vítězství v soutěži Talent roku (2002) roční stipendium na Royal College of Music v Londýně. Ukázalo se, že má pevné nervy, a tak se zúčastnil řady dalších soutěží, v nichž byl buďto laureátem nebo vítězem. Nejvýznamnější kořistí pak byla třetí cena na soutěži ARD v Mnichově (2008). Je členem dechové sekce České filharmonie, což je nepochybně důležitá existenční kotva i permanentní zdroj zkušeností a informací. Nadšeně propaguje fagot jako neprávem opomíjený sólový nástroj. Vzpomínám si na jeho koncert na HAMU, kdy byl v rámci své disertace na pódiu sálu Martinů se svým nástrojem celý večer sám. Byl to silný zážitek!
Supraphon mu na jaře vydal debutové album, na kterém úspěšně spolupracoval s pardubickým orchestrem Barocco sempre giovane a které je oslavou sólového fagotu a baroka, kterým se hodně zabývá. Jeho život je pestrý – orchestr, sóla, komorní formace, letní mistrovské kurzy v Domažlicích, rodina – a pestrý byl i náš rozhovor.
Váš debut u Supraphonu má vyváženou dramaturgii a pozoruhodnou úroveň. Deska vyšla s finanční podporou nadace Low-Beer Trust. Jak k tomu došlo? S rodinou Low-Beer jsem se seznámil společně s mojí manželkou v Anglii a desku podpořili až dodatečně, aby mi poněkud finančně ulevili. Mají české kořeny, pocházejí z Brna (jejich původní jméno je Löw-Beer) a podporují i naše letní kurzy v Domažlicích.
Kdyby vám podpořili další nahrávku, jaká by byla? Asi ještě komornější a nejspíš bych v dramaturgii vyšel ze své disertační práce, kde jsem se zabýval repertoárem pro sólový fagot bez doprovodu. Například Jižní Amerika, zvláště pak Brazílie, je neuvěřitelná studnice repertoáru i pro fagot…
Na desce máte několik transkripcí. Je to tím, že má fagot problém s repertoárem, nebo vás to baví? Transkripce dělám rád a velmi často, ale je to možná tím, že jsem hodně zaměřen na baroko, a nespokojil jsem se pouze s Vivaldiho koncerty. Moderní fagot je nástrojově tak daleko, že je možné hrát například v podstatě veškerý flétnový barokní repertoár, většinu Bachových cellových svit a dokonce i výběr z Bachových houslových sonát a partit. Dá se to brát i jako studijní repertoár, ale i to člověka neuvěřitelně obohatí. Takže v baroku transkripce možné jsou a není jich málo. Ačkoliv to zní jako klišé, tak i následující období klasicismu nabízí nepřeberný repertoár s často vynikající hudbou, a to i české provenience. U romantismu říkávám, že je zastoupen na začátku a na konci – Weberův raně romantický koncert, na který nedám dopustit, a sonáta Saint-Saënse, jež byla ve své době, osm let po Svěcení jara, už hodně tradiční. Vrcholný romantismus sólovým dechovým nástrojům nepřál a vznikla tak jistá díra. Ve dvacátém století se naštěstí skladatelé k fagotu vrátili, zvláštním fenoménem je repertoár pro čistě sólový fagot a pak samozřejmě netradiční komorní kombinace.
V českém hudebním světě jste znám propagací fagotu coby sólového nástroje. Na desce hrajete bez doprovodu úpravu sonáty Carla Philippa Emanuela Bacha. Nemění se charakter skladby transkripcí z flétny do fagotu? Jak jsem se zmínil, technická náročnost skladeb pro barokní flétnu není naštěstí tak vysoká, aby nemohly být hrány na moderní fagot. Samozřejmě nesmíme se pokoušet o originální tóninu. Rozsahy těchto nástrojů se totiž liší o duodecimu, takže jakýkoliv flétnový part transponuji o kvintu plus oktávu níž. Co se týká rozsahu nástroje a hmatů, je to téměř shodné. Tudíž technická náročnost je obdobná a navíc, jako bonus, si mohu dovolit, protože fagot má i basové tóny, dát v rámci hudební logiky závažnost některým tónům přenesením ještě o další oktávu níž. Například jsem to využil v první větě této sonáty.
