Uměleckým šéfem Janáčkovy filharmonie jste už dva roky. Jak se v Ostravě cítíte? S orchestrem se prakticky znám od roku 1980, kdy jsem s ním absolvoval velmi náročné turné po Itálii, kdy jsme projeli celý Apeninský poostrov křížem krážem. Předtím jsem tam jen občas hostoval. Od té doby nedám na tento orchestr dopustit, a to nejen co se týká samotné hry, ale i po lidské stránce. Nezaregistorval jsem tam zlé hádky nebo osobní nevraživost. Na rozdíl od pražských orchestrů si každého zájezdu nesmírně váží. Uvědomte si, že lokací Ostravy se vše prodražuje, a tak není lehké kvalitní zahraniční turné připravit. Spolupráce se pak ještě zintenzivnila, když měl orchestr šest let zahraničního šéfa, Christiana Arminga, pro kterého kvůli „českým“ honorářům nebyly zahraniční koncerty zajímavé. Díky tomu jsem měl s Filharmonií řadu krásných hudebních zážitků. Během té doby jsme se natolik sblížili, že jsem pak přijal nabídku a podepsal stálý kontrakt. Jelikož jsem byl na „volné noze“ od roku 1991, tak jsem si hostování natolik užil, že jsem to s potěšením vzal jako výzvu. Navíc je to úžasný orchestr schopný vývoje, což není u nás běžné. Teď mám byt jak v Praze, tak v Ostravě. Z toho všeho vyplývá, že se v Ostravě nemohu cítit jinak nežli báječně. Moje maminka to komentovala slovy, že konečně nebudu muset jezdit do Berlína. Ve Philharmonii jsem totiž občas dirigoval jeden český orchestr častěji nežli Abbado Berlínskou filharmonii.
V Ostravě prý trávíte na rozdíl od Christiana Arminga více času, chodíte i na koncerty svých kolegů. Na kolik koncertů jste smluvně vázán? Počet není daný smlouvou. V hlavním abonentním cyklu, který má deset koncertů, diriguji minimálně pět večerů. Víte, já jsem ze staré školy a když přijmu nabídku šéfování orchestru, tak tam chci bydlet, starat se o orchestr, pomáhat řešit jeho problémy, dbát na umělecký provoz, chodit do zkoušek a na koncerty jiných dirigentů. Proto jsem v minulosti několik nabídek odmítl.
Do kdy jste smluvně v Ostravě vázán? Možná vás to překvapí, ale až do té doby, kdy se nám bude chtít. Konkrétní datum ve smlouvě není.
Zdeněk Mácal hovoří o svém působení v České filharmonii jako o završení života. Co vy a Ostrava? No, na to se cítím přece jenom ještě mladý. Spíš je to pro mě prestižní post. Když odhlédnu od toho, že mám Ostravu rád, tak Filharmonie podle mě patří u nás do první kategorie, přičemž nechci srovnávat. Samozřejmě když se mě v cizině zeptají na české orchestry, tak vždy řeknu, že vlajkovou lodí je Česká filharmonie.
Nezatoužil jste někdy po angažmá v Praze? Něco jiného je tužba a něco jiného prováděcí praxe… Samozřejmě bych si dovedl představit ledacos. Víte, muzikanti jsou stále nespokojení. Když má dirigent angažmá v Praze, tak zaručeně po čase pokukuje po cizině. Když diriguje druhou třídu v Evropě, tak třeba touží po BBC Symphony, jeho zrak zamíří za oceán a pak třeba ještě po vyšších stupíncích. Každý instrumentalista chce lepší nástroj a i když má stradivárky, tak je přesvědčen, že stradivárky jeho kolegy jsou lepší. Nespokojenost může být v umění jak hnací silou, tak i retardačním činitelem.
