V době, kdy firmy tak snadno zanikají a výrobky vznikají v automatických provozech, které připomínají montážní linku z filmu Moderní doba Charlieho Chaplina jen filozoficky, zní takřka neuvěřitelně, že je u nás firma s tradicí dlouhou 140 let, kde je dodnes 70 % výrobního procesu založeno na ruční práci. Touto společností, která vznikla jako rodinná a po dramatických zákrutách historie je dnes opět rodinná, je klavírní firma PETROF. V roce 2002 získala ocenění Rodinné stříbro agentury Who is who a dostala se tak do exkluzivní společnosti dalších 49 českých podniků. Do 25. března tohoto roku zaznamenaly anály firmy klavír s opusovým číslem 597 078. Loni utržila 900 milionů korun a vedle klavírů značky Petrof (85 % produkce) a Weinbach, Scholze, Fibich a Rösler (15 %) distrubuuje například značky Tama, Ibanez, Sabian, jež čeští muzikanti dobře znají. Petrof bojuje s konkurencí nejen kvalitou, ale i nízkou cenou. Kdo chce levné pianino, zaplatí pouze 63 000 Kč; kdo touží po absolutní špičce (PI Mistral s magneticky vyvažovanou mechanikou), musí mít více než 1 500 000 Kč. Jako neprodejný firemní diamant vzniklo pro letošní hudební veletrh ve Frankfurtu unikátní „ekologické“ jubilejní křídlo z opusovým číslem 595 000 z mahagonu a slonové kosti, bez olověných součástek, jež je vybaveno patentovaným novým systémem hnacího mechanismu, jež dává pianistovi lepší pocit, neboť hra je lehčí a repetování rychlejší. Je to nejdražší klavír, který byl v Čechách vyroben; cena se prý odhaduje na pět milionů korun.
Petrofové mají v hudební české současnosti zvláštní postavení. Jsou dnes nejen nejstarším českým rodem spjatým s hudbou a s kontinuální tradicí, ale také jediným slavným rodem s možností pokračování a rozvíjení tradice. Klavíry této firmy jsou v Čechách a na Moravě rozšířené podobně jako automobily Škoda. Nezřídka pak úspěšně konkurují klavírním mercedesům – nástrojům německo-americké značky Steinway. Klavíry z Hradce Králové se chlubili hlavy „pomazané i nepomazané“ českých zemí – Franz Josef II., T. G. Masaryk, Gustáv Husák i Václav Havel. Logo, jehož písmena skrývají P ůvab, E leganci, T ajemství, R adost, O pojení a F antazii, má dnes nezpochybnitelný kredit, začátky však byly velmi skromné a tvrdé.
Od učedníka k továrníkovi
V prvních desetiletích 19. století měl Hradec Králové, kde zanechali otisky Škroup, Tyl, Klicpera, Erben, Jirásek a jehož urbanistickou tvář nejvýrazněji modelovali Jan Kotěra a Josef Gočár, díky investici císaře Josefa II. z roku 1789 pověst nedobytného pevnostního města. V „pevnostním“ období se průmysl moc nerozvíjel, takže za zmínku stojí pro naše účely pouze továrna F. V. Červeného (1842) na výrobu žesťových nástrojů. Neporazitelnost Hradce Králové ovšem vzala za své drtivou porážkou rakouské armády od Prusů v roce 1866 poblíž města. Krátce předtím ovšem vznikla v roce 1864 za ochranným pásmem pevnosti továrna na výrobu klavírů Petrof. Cesta k prvnímu klavíru však byla trnitá. Nejstarším ověřeným předkem zakladatele firmy Antonína Petrofa je vojín a později voskař Martin Pietrov v 18. století. Antonín se narodil v roce 1839 a vyučil se truhlářem. Jeho příklonu k hudebním nástrojům pomohla náhoda, kdy na jednom kůru objevil klavír a uvědomil si že by to mohl být dobře prodejný artikl, protože se doposud dovážely klavíry z Vídně. Ovšem než se naplnil jeho sen o vlastním podniku, čekalo jej ve Vídni pět učednických let v klavírní firmě jeho strýce a více než dva roky tovaryšství ve firmě Schweighofer a Ehrbahr. Ve Vídni prošel stejně jako jeho potomci všemi obory klavírnictví, takže doslova uměl postavit klavír sám. Po návratu vyráběl – skoro na koleně – svůj první klavír a během prvního roku vyrobil a prodal čtyři nástroje. Novou živnost úředně přihlásil 25. 2. 1865 a po předčasném úmrtí svého otce Jana na poválečnou epidemii cholery se stal jediným majitelem firmy. Jeho podnik začal vzkvétat a na počátku 70. let výhodně koupil pozemky za hradbami kolem formanské cesty ve směru na Brno. V roce 1874 se rozběhla v nových prostorách výroba klavírů a harmonií, zprvu s pouhými šesti zaměstnanci. Katalyzátorem dalšího rozvoje byly první úspěchy na výstavách a používání anglické dvojrepetiční mechaniky, čímž na řadu let pokořil vídeňskou konkurenci, celopanceřových litinových rámů a zapojení parního stroje do výroby. Proto také hovořil o své „parostrojní továrně“. Petrof byl druhým hradeckým podnikatelem, který nahradil svíčky a petrolejové lampy elektrickým osvětlením. Kvůli nezávisloti začal vyrábět i vlastní klávesnice a mechaniky. Věhlas jeho firmy prudce stoupal a po roce 1890 se pustil do stavby nové budovy v Hradci Králové a zřídil filiálky ve Vídni a v sedmihradském Temešváru. Zákonitě muselo přijít i ocenění mocnářství, a tak „Antonín Petrof Fortepiano – Fabrikation“ dostal titul c. k. dvorní továrník. O tom, jak byl myšlením stále mladý a nadšený z nových objevů, svědčí i to, že vyráběl pneumatická piana Pianola, vlastnil ve městě první automobil a jeden z prvních radiopříjimačů.
Druhá generace
Jeho tři synové – Jan (*1874), Antonín (*1881) a Vladimír (*1888) – museli jako on začít od píky. Uklízeli dílny, nosili materiál, svačiny, museli zvládnout všechny truhlářské práce a výrobu pedálů, klavírových lyr, noh. Pracovní doba byla sice od 6:30 do 18 hodin, oni však přicházeli mnohem dříve, aby zatopili a připravili vše k práci. Teprve po roce byli „připuštěni“ k výrobě ozvučných desek, klávesnic, mechanik, opřádání strun a podobně. Nakonec přišlo ladění a intonování nástrojů. Například Antonín ml. prošel stejně jako jeho otec ještě školením v cizině, nikoliv ovšem ve Vídni, která už nebyla na špici vývoje oboru, ale v Londýně.
Kvalitu klavírů Petrof oceňovali nejen laici, ale i tehdejší hudební hvězdy, například Gustav Mahler a později Emma Destinnová. Podivnou shodou okolností získal klavír s opusovým číslem 30 000 následník trůnu František Ferdinand d'Este v roce 1914 pouhý měsíc před sarajevským atentátem, jemuž podlehl a jenž byl poslední záminkou ke světovému