Být skladatelem je pouze jednou z mnoha hudebních podob Petra Wajsara. Je znám jako výborný vokalista či beatboxer (vokální uskupení Skety), baskytarista (kapela HI-FI), a dokonce jako svérázný písničkář. S lehkostí se pohybuje mezi žánry, a jak sám přiznává, nemá žádné hudební předsudky. Skladatel dneška není lehce definovatelnou veličinou.
Petře, ty jsi skladatelský obojživelník, nebo spíš mnohoživelník. Studoval jsi populární skladbu u Milana Svobody, Angela Michajlova a Michala Pavlíčka, potom takzvanou artificiální skladbu u Václava Riedlbaucha. Zajímá mě, jestli se tyto polohy navzájem ovlivňují – pokud píšeš artificiální hudbu, využíváš poznatky z tvorby písniček? A naopak? Rozděluješ to takhle? Dřív jsem se ostentativně snažil tahat prvky opačné hudby do hlavního žánru, který zrovna dělám. Postupem času se tahle tendence trošku změnila. Už to víc organicky zapadá do toho, co píšu. Vůbec nepřemýšlím nad tím, jestli píšu hlavně artificiální nebo dejme tomu koncertní, orchestrální, komorní hudbu. Snažím se, aby to nebylo jako pěst na voko: „Teďka jsem bigbíťák a jdu psát pro koncertní pódium.“ Vytvořil jsem si svůj styl, který je spojením těchto dvou prvků a víc a víc se spojuje v jednu hmotu.
Takže směřuješ ke „stylové čistotě“? Chápu, že u mě je zřetelná eklektičnost.
Myslím stylové čistotě v rámci jedné skladby nebo formy. Ano, ale ta se počítá spíš v osobním stylu než rozdělování. Už jsem si vytvořil soubor prvků, které většinou fungují. Člověku nedá je nepoužít.
Má smysl mluvit o fúzi populární, vážné hudby a jazzu jako za našich mladších let? Byli skladatelé, kteří programově propojovali prvky různých žánrů, a ne vždycky to bylo podařené. Nebo to smysl nemá, protože ty světy ztratily ostré kontury? Dneska už to, myslím, potřeba není. Lidi, kteří jsou mi blízcí, vždycky měli background v jednoduché hudbě, buď rockové nebo jazzové. Rocková hudba byla protiklad ke snobskýmu světu koncertní hudby. Je otázka, jestli je dobře, když punkáči jsou na předávání Grammy. Jsou to světy, které by se k sobě nikdy neměly dostat, ale myslím, že to přidává drive, ať už hraní nebo nápadům. Furt je to přímočařejší než u lidí, co vyrostli jen na koncertní hudbě. Ale nechci paušalizovat, protože už to tak dávno nemusí být.
Tvůj melodram Osm vět na vějíře z roku 2012, který hrál Orchestr Berg, je z tvých posledních prací vertikálně souzvukově nejčistší a je krásný i vývojem, formou, tektonikou. Pro mě je čistota vertikály a vývoje docela důležitá. Před deseti a více lety jsem zkoušel pracovat se vzájemně velmi kontrastními prvky, někdy je i exponovat paralelně, ale ne vždycky to dávalo uspokojivý smysl. Trochu v tomhle navazuju na to, co mě učil Svatopluk Havelka na AMU. Vnímáš to taky tak, že někdy je potřeba se oprostit od nepodstatných věcí ve skladbě a pracovat jen s minimem základního materiálu a s logickou osou skladby? Na časový rozvrh skladby mám odjakživa speciální čuch. Jsem schopen přes zakázku „přehodit laso“, na konci se zachytím a nechám se jenom vést. Dostanu-li zakázku na patnáct minut, napadne mě automaticky něco, co těch patnáct minut hodí. Je to opravdu dost důležitý. Teď jsme dělali Krásu dneška, poslední koncert v řadě PKF. Z půlky byl založený na improvizaci, ale několikrát jsme se předtím sešli, určili si přesný časový rozvrh a co zhruba tam budeme vytvářet. Tím jsme si udělali oblouk. A propojil jsem to remixem na konci. Forma je dobrá věc. (smích)
Co preferuješ? Absolutní hudbu, kde myslíš jen na průběhy hudebních pásem a to, co generují jednotlivé hudební informace, nebo si potřebuješ představovat mimohudební obsah? Obsah je mi bližší. Jakmile je k tomu příběh, dělá se mi to líp. Teď jsem ztvárnil zlínské funkcionalistické objekty. U některých jsem jel podle počtů pater a tvarů oken. Stačí se jen napojit na hotovou věc. Může se to zdát jednoduché, ale není. Napřed je třeba dostat ten nápad.
Poslouchal jsem na Českém rozhlase tvůj rozhovor s Lucií Výbornou. Zmiňuješ se, že máš rád monotónní dronové věci. Je to docela paradoxní – tvoje jsou dost různorodé. Přesně takhle dopadl Arvo Pärt, nejhranější skladatel vážné hudby v minulém roce. Svět hudebního materiálu 20. a 21. století už je hodně ovlivněný světovýma válkama. Docela dlouho jsem se musel učit poslouchat současnou avantgardní hudbu. Jako vyloženě malej jsem si z toho dělal srandu a tím víc mě to ale začalo fascinovat. To, co člověk paroduje, musí milovat. Když si začnu dělat srandu z opery, už mi chybí jen krůček k tomu ji mít rád. Takhle to je se mnou i u současné hudby. Jsem schopný poslouchat úplně všechno, ale chápu, že lidi, kteří nemají tuhle zkušenost, se museli k poslechu náročnější hudby donutit. Pořád je pro ně přírodní souzvuk prvních tří oktáv alikvótních řad to nejvíc obohacující. Mozek potřebuje relax. Naše práce je hrabat se ve zvucích a relax je klidnej drone.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII III/2019 (koupit)
