„V naší rodině nikdo na nic nehrál,“ vyvrací cellista hned na počátku teorie o jablku a stromu. K hudbě se dostal jako řada jiných dětí náborem ve školce. „Tehdy jsme bydleli v garsonce, kam se klavír nevešel, tak jsem začal hrát na cello,“ vypráví. To bylo v Jindřichově Hradci, kam se rodilý Pražák v dětství na čas přestěhoval kvůli problémům s průduškami.
„Začal jsem chodit k paní učitelce Krásné,“ pokračuje v líčení svých dětských rebelií. „Protože jsem byl líný a ona se jednou na hodině naštvala, a chtěla mě ze své třídy vyhodit. Mě se to dotklo, tak jsem začal cvičit.“
Dále se jeho kariéra vyvíjela ve „dvouletkách“. Kvůli konkurenci na konzervatoři zvolil hudební gymnázium, kde strávil dva roky u Martina a Mirko Škampových. Po dvou letech – to když ho začaly štvát gymnaziální předměty – odešel na pražskou konzervatoř k profesoru Pišingrovi. Dva roky nato přišel na konzervatoř Jiří Bárta a Petr Nouzovský si vymohl zařazení do jeho třídy. „Po dvou letech si ale Jiří Bárta uvědomil, že nestíhá sólovou a pedagogickou dráhu, a vzdal se učení,“ pokračuje cellista. Na ty dvě léta však vzpomíná nadšeně. „Bárta byl úžasně charismatický, fascinovalo mě sledovat, jak na hodinách myslí, jak hraje, vidět ho v praxi na koncertech. Je to jeden z mála cellistů, který okusil studium venku,“ připomíná Nouzovský.
Konzervatoř dokončil u Jana Páleníčka, který mu prý otevřel nové obzory.
„Jestli budu někdy učit, určitě svým žákům doporučím vystřídat co nejvíc kantorů. Být u jednoho šest let musí být ubíjející,“ domnívá se. Teď je Petr Nouzovský studentem pražské AMU u profesora Hoška. O tamních poměrech se vyjadřuje rezervovaně a pomýšlí na zahraniční stáž.
„Nemám rád soutěže,“ prohlašuje, ačkoli jich nemálo absolvoval. „Myslím, že jsou úplně nesmyslné. Jsou violoncellisti, kteří vyhráli prestižní soutěže a dnes se o nich neví.“ Důležitější jsou podle něj agentury, které za umělci stojí.
Jako největšího dosavadního úspěchu si cení toho, že jej pozvali na Piatigorského seminář v Los Angeles, kam se dostane jen deset cellistů z celého světa. „Myslím, že venku taková rivalita jako u nás neexistuje. Lidi se navzájem inspirují a podporují,“ hovoří o americké zkušenosti. Velmi si cení spolupráce s Václavem Hudečkem a Stamicovým kvartetem. Jeho klavírní partnerkou je nejčastěji japonská pianistka Yiukie Ichimura, s níž absolvoval turné po Japonsku (tato země jej uchvátila) a se kterou také vystoupí na Pražském jaru.
