Hlavním hrdinou snímku režiséra Petra Václava Il Boemo je Josef Mysliveček, který proslul především coby skladatel oper. Filmař chce zachytit jeho posedlost hudbou, vzestup a pád, způsob myšlení a aspoň kus duše. Je dotočeno, snímek je v postprodukci. O termínu premiéry rozhodne postup dokončovacích prací a ty zase ovlivňují současná epidemická situace a mnohá omezení. Důležitý bude i zájem některých významných festivalů a forma jejich konání. Tohle všechno může s původně plánovaným podzimem letošního roku ještě zamíchat. Petr Václav nicméně o svém do značné míry hudebním projektu mluví s obrovskou láskou a zaujetím. Jak by také ne, je to jeho dítě, které nosí už hodně dlouho.
Kým je pro vás Josef Mysliveček? Je to člověk, ve kterém v jednu chvíli nastal přetlak a pochopil, že už dál nemůže vést život, ke kterému ho předurčila rodina a jeho sociální vrstva. Téměř přes noc opustil život pražského měšťana, odjel, aniž by se rozloučil, bez pasu, narychlo, podobalo se to spíše útěku. Byl natolik posedlý hudbou, že měl odvahu opustit své malé jistoty a učinit krok do velkého neznáma. Odjel zcela logicky do země, která byla velmocí v oboru, ve kterém chtěl vyniknout. V Itálii si skutečně svůj sen splnil, stal velmi zaneprázdněným a vyhledávaným hudebním skladatelem.
Jak se ve vás při psaní scénáře prolínaly znalost historických faktů s uměleckou filmovou licencí, s potřebou fikce? Snažil jsem se o Myslivečkovi dozvědět všechno, co šlo. Ale také o zemi, ve které žil, o duchu jeho doby, o lidech, se kterými sdílel svůj život, se kterými pracoval, i o těch, od kterých dostával zakázky. Snažil jsem se pochopit jaké panovaly vztahy mezi skladatelem a interprety, impresarii, šlechtou, tedy zadavateli práce. Nahromaděný materiál, přečtené dokumenty, korespondence, životopisy, literatura faktu i romány týkající se studované doby vám dají určité představy o kontextu, ve kterém se váš hrdina pohybuje, o životních osudech postav, které ho obklopují. Pak už musíte ty postavy rozvíjet, udělat z nich živé lidi. Z nich a z jejich vztahů vzniká příběh. Tedy fikce.
Do jaké míry bude tedy film Il Boemo historicky hodnověrnou výpovědí o skladateli? To je strašně těžká otázka! Co to je hodnověrnost – zvláště v případě, kdy píšete film o člověku, jehož příběh skládáte ze známých kusých faktů a z velkých bílých míst? Můj film pracuje s Myslivečkovou hudbou a drží se jeho hlavní životopisné linky. Doufám, že se mi podaří postihnout jeho osud v hlavních rysech, a skrze jeho hudbu postihnout i kus jeho duše. V detailu a v mnohých věcech se samozřejmě musím uchýlit k fabulaci. Vlastně by se mi líbilo, kdyby mi po projekci Mysliveček řekl: to a to se sice nestalo, ale líbí se mi, že si teď budou lidé myslet, že jsem to skutečně zažil.
Jaký je váš názor na biografické filmy o komponistech obecně? Nabízí se Amadeus, ale existují snímky třeba i o Beethovenovi, Janáčkovi, Dvořákovi, Smetanovi, připravuje se snímek o Martinů… Obecně o komponistech vznikají spíše slabé snímky. Ze Smetany si pamatuji jen, jak jsme se jako děti smáli momentu, kdy mlátil do klaviatury a křičel: Já neslyším! Také jsem viděl nějaký skandinávský film, ve kterém umělec dirigoval, měl uhrančivý pohled a prostřihávali to mocným mořským příbojem. Spontánně mě napadá, že nádherný, dokonalý film je La Vérité, který natočil v roce 1961 Henri-Georges Cluzot se Sami Fry a Brigitte Bardot, ale to je film o lásce a o vraždě… On je sice dirigent, na hudbu ale není v tomto dramatu prostor. Ne, skutečně… bez legrace… pro mě je jedinou referencí Amadeus.
Ve snímku zazní i skladby, které nezazněly dvě stě padesát let a nikdy nevyšly. Jak složité bylo zorientovat se v relativní záplavě Myslivečkových kompozic, především operních – a do jaké míry na tom má podíl Václav Luks? Václav Luks má lví podíl na mnohém, a nejen na hudbě, která bude ve filmu znít. Pomohl mi pochopit svět hudby osmnáctého století, cítění i konkrétní problémy skladatele té doby. Účastnil se natáčení hudebních scén, vybíral a zajišťoval nástroje, pomohl mi s některými rekvizitami, a i všelijak jinak nám velmi pomáhal tak, aby film mohl vzniknout. Z mého hlediska nebylo zase tak těžké se v hudbě zorientovat, protože jsem měl na koho se obrátit. Například jsem byl v Pařížské filharmonii na Emöke Baráth, zpívala dvě věci od Händela, o kterých jsem byl přesvědčen, že jí nesmírně sedí. Poprosil jsem Daniela Freemana a Václava Lukse, aby pro ni našli něco, co tomuto mollovému stylu odpovídá. Našli. Další věci jsme vybírali s Václavem Luksem podle naší společné zkušenosti s operou Olimpiade. Jiné věci našel sám. Také jsme konzultovali s Danielem Freemanem, který byl dlouhá léta mým věrným poradcem při psaní a přípravě filmu.
Ve vašem filmu se mluví čtyřmi jazyky, natáčeli jste v několika zemích, herecké obsazení je mezinárodní. Jak byste charakterizoval „národnost“ vašeho filmu – a mimochodem: jak byste označil národnost Josefa Myslivečka? Po finanční stránce je to česko-italský film, protože bez majoritního producenta Jana Macoly a českého financování by ten film nevznikl. Po umělecké stránce je to asi spíše italsko-český film, protože jazyk, reálie a herecké obsazení jsou italské. A co se týče Myslivečka – opustil Prahu, aby se v Itálii narodil jako umělec. Zdali je to český skladatel italské hudby nebo italský skladatel českého původu neumím posoudit a je to úplně jedno. Nezapomněl, že byl Čechem, stejně tak, jako byl občanem italských zemí, protože se v nich naprosto přirozeně pohyboval a pracoval tam. Člověk může přilnout k národu, se kterým žije, aniž by zapomněl na to, odkud je. Současné zákony umožňují mít dvě národnosti, dva pasy. Jsem přesvědčen, že do života jednoho člověka se mohou vejít i tři kultury, tři jazyky, tři historie. Národnost může být tekutá, polymorfní a není třeba z ní dělat drama.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII V/2021.