O Ostravě se vždy mluvívalo jako o uhelném nebo ocelovém srdci republiky. Dnes se v souvislosti s Filharmonií, Janáčkovým májem, operním souborem i Ostravským festivalem nové hudby hovoří i o silném tlukotu hudebního srdce slezské metropole. Cítíte vy osobně jinou atmosféru, větší dynamičnost nebo silnější podporu? Vše, co jste zmínil, má podle mě vysokou úroveň, nicméně hudba sama o sobě si na sebe nevydělá; potřebuje dotace, sponzory. Názor, že až Češi a domácí firmy zbohatnou, že budou zcela samozřejmě sponzorovat nejen sport, ale i umění, školství, zdravotnictví, se potvrdil jen velmi částečně. Nějak to nefunguje. My máme obrovské štěstí, že ostravská radnice kultuře přeje. Bez její podpory by orchestr nemohl existovat. Ono spojení s městem je dáno i formálně, protože zřizovatelem Janáčkovy filharmonie je statutární město Ostrava. Navíc existují mnohá pozitivní propojení mezi orchestrem, operou a konzervatoří, což není u nás běžné. Tím, že jsme vzdáleni pražskému centru, tak si musíme „vystačit“ do značné míry sami. To má však svůj blahodárný dopad na kompaktnost tělesa a specifičnost zvuku. Pro mě jako šéfa orchestru je to velký závazek, abych tuto kompaktnost přinejmenším udržel. Práci na zvukovosti také prospívá hostování co nejlepších dirigentů a sólistů, kteří mohou orchestru hodně prospět novými pohledy a přístupy. Zde jsme však limitováni finančními možnostmi.
Kdybyste byl kouzelníkem, co byste v Ostravě změnil, aby měla klasická hudba ještě důstojnější postavení? Kouzelníkem nikdy nebudu, nicméně jistě by se zlepšit leccos dalo. Nemůžeme si stěžovat na zázemí, vybavenost, takže orchestr žije v důstojných podmínkách. Vloni jsme koupili novou harfu, teď dokonce kupujeme Steinwaye za několik milionů korun. Naproti tomu u nás nezavadíte o dobré smyčcové nástroje. Když se muzikanti o nich dozvědí, tak si je raději koupí sami, protože například housle jsou dnes výbornou investicí. Mně osobně je líto, že nemáme svůj sál. Stávající Dům kultury, vybavený i varhanami, má víceúčelový sál, čímž trpí akustika a divácký komfort, výrazně determinovaný vysokým pódiem.
S jakou vizí jste přišel v roce 2002 do Ostravy? Každý šéf by chtěl zvětšit počet hráčů. Chtěl jsem to i já, jenomže po zeštíhlení orchestru došlo ke zvýšení platů a bylo by bláhové chtít mít třeba více horen na úkor platového průměru. V tomto jsem tedy neuspěl, zato jsem myslím úspěšný ve větším akcentu na českou hudbu, než tomu bylo u mého předchůdce, i když si rozšířil svůj repertoár řadou českých skladeb. Tuto oblast jsem tedy oživil a zvláště se snažím uvádět současnou hudbu, protože ta dostala po roce 1989 nejvíce nafrak. Filharmonii vedu i k častějšímu provádění určitého typu romantické hudby. Třeba je kuriózní, že ač byl šéfdirigentem Rakušan, tak se nehrály Schumannovy symfonie. Velmi mi také záleží na vrcholném období hudby vídeňských klasiků, protože je pro každý orchestr očistnou lázní.
Má Janáčkova filharmonie nějaké rezervy? Víte, každý orchestr má rezervy a každý šéf se snaží, aby jeho hrači hráli co nejlépe. Profesor Veselka říkal, že z amatérského sboru lze dostat špičkový profesionální výkon a jeho nahrávky to potvrzují, kdežto každý instrumentalista má svůj strop daný jeho dispozicemi, školením a nástrojem. Zvuk orchestru je pak průsečíkem hry desítek jedinců. Dirigent může dovést těleso na určitou úroveň, a to i velmi vysokou, ale práh nepřekročíte. Otázka pak je, kde má to které těleso svůj práh. Stává se, že zvednete načas úroveň a orchestr odvede špičkové výkony, ale pak to stejně spadne. Proto není problém vyburcovat těleso ke špičkovému výkonu, důležité je, aby základní standard byl co nejvyšší a výkyvy co nejmenší.
