Jak konkrétně tento orchestr funguje? V Hamburku má nadaci a manažera, který zajišťuje koncerty, dále pro něj pracuje ještě italská agentura. Právě jsem přiletěl z Milána ze čtrnáctidenního turné. První týden jsme se sešli v polské Poznani, kde jsme týden zkoušeli. Potom se uskutečnilo jedno přípravné, „zahřívací“ vystoupení pro studenty, pak následovaly koncerty v Poznani, ve Varšavě, ve Vídni, v Salcburku, v Curychu a v Miláně. Nový program se zkouší většinou pět dnů. Některé zkoušky bývají náročné, většinou od deseti hodin do jedné, potom je přestávka na oběd a spánek, večer se pokračuje zase od šesti do devíti, takže jde o dvě frekvence za den.
Kolik má Kremerata stálých členů a jak jsou vybíráni? Jedná se přibližně o dvacet šest až třicet lidí a jejich průměrný věk je pětadvacet let, nejstaršímu členovi je asi třicet. Konkurzy se konají vždy ve třech pobaltských městech. O přijetí rozhodují sami stávající členové orchestru a samozřejmě Gidon Kremer. Po úspěšném konkurzu však ještě následuje půlroční zkušební lhůta a potom se znovu členové orchestru vyjádří, zda jsou spokojeni. Teprve pak se hudebník stává řádným členem Kremeraty.
Kremer je známý nejen tím, že hraje běžný repertoár, včetně 20. století, ale hodně i novinky. Jak vybírá program pro orchestr? Opět on i členové. Na turné se rozdají papíry, kam každý napíše svůj názor, nápad nebo přímo název skladby, kterou by mohla Kremerata hrát. Pak vše společně probereme. Je to takové referendum.
To působí naprosto demokraticky! Jaká je atmosféra v orchestru? Vztahy jsou skutečně velmi dobré. Lidé se za těch pět let dobře znají. Našel jsem tam spoustu kamarádů, bez kterých bych se už nedokázal obejít a kteří mi teď doma scházejí.
Zmínil jste se však o půlroční zkušební lhůtě, o přísném výběru, takže tam musí být i velká konkurence! Ano, ale atmosféra je velice pozitivní. Nový člen je vždy přijat přátelsky, bez závisti.
Členové Kremeraty jsou absolventi vysokých škol v pobaltských státech … ale také posluchači vysokých hudební škol z celé Evropy, například londýnské Guildhall School, salcburského Mozartea, vídeňské Univerzity, konzervatoře v Basileji nebo třeba v Amsterdamu.
Jak jste řekl, během sezóny se účastníte většinou dvou turné. Činnost Kremeraty představují i další akce, nejen koncertní cesty. Kremerata má přibližně padesát šedesát koncertů ročně, přitom členové studují. Gidon Kremer založil ještě roku 1981 festival v rakouském městečku Lockenhaus, které leží asi deset kilometrů od maďarských hranic. Je tam kouzelný zámeček, ve kterém se každoročně sejdou Kremerovi přátelé. Kremerata tam působí jako sídelní orchestr, který uskuteční přibližně deset vystoupení, pokaždé s novým programem. Tento festival nazývá Kremer oázou hudby. Lockenhaus jsem dosud navštívil dvakrát a poznal jsem tam osobnosti, s nimiž bych se jinak nepotkal; byl to pro mě velký zážitek.
Odchodem do zahraničí a také díky spolupráci s Kremeratou jste se seznámil s umělci, se kterými byste zřejmě neměl příležitost se setkat. Například… to byli dirigenti Kent Nagano a Sir Simon Rattle, kteří ve mně zanechali hluboký dojem, ze sólistů třeba violoncellisté Mischa Maisky, Boris Pergamenščikov, klavíristé Oleg Maisenberg, Martha Argerich nebo Elisabeth Leonskaja. Splnil se mi také můj velký sen: loni jsme s Kremeratou hráli ve Spojených státech a vystupovali jsme také v newyorské Carnegie Hall. Před třemi čtyřmi lety jsem si to vůbec nedokázal představit!
Splnění takových životních snů na člověka velmi zapůsobí. Musím říct, že jsem měl v životě hodně štěstí, a doufám, že jsem si ho nevybral. Několikrát jsem prostě byl ve správný čas na správném místě. Vlastně i můj vstup do Kremeraty byl takovou náhodou. Jednou v Basileji jsem – místo abych cvičil – byl v kavárně, můj spolužák-violista měl hrát večer s Kremerem, ale kvůli nemoci nemohl. Já jsem byl první violista, kterého potkal a kterého se zeptal. Neváhal jsem!