Vysvětlete laikovi jak vzniká transkripce pro fagot? Především se musí zvolit vhodná skladba. Dnes už naštěstí není nutné trávit hodiny přepisováním not, ale stačí, abych někde na internetu získal ve správném formátu notový zápis, jenž potřebuji, a během několika kliknutí a posunutí myší získám part v poloze, kterou potřebuji. Takto jsem například zjistil, že Telemannovy flétnové fantazie, které nedávno natočil hobojista Vilém Veverka, se dají hrát po transpozici velice pohodlně na fagot, ale ne všechny bych doporučil k veřejné produkci. Obecně bych o transkripcích řekl, že všechno je hratelné, ale ne vše je poslouchatelné!… Sonáta Carla Philippa Emanuela Bacha je však napsána natolik univerzálně, že když posluchač neví o originálu, tak mu zní na fagot přirozeně a autenticky.
Máte v šuplíku další skladby tohoto typu, které by se daly hrát veřejně? Vedle výběru ze zmíněného Telemanna bych rozhodně zmínil Bachovy sonáty pro flétnu a continuo. Na desce je Sonáta A dur BWV 1035 a zbylé dvě sonáty čekají na svou příležitost… Třeba na další desku (smích). Provádět se může spousta skladeb…
Proč jste vybral z Vivaldiho fagotových koncertů právě a moll a B dur „La Notte“? Ví se, proč byl tak štědrý právě k tomuto nástroji? Neví… Možná měl ve svém benátském „dívčím útulku“ výbornou fagotistku nebo více fagotistek. Každopádně je to kuriozita, že za houslemi je fagot druhý s 39 opusy a daleko předčil hoboj, flétnu a violoncello. Měl prostě dobrý vkus (smích).
V základní rovině se koncerty liší tóninou, ale obsahově jsou dost jiné. A moll má tradiční vivaldiovský průběh s „primitivními“ tématy, což dává prostor k ornamentice, přičemž si samozřejmě mohu dovolit komplikovanější zdobení, než na barokní nástroj. Koncert B dur trochu upomíná na Čtvero ročních dob a Vivaldiho zálibu ve zvukomalbě. Podtitul „Noc“ skutečně umně vyjadřuje fáze noci – ukládání ke spánku, neklidné sny, hluboký spánek a vycházející Jitřenku. Je to hudba, která nenudí a pro tuto ranou programnost mi koncert připadal jako nejvhodnější závěr desky..
Vivaldiho a otce a syna Bachovy doplňuje transkripce árie Dopo notte z opery Ariodante, kterou Händel napsal pro kastráta Giovanniho Carestiniho… Asi bych se k této hudbě nedostal, nebýt mého přítele a kolegy z České filharmonie, neuvěřitelně zapáleného diskofila. Kdysi jsem jej navštívil a ihned mi řekl: „Tohle si musíš poslechnout, tím teď žiji.“ Pustil mi Rollanda Villazóna, jak zpívá tuto kastrátskou árii o oktávu níž. Tak mě to dostalo, že jsem si doma okamžitě stáhl z internetu celou partituru a začal převádět zpěvní part pro fagot. Vlastně nešlo o transkripci, nebylo co upravovat. Hraji to pochopitelně bez textu, ale s vědomím jeho obsahu.
Při vašem zaujetí barokem – chtěl byste si zahrát například právě Vivaldiho s orchestrem s kopiemi původního instrumentáře a na barokní fagot? Mrzí mne, že neexistuje příliš souborů, které by provozovaly barokní hudbu stylově, avšak na moderní nástroje. Dokonce jsem uvažoval o tom, že bych vše nastudoval o půltón níž, abych si mohl zahrát s „poučenými“ ansámbly. Nejsem si ale jist, zda by to skutečně fungovalo, a tak zřejmě budu muset dospět k baroknímu nástroji, což dosud nenastalo… Na druhou stranu – Bachova sonáta, která je po transkripci v A dur, by na něj sotva šla hrát. To je i pro moderní fagot krkolomná tónina, i když barevně hodně zajímavá.
Čím je pro vás v souvislosti s barokem pojem autenticita? Nebyl jsem vyškolen v nějaké historicky poučené interpretaci. Ke stylu, jakým hraji baroko, jsem dospěl pocitově a na základě životních a poslechových zkušeností… Našemu školení na konzervatořích a vysokých školách říkávám s negativním podtónem „univerzální klasicko-romantické pojetí“. Když se tímto paušálním způsobem přistupuje k hudbě baroka, často je z toho nuda, v horším případě paskvil. Barokní hudba vyžaduje ze strany interpreta velký vklad. Jestliže téměř v jakékoli jiné hudbě stačí zahrát s větším či menším úspěchem to, co je v notách, v baroku je to málo. Nepřestává mě fascinovat, jakou poskytuje volnost v provedení zápisu. Například repetici ze známé Siciliany Sonáty A dur hraji poprvé pouze s cembalem, druhou pouze s violoncellem a mám pocit, že tím hudbu obohacuji a Bachovi neškodím. Líbí se mi, že v baroku neexistuje jedna univerzální cesta. Podívejte se na Mahlerovu nebo Straussovu partituru. Je tam jeden, přesně autorem definovaný způsob provedení. V baroku je neuvěřitelná míra svobody, a jelikož považuji fagot za naprosto nevhodný do jazzu, baroko pro mne představuje alternativu více než přijatelnou.
