Je tomu bezmála půl století. Na jednom z koncertů mezinárodního sborového festivalu IFAS v Pardubicích bylo očekáváno v té době bezkonkurenčně nejlepší studentské sborové těleso – Brněnský akademický sbor, do té doby vedený Lubomírem Mátlem. Jaké bylo překvapení publika i zúčastněných sborů, když se před BASem ve stejné umělecké konstelaci objevil mladý dirigent, u nás zatím neznámý Petr Altrichter (* 24. května 1951).
O dva roky později, v roce 1979 jsme se potkali na Pražském jaru, na koncertě Komorní filharmonie Pardubice. Tehdy už byl absolventem JAMU, dirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů v dnešním Zlíně, asistentem dirigenta Václava Neumanna v České filharmonii (strhující provedení 4. symfonie Bohuslava Martinů s Českou filharmonii v roce 1980 bylo pro mnohé životním zážitkem). Potom následovala další pozvání do Pardubic, kde se v roce 1985 stal dirigentem a o dva roky později šéfem. S velkou radostí jsme sledovali jeho další aktivity v podobě skvělých koncertů u různých orchestrů. Od roku 1990 začala jeho vrcholná éra, jež trvá dodnes. Postupně se stal šéfem FOKu, Královské filharmonie Liverpool (žezlo mu předal Libor Pešek), Jihozápadoněmecké filharmonie v Kostnici, Filharmonie Brno – a vedle toho hostuje u řady orchestrů doma (pravidelně v České filharmonii) a ve světě. Vzpomeňme namátkově – Londýnský filharmonický orchestr, Anglický komorní orchestr, Filharmonický orchestr Giuseppe Verdi Milano, Berlínští symfonikové a řada dalších.
To už je, Petře, velmi solidní a různorodá plejáda orchestrů, umožňující ti ohlédnutí a určitý zobecňující a možná konfrontační pohled. Odhlédneme-li od vlastností, jež jsou a musí být společné všem orchestrům, přece jenom existují určitá specifika příznačná pro každé dotyčné těleso. A také se s každým poněkud jinak pracuje. Nebo se mýlím? Tak, jak jsou lidé různí a jedineční, tak jsou i orchestry různé a jedinečné (společná je asi jen ta káva, která se pije o pauzách zkoušek všude). Každý orchestr má totiž nějakou svou specifickou „barvu“, svou „vůni“, svou vlastní „duši“. Každý orchestr je také jiný „kamarád“ s muzikou. Některé orchestry se tváří, že jsou s muzikou velcí přátelé (ale lze o tom často pochybovat), jiné zase dávají najevo svou povýšenost a nezájem o muziku (ale jen skrývají vzájemný vztah).
Kdy a kde jsi vlastně poprvé měl možnost pracovat se symfonickým tělesem, poznávat jeho specifické rysy. Pokud vím, začal jsi nejprve studovat obor lesní roh, což ti jistě přineslo řadu zkušeností orchestrálního hráče, jež jsi využil při dirigování. Bylo to na Konzervatoři v Ostravě, že? Když se tak ohlédnu k mé cestě k dirigování, tak to je jeden velký zázrak – respektive sled zázraků. Chtěl jsem být posunovačem na dráze (tatínek pracoval na dráze, byla to doba parních lokomotiv) – a uznej, že cesta odtud k dirigentskému stupínku se nedá logicky vysvětlit. Vše začalo Dvořákovým Americkým kvartetem a Dvořákovým Rondem pro cello. Tatínek byl členem Frenštátského smyčcového kvarteta. Zkoušky měli někdy u nás doma.
Měl jsi možnost studovat u řady výborných kantorů. Musím zmínit dvě jména – dva pilíře, o které se opírám dodnes: Josef Daniel, tehdejší dirigent Ostravské filharmonie, a Ladislav Vrtal, tehdejší sbormistr Moravských učitelů. Ti byli na počátku, následovali další a další, až jsem konečně potkal kantora největšího a nejlepšího. Jmenuje se Pokora. A ten zná cesty a ví, kudy jít!
Mnoho inspirací pro tvou práci ti určitě dala řada domácích, ale i zahraničních umělců. Poznal jsi jich mnoho – osobně, ale i nepřímo – prostřednictvím jejich vystoupení a nahrávek. O kterých můžeš říci, že tě do jisté míry ovlivnili? Inspirace – věc vždy osobní, vždy ojedinělá, vždy svobodná. Jsou to okamžiky, které vedou dopředu, ale i vzpomínky, které zůstávají. Mou velkou inspirací byla asistentura u České filharmonie, koncerty Václava Neumanna a jeho zkoušky. Zkoušky Zdeňka Košlera a mnoha zahraničních hostů. Mé první koncerty s Brněnskou filharmonií – a bylo jich nemálo (celé série výchovných koncertů a „Týdnů nové tvorby“). Nespočet zpěváků a sólistů, s kterými jsem koncertoval. Vždyť jen těch sbormistrů, s kterými jsem dělal Janáčkovu Glagolskou bylo tuším deset. Každý mi něco dal. Také ovšem nezapomenu, když jsem jako mladý prvně slyšel nahrávku Dvořákova Requiem s Karlem Ančerlem, Weberova Čarostřelce s Carlosem Kleiberem, či klavírního Schuberta s Radu Lupu. Ale i inspirace odjinud – Alice Holubová z Hradišťanu. V sedmdesátých letech jsem měl koncert v Sofii. Navštívil jsem chrám Alexandra Něvského, byly právě pravoslavné Velikonoce – a já jsem pochopil, že „čas“ může neexistovat.
Jsem velmi rád a vážím si toho, že díky našim častým kontaktům mám možnost už řadu desetiletí přímo i nepřímo sledovat tvá umělecká zaměření, jež se do značné míry odráží i v tvém repertoárovém trendu. Řadu let jsme si mohli bezprostředně vyměňovat názory při našem společném působení v Komorní filharmonii Pardubice a zvláště ve FOKu (v pracovním vztahu šéfdirigent – dramaturg). Ony nezapomenutelné diskuse pokračují dodnes, byť většinou jen po telefonu. S potěšením sleduji tvé názory a vždycky intenzivní a všestranné zaměření na jakoukoliv právě studovanou partituru. Jaká období hudebních lásek jsi v tomto směru prožíval? Kolik hudby mnou prošlo! Tak, jak to život dal: něco ojediněle, něco častěji, něco velmi – velmi často. Venku po mě chtěli samozřejmě hlavně českou muziku. Ale i ruskou. Dělal jsem také překvapivě hodně francouzské hudby. Ke kolika věcem jsem se přitom ale vůbec nedostal! Kolik současných skladatelů jsem zklamal, že jsem je nehrál, přestože jsem chtěl. Pro kolik sólistů jsem udělal málo anebo vůbec nic, protože to prostě nešlo (on ten dirigent je mnohem menší „pán“, než to navenek vypadá). Dělal jsem raritní koncerty – pro mnohatisícové publikum někde na louce u Hannoveru, či uprostřed fotbalového stadiónu v Aténách. Koncert pro pár pozvaných někde v nějakém Almu vysoko v Alpách. Koncert ve výrobní hale na Mercedesy ve Stuttgartu, kde to strašně páchlo olejem a naftou. Koncert pro slepce někde v Anglii, kde každý posluchač měl černé brýle a u nohou psa (byli úplně potichu!). Naopak velmi hlučno bylo na koncertě pro mentálně nemocné někde v Dánsku. Ale hudba – to je život. A život je jiný v úterý a jiný ve středu. A já nedokážu žít v úterý středeční život, či ve středu ten úterní.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII V/2021.