Pomohly by co nejvyššímu standardu i takové drastické způsoby, jako jsou termínované smlouvy nebo pravidelné přehrávky o místa ve skupině, nebo to záleží na dirigentovi, aby kombinací osobního vyzařování a přísnosti dovedl těleso co nejvýše? Dám vám příklad. V Ostravě je výborná klarinetová skupina. Když budu vědět, že mi za dveřmi čeká čtyřicet klarinetistů, kteří prahnou po angažmá v Janáčkově filharmonii, a jestliže začne ve skupině něco skřípat, tak budu první, kdo se přikloní k oněm silovým metodám. Jenže mě za dveřmi nikdo nestojí. Druhá věc je, že muzikanti musejí mít finanční motivaci, proč se mají na přehrávkách utkávat.
Chcete tím naznačit, že platy vašich hráčů jsou takové, že je to demotivuje? Ne. Ostrava se v tomto směru stará o orchestr tak, jak je v jejích silách a v porovnání s jinými městy, kde orchestry zmírají na úbytě, je štědrá. Bohužel peněžní poptávka daleko převyšuje nabídku a v České republice je v úsporách první na ráně kultura.
Jste znám jako všestranný umělec. Je vám bližší koncertní pódium nebo operní orchestřiště? Tak na to neumím odvědět. Každý úkol beru jako v tu chvíli nejdůležitější. Měl jsem období, kdy jsem více dirigoval operu, například ve vídeňské Komorní opeře, jindy více orchestry. Od té doby, co jsem v Ostravě, tak se vlastně s operou ve scénické formě míjím. Kdysi se u nás dirigenti skutečně více dělili na operní a symfonické. Dnes to však naštěstí neplatí. Ostatně i typicky „symfonický“ Neumann rád dirigoval venku operu a typicky „operní“ Jílek se v závěru života stal rád v Brně šéfem Filharmonie a dirigoval Beethoveny, Tarase Bulbu…
Jaké to je dirigovat 360 členný orchestr a 5400 zpěváků, jako se vám to stalo při provedení Beethovenovy Deváté v Japonsku? Neznám dirigenta, který by takovou nabídku odmítl. Navíc před Beethovenem jsem dělal s třemi spojenými orchestry Vltavu. Proti tomu zní orchestr s klasickými 16 primy jako komorní soubor. Jiná věc je, že je to skutečně hodně fyzicky a psychicky náročné. To však byla výzva, kterou jsem vědomě přijal. Předtím jsem dirigoval už asi 3500 zpěváků na festivalu Europa Cantat. Mnohem napínavější byl můj jiný zážitek, také spjatý s Japonskem. Měl jsem s orchestrem doprovázet nějakou intepretační soutěž bez rozdílů oborů. Pořadatel nám poslal seznam s více než 30 koncerty a ty, které jsme měli v archivu, jsme nastudovali. Finalistů bylo pět a i přes naše urgence nám nesdělili námi předpokládaný seznam pěti koncertů. Když jsme přiletěli do Tokia, tak nám agent přinesl obrovský štos 34 partitur a se zdvořilým úsměvem řekl, že se budou hrát všechny. Když jsme se dostali ze šoku, tak nastal zájezd hrůzy. Na každém koncertu turné byl jiný sólista, každý měl nárok na dvě zkoušky a navíc jsme museli nastudovat oněch 34 partitur. Samotná soutěž byla vlastně koncertem. Začali jsem ráno v devět a skončili hodinu před půlnocí s necelou hodinou na oběd. Muzikanti se střídali, bohužel dirigent ne, a tak jsem to musel odstát. Takže jsem dirigoval v Japonsku jak největší koncert mého života, tak i nejdelší.