Přejděme od partitury nahrávací a intepretační k partituře profesní. Hrát v České filharmonii je pro většinu našich hudebníků vysněnou metou. Co dává vám? Orchestr je pro mě především zázemí. A to nejen ekonomické. Kromě muzikantských zkušeností je to i ukazatel řemeslných zdatností. V orchestru si vždycky ověřím, jestli mám v pořádku intonaci, rytmus, techniku, dynamiku, jestli se umím přizpůsobit a hrát v ansámblu, ladit ve skupině… Vlastně je to i sociální zázemí. Kdybych byl na „volné noze“, tak by mi to vše chybělo. Pro mě je zásadní pestrost a vyváženost života. Proto není ideální, když člověk jenom hraje v orchestru, když se musí jenom přizpůsobovat. Skutečných sól, kde vás dirigent nechá hrát, orchestr moc neposkytuje – Stravinského Svěcení jara, Šostakovičova Devátá a hrstka dalších… Naprostým kontrastem k orchestrální hře je hraní bez jakéhokoliv doprovodu, na něž jsem se zaměřil v disertační práci. Mezi těmito dvěma extrémy je ovšem pestrá varieta možností – doprovod klavíru, cembala nebo varhan, dechová harmonie, trio, fagotový ansámbl… Ideální je dostávat impulzy od všeho…
V České filharmonii jste už sedm let. Krátce před příchodem Jiřího Bělohlávka a během posledního roku prošla tato starobylá instituce poměrně velkou proměnou. Jak to vše vnímáte? Z České filharmonie mám čím dál tím lepší pocit, což je dáno i tím, že je tam čím dál tím více vrstevníků. Ale beru to s rezervou, protože to jistě ovlivňuje i můj individuální vývoj. Jelikož ještě nejsem poznamenán apriorní skepsí, zatím jsem raný třicátník, dovoluji si být optimistou. V poslední době atmosféra skutečně pookřála, ale nemyslím si, že by to bylo předtím tak špatné. Potenciál měl orchestr vždycky… Bohužel jsme vždy neměli štěstí na kvalitní (šéf)dirigenty a často jim orchestr jejich nedostatky dával až příliš najevo, což se dost mediálně rozmazávalo.
V jedné věci jsem však již mezi své starší kolegy dokonale zapadl: Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že přijde-li úplně neznámý dirigent, tak po několika minutách je mi jasné, budu-li se na s ním strávený týden těšit nebo zdali bude každá minuta utrpením.
Když hraji v ansámblu, neustále se snažím naladit na společnou vlnu a zájem. Pakliže jdou dirigentovy představy zásadně proti mým (a jedná-li se navíc o snahu o originalitu za každou cenu), tak je to potom fyzicky nepříjemné. Naštěstí se to stává čím dál tím méně.
Co strojky? Vyrábíte si je? Určitě je to lepší. I když někdy si člověk říká, jak je na tom dobře klarinetista, jenž si plátky koupí a pak stačí si jen vybrat. Avšak vždycky, když jsem toto zkusil, tak to zkrátka nebylo ono. Pokud jsem si strojky nevyrobil sám, tak nesplňovaly moje požadavky. Naprostá většina hobojistů a fagotistů potvrdí, že nejlepší je dělat si strojky sám.
Má fagot nějakého „Stradivariho“? Ve výrobě fagotu je neoddiskutovatelnou jedničkou firma Wilhelm Heckel z Wiesbadenu, která stála u počátku moderního fagotu. Už přes 180 let má sídlo v malém domě, kde pracuje několik nástrojařů, a na jejich individuální výtvory se čeká více než pět let. Spodní hranicí pro cenu nového nástroje, jenž se za řadu příplatků modifikuje pro potřeby konkrétního fagotisty, je téměř 30 000 euro (bez daně). V Novém světě je dokonce zájem i o předválečné Heckely, které mají zvláštní zvukovou patinu a za které platí Američané skoro stejně jako za nové. Sice nemají takové jádro a sílu jako nové, ale jsou barevně podmanivé. Výstižně se říkává, že kdysi se hrálo na fagot buďto nahlas nebo hezky, dnes řada hráčů zvládne se současnými nástroji obojí…
Václav Vonášek k takovým fagotistům rozhodně patří.
