Peter Graham (vlastním jménem Jaroslav Šťastný) je bez jakékoli nadsázky naprosto originální osobností, která jaksi nesplňuje zaběhané představy o skladateli. Přesto (nebo právě proto) patří jeho tvorba, stejně jako jeho myšlení, k tomu nejzajímavějšímu, co česká současná hudba přináší.
Chcu se zeptat, ale teda beze srandy: když jsem se díval, co všechno děláš, jak to stíháš? (Stejnou otázku mi totiž někteří lidé kladou taky, ale já musím říct, že to vlastně nestíhám.)
Dnešní rozhovor tedy začíná obráceně. Je to pragmatická otázka organizace času… A to mě právě zajímá!
…kterou se člověk učí celý život. Jaké máš pracovní návyky, jako třeba pravidelnost?
Když píšu, pravidelně nad tím sedím několik hodin denně, což se mi ale v Praze moc dobře nedaří, takže musím jezdit někam do klidu. Ale mám rád kombinaci živé hudby versus psaní. Třetina extrovertního bláznivého života s kapelou a dvě třetiny někde v usebrání, ideálně v klidu na chatě. A jestli se to stíhá – to je velmi různé. Záleží na tom, kolik máš plánů, že? Nikdo se nemusí dozvědět, že je to třeba desetina toho, cos chtěl! V mém případě je to ještě menší procento.
Tak pojďme k tvojí tvorbě: „Hudba roste jako dříví v lese a sám jsem zvědav, čím mě zase překvapí“, to je tvůj citát, který mě v mládí hodně oslovil. A Petr Kofroň o tobě napsal, že „skládáš vlastně z trochu jiného důvodu, než že musíš…“ To vypadá jako ideál svobodné tvorby. Mně nikdy neimponovalo takzvané „hudební řemeslo“, čili například princip Igora Stravinského jako výborného řemeslníka, který všechno umí a dodává zboží určité spolehlivé kvality. To nechám jiným, na to jsou lepší lidi. Tím pádem – proč to dělám? Jednak se Stravinským souhlasím, že z té samotné věci vzniká jakýsi druh uspokojení, kterého nedosáhneš jinak. Zvláštní uspokojení z toho, že člověka něco napadá. Ale hlavně mě to musí bavit. V roce 1982 jsem začal psát symfonii. Byla prakticky hned hotová, chybělo už jen pár stránek v druhé větě (napřed jsem napsal první a čtvrtou, pak třetí), ale najednou mě to přestalo bavit, protože jsem si představil, jak to budou hrát ti hrozně unavení lidi, kteří by místo toho raději šli domů. Tak jsem se na to vybodl a nevím, jestli se k tomu někdy vrátím. Komu schází moje symfonie? Akorát mně – a mně nakonec taky extra ne. Nadělal jsem už plno jinéch volovin. Tak to myslel ten Kofroň, když napsal, že „nemusím“. Prostě necítím v sobě nějakou povinnost. Osobně se ale necítím ani trochu být součástí jakékoliv, natož pak české hudební tradice. Muzikanti jsou vychováváni k úplně něčemu jinému, než já po nich chcu. A já zas ani nemám potřebu, aby se to, co píšu, hrálo pořád a aby to lidi pořád poslouchali. Chudák Herbie Hancock, kterému kdysi přišlo líto, že ho lidi málo poslouchají, tak začal dělat taneční muziku. Obdivuju ho, ale sám dávám přednost ojedinělým zážitkům. Protože jinak se lehko stane – a teď nemluvím o sobě, ale o těch velikéch Majstrech – že co jednó zabralo, dělá se podruhé znovu, protože to zabralo! Očekává se, že z toho bude úspěch. Kdo má úspěch, ten si myslí, že je to tím, že je dobrej. Ale ono je to víceméně náhoda. No, a pak už se věci chytají lidi, kteří by to z mého pohledu dělat neměli, ale dělají, protože vědí, že to někdy mělo úspěch, tak ho chtějí taky. Tím dochází k devalvaci Mistrů jako byli Beethoven, Mozart nebo Bach. Najednou se z nich stává vnější šlupka, která je připomíná už jenom zdálky, což je podle