Viděl jsem vás několikrát dirigovat bez partitury. Jakou to má výhodu? Dirigování zpaměti bolí, protože se musíte skladbu naučit dokonale, musíte stoprocentně pochopit její strukturu, logičnost nebo naopak nelogičnost v případě Janáčka, vědět o každé notě a neustále si skladbu opakovat, protože člověk zapomíná. Moc mi v tom pomáhá moje fotografická paměť. Když budete dirigovat jenom melodie, tak když někdo udělá chybu, třeba špatně nastoupí nebo zahraje jiné tóny, tak to znejistí nejen vás, ale celý orchestr. Kdysi jsem dirigovat zpaměti i koncerty, ovšem pouze když jsem spolupracoval se spolehlivým sólistou. Výhoda takového dirigování je ve větší svobodě. Nedívám-li se do not, tak mám lepší kontakt s orchestrem a mohu na řadu věcí reagovat daleko dříve. Také mám pocit, že zvuková představa je daleko silnější. Dirigování zpaměti také zabere mnohem více času. Často jsem si říkal: proč radši nejdeš na ryby?
Vedete renomovaný český orchestr, jenž nese ve štítu Janáčkovo jméno. Máte k němu nějaký speciální vztah? Není to vlivem mého současného působiště. Během svého třináctiletého působení v Brně jsem se díky svým pochybnostem nad některými místy Janáčkových tištěných partitur dostal do Janáčkova muzea a studoval rukopisy. Bádat v autografech bylo pro mě nesmírně inspirující. Pak jsem si mohl dovolit opravit některé chyby, které byly v opisech a v tištěných vydáních. Někdy se však stalo, že „chyba“ byla i v rukopisu, tudíž to tak Janáček chtěl. Bohužel jsem se tehdy v Brně neodvážil svoje poznání uvést do praxe. Moc nám, dirigentům, v tom pomohl Sir Charles Mackerras, na jehož janáčkovskou práci se dívají někteří Češi skrz prsty, snad proto, že není Čech. Právě on prolomil interpretační tabu a začal svoje poznatky ve světě realizovat. Toleruji jakýkoliv poučený výklad Janáčkova díla, protože žádná definitivní verze není. Nesouhlasím se všemi Mackerrasovými změnami, ale je důležité, že je o tom přesvědčen na základě svého poznání on. Tak by měli přistupovat k Janáčkovi všichni intepreti. Takže dnes často hraji Janáčka trochu jinak, než je tištěné vydání i než jak jej prezentuje Charles Mackerras. Vše podléhá vývoji. Nejhorší je neměnné dogma.
Není vám líto, že dostáváte příležitost hostovat v Praze pouze na festivalech, nebo když je domovský orchestr na turné? Proč? Vždyť Praha má svoje orchestry a přesně podle úsloví „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ hrajeme hlavně v Ostravě, což je správné. Nicméně každé hostování orchestr potěší, protože je vítanou motivací a je to také výzva hrát v Rudolfinu nebo v Obecním domě. Víc mě mrzí, že se o nás tak málo ví. Možná je to tím, že není dost kompetentních novinářů, kteří jsou schopni psát o vážné hudbě, a když se najdou, tak je pro ně Ostrava moc daleko. Navíc jsem se dozvěděl, že když už někdo o tom napíše, tak se mu v krajském tisku vysmějou a neotisknou mu to. Už vůbec se mi nechce věřit, že by se za to mělo ještě zaplatit.
Jako šéf orchestru máte jistě zásadní vliv na dramaturgii. Je těžké koncipovat programy, které by naplnily sál, a přitom nebyly příliš konzervativní a překračovaly zažitá klišé, navíc když poplatky za provozování chráněných autorů asi nejsou malé? Největší problémem jsou právě peníze. Udělat krásnou sezonu není vůbec těžké. Problém je to zaplatit. Tedy půjčovné za provozovací materiál, autorská práva a interpreti – dirigenti, sólisté. Nakonec se nám doposud většinou podařilo pozvat dobré, zajímavé hosty. Mimo jiné i proto, že je Ostrava baví. Už dávno je pryč doba, kdy po listopadu 1989 k nám jezdili lidé za symbolické honoráře. Dnes se stává, že nemáme v sezoně sbor, protože na něj prostě nejsou peníze. Co se týká programu této sezony, myslím že každý koncert přináší něco zajímavého. Osobně se těším na Mozartovu Symfonii „Jupiter“ v březnu a Stravinského Petrušku na konci dubna.