Zastavím se u samotného Gidona Kremera. Zmínil jste se, že v orchestru vládne přátelská, demokratická atmosféra i ve vztahu k vedoucímu. Kremer tento orchestr založil pro mladé hudebníky s cílem, aby mohli získat zkušenosti i určité profesionální zázemí. Je to praktická myšlenka! Jde o orchestr Gidona Kremera, ale za pět let své existence se zařadil mezi špičku v oblasti komorních těles. Vystupuje na prestižních festivalech po celém světě, účinkoval v předních sálech Evropy. Díky Kremerovi se tito mladí hudebníci dostali tam, kam by se jako jednotlivci dostat asi nemohli.
Jaký je tento proslulý umělec jako člověk? Je velice milý a inteligentní. Říká se o něm, že je houslista intelektuál. Na zkouškách a na koncertech předvádí takové výkony, že i samotní členové orchestru jsou fascinováni. Neuvěřitelný muzikant, od kterého se všichni mohou učit, stačí ho třeba jen sledovat při hře! Je takovým tátou orchestru a zároveň jedním z nás a přitom samozřejmě drží orchestr pohromadě. Je velice klidný, nevýbušný, všechno řeší s nadhledem. Takovou spolupráci bych přál každému.
O Kremerovi je známo, že do poslední chvíle rád mění programy!? To je pravda. Třeba o přídavcích se rozhoduje podle atmosféry koncertu. Nebo když jsme se ho ptali, jakou dynamiku budeme v určitém místě skladby dělat, on řekl: Nevím. My jsme ho pak o to víc museli pozorovat, nedívat se jen do not, ale pečlivě ho sledovat a přizpůsobit se mu.
Michal Ondrůj byl přítomen pouze zkoušce brněnského vystoupení, jeho studijní povinnosti ho volaly zpět do Německa. S GIDONEM KREMEREM jsem o jeho „orchestru mladých“ mluvila až po koncertě. Nejprve mě zajímalo, jak vznikl. Bylo to u příležitosti mých padesátých narozenin. Pro každého je to samozřejmě významné jubileum, kdy se člověk ohlíží zpět. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem stále silně vázán na pobaltské země a rozhodl jsem udělat něco pro mladé hudebníky z těchto tří republik. Postavil jsem tedy most od své minulosti k jejich budoucnosti. Byla to spontánní myšlenka, ani jsem tehdy netušil, že orchestr vydrží tak dlouho; nyní doufám, že bude existovat ještě mnohem déle. Cením si přístupu svých mladších kolegů, cítíme se spolu jako jedna rodina.
Opravdu? Dozvěděla jsem se, že nejste autoritativní, ale spíše jedním z nich. Snažil jsem se zavést v orchestru poměrně demokratické principy na profesionální úrovni. Mnoho rozhodnutí činíme dohromady, přitom také uskutečňuji vlastní myšlenky, projekty. Jsem však velice spokojen, že moji mladší kolegové podporují tento můj směr a se stejným entuziasmem jako já hrají starší i nejnovější repertoár.
Proč tolik vyhledáváte novou tvorbu? Podnítil jste vznik řady skladeb! Víte, hrát nové kompozice je vždy riskantní, ale my jsme měli štěstí na vynikající díla například od Alfreda Schnittkeho nebo Arvo Pärta. Ovšem provádíme také skladby, které nemají takové kvality; pokud si to uvědomíme, změníme prostě repertoár.
Máte v oblibě určitý směr v současné hudbě, například spíše romantický nebo více experimentální? Ano, mám. Stále si myslím, že hudba je jazykem citu, nejen záležitostí intelektu, rozumu. Je mi proto blízká každá skladba, která přináší emocionální nebo duchovní náboj – na rozdíl od hudby, kterou píší skladatelé pro skladatele.
Ale o vás se říká, že jste intelektuální interpret?! S tím naprosto nesouhlasím. Myslím, že nespadám do kategorie intelektuálního hudebníka, protože mým hlavním záměrem je vyjádřit emoce, cit. Na rozdíl od některých kolegů však za těmito emocemi je ještě reflexe toho, co dělám. Ale vždy dávám přednost výrazu, vyjádření než intelektuálnímu poselství.
Na závěr jinou otázku. Jste slavnou osobností. Jak pohlížíte na tyto věci okolo hudby? Jde o součást mé práce, mého místa v hudebním světě. Cením si toho, že jsou lidé vděční, že je dokážu zaujmout tím, co dělám, nebo je dokonce přiměji k následování či pokračování. Ale příliš mnoho pozornosti těmto záležitostem nevěnuji, důležitější jsou partitury, samotná hudba, kterou se snažíme s přáteli z Kremeraty hrát nejlépe, jak dokážeme. Ostatně napsal jsem knihu o všem, co obklopuje hudbu, třeba o cestování. Už byla přeložena a vydána v mnoha zemích světa včetně Japonska, třeba se někdy objeví i v češtině.