mě veliký průser. Víš, mne ani tak nemrzí, že se současná hudba hraje blbě. Teda, vadí mi to hodně, ale chápu to, protože je to celkem přirozené, na to se musí teprve přijít. Samozřejmě musí být i ta snaha na to přijít, ale muzikanti si prostě musí zvyknout – pak si zvykne i posluchač. Ale, že se takzvaná „standardní klasika“ hraje v naprosté většině případů ještě blbějc, to mě naplňuje skepsí, protože pak není moc šancí, že tomu, co vzniká dnes, někdy někdo porozumí. Já taky říkám, že skladatel nekomunikuje s posluchačem, ale s interpretem. Pokud mu interpret neporozumí, na což je v našich podmínkách téměř stoprocentní (a víc než stoletá!) záruka, autorův záměr se změní v něco jiného. Všimni si, že pro hráče je důležité, aby byl skladatel už mrtvý, aby jim do toho nekecal. Protože jinak je to pro ně moc veliké risk. Bach honil jednou ve Výmaru, nebo kde, nějakého špatného muzikanta s kordem po náměstí. Kdyby žil dneska, tak by z něho musel být masový vrah! Když si vezmeš všechny ty hvězdné interprety, všeci hrajó jenom to nejslavnější. Pár dobře prověřených skladeb od ještě méně autorů. Jak bych byl rád, kdyby mi někdo z nich dokázal, že nemám pravdu!
To je ještě filozofie zbožštění interpreta z 19. století… Tam to mělo ten důvod, že publikum už přestali tvořit aristokratičtí connoisseurs a na jejich místo nastoupili snobové! Víš, když se na anglické univerzity už někdy ve středověku dostávali i synové bohatých měšťanů, tak se u jejich jména psala zkratka s. nob – tedy sine nobility, bez urozenosti, aby se vědělo, že sice mají prachy, ale ne vychování a vkus. Tahle vrstva vládne dodnes. Ale tehdejší interpreti skutečně cítili tu hudbu, protože byla jejich. Dnešnímu cítění je hudba 19. století už hodně vzdálená. Technicky se sice ví, jak na to, protože už to hrály milióny lidí, ale výrazově to je vedle jak ta jedle – skoro u všech, co jsem kdy slyšel. Všechny soutěže vedou jenom k tomu, že se skladba pulíruje, aby měla charakter průmyslového výrobku, i když přesně tím ta hudba nikdy být nechtěla. Jenomže to bolí asi akorát mě. Všem ostatním to připadá v pořádku. Navíc dneska si někteří muzikanti konečně začínají uvědomovat, že existovalo hudební baroko, čili kdy přijdeme na řadu my, to se nedá odhadnout. Čechy jsou země pozdních stylů. Vždycky tady něco vykvetlo, až když to všude jinde bylo passé.
Já bych se vrátil k tvé nechuti k budování osobního stylu a kariéry, čemuž by se skladatel měl podle mého názoru v ideálním případě vyhýbat, aby mohl zůstat tvůrcem. Vždycky mě fascinovala Apoteóza vykořeněnosti Lva Šestova, kde je na tohle téma spousta trefných maxim. To neznám.
Například: „Společným údělem všech tvůrců jsou stavy neurčitosti, nevyjasněnosti, nejistoty ze zítřka a stavy krajního vyčerpání. Většina lidí, dokonce i těch geniálních, dlouho tvůrčí činnost nevydrží, protože jakmile zvládnou techniku, začnou se opakovat, neboť vědí, že publikum nebývá příliš náročné a poměrně ochotně snáší jednotvárnost svého oblíbence, ba dokonce v ní spatřuje jeho přednost. Každý ctitel umění je spokojen, pozná-li v novém díle umělcův styl, málokdo ale tuší, že styl znamená počátek konce.“ Řekl bych, že mi to mluví z duše. Já se teda za nějakého extra tvůrce nepovažuji. Když se náhodou někomu něco zalíbí, tak jsem samozřejmě rád, ale nechtěl bych s něčím takovým kalkulovat. Ani bych to neuměl…
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 6/2018 (koupit)