Celý život pracujete se žánrově dost vyhraněnou hudbou. Co doma? Máte pravdu, že při své profesi poslouchám, jak říká jeden můj kolega, metráky hudby. Ale vážně… V pracovním týdnu zkouším dopoledne s orchestrem a odpoledne potřebuji mít čas na přípravu jednak na aktuální koncert, jednak na další koncerty. Když přijdu domů, tak mám ještě plnou hlavu z práce s orchestrem. Abych si ji vyčistil a mohl studovat něco jiného, tak si pustím pop, hlavně country. Už z doby mého brněnského angažmá jsem přišel na to, že mi to pomáhá. Rozhodně si nepouštím vážnou hudbu. Víte, to je takové prokletí muzikantů, že už nejsou schopni naslouchat vážné hudbě normálně. Profesionální úchylka vede ke kritickému poslechu a je jedno, jestli jsem doma, v koncertním sále nebo v divadle. Proto si buďto pouštím žánrově cizí hudbu, nebo ticho.
Provází vás životem nějaký myšlenkový leitmotiv? Nevím, jestli je to leitmotiv nebo krédo, ale vychází to z jednoho vtipu z dob kozervatorních studií. Byl jsem totiž původně houslista. Student zahrál na zkoušce perfektně Dvořákův Houslový koncert, čekal, že dostane výbornou, a byl překvapen, když mu učitel dal trojku a vysvětlení k tomu: „Víte, jedničku může dostat jen Pán Bůh, dvojku já a nejlepší žáci trojku.“ Jinak řečeno metr z rovníku se zdá být dokonalou mírou, ovšem použijeme-li dokonalejší měřidla, tak dojdeme k jiným mírám. Tedy čím dokonalejší je měřidlo, tím je metr nedokonalejší. V umění je to také tak. Člověk si myslí, že teď je to dokonalé, ale mýlí se, protože je to relativní. Provokuje mě tedy snaha přibližovat se dokonalosti, přičemž stejně vím, že dokonalý může být jen Pán Bůh.
Měl jste jako student nějaké vzory, které se blížily oné dokonalosti? Samozřejmě. Vyrůstal jsem v době, kdy zde neexistoval volný tok informací. Když jsem pak studoval v Plzni, tak jsem měl možnost vidět díky vysílání západoněmecké televize Karajanovy kreace a musím říci, že mě tehdy strašně ovlivnil, a já měl pocit, že on by měl dostat téměř čistou jedničku. Podobně to bylo s Bernsteinem. A pak tu byla naše stará garda – Ančerl, Klíma, Smetáček, Neumann. Oslněn jsem tehdy byl mladým Mácalem, Celibidachem, jehož pražské kursy jsem navštěvoval, a Rožděstvěnským, při jehož provedení Berliozovy Fantastické jsem nadšením málem spadnul z balkonu.
Petr Vronský
Narozen 4. 3. 1946 v Praze – otec byl koncertním mistrem v Moravské filharmonie a poté v plzeňské opeře – v Plzni studoval na konzervatoř housle, v Praze dirigování na AMU – k dirigování jej přivedli Bohumír Liška a Jiří Kout – v Praze byl žákem Josefa Veselky, Jindřicha Rohana, Aloise Klímy, Roberta Brocka a Bohumíra Lišky – byl laureátem soutěží v Praze, Besanconu a Karajanova konkursu v Berlíně – svou dirigentskou dráhu začal v roce 1971 v plzeňské opeře – v letech 1978 – 1991 dirigentem a později šéfdirigentem Státní filharmonie Brno. Hostuje u řady orchestrů a operních souborů v Evropě, Japonsku a USA – v letech 2002 – 2004 šéfem Janáčkovy filharmonie Ostrava – jeho dcera je herečka.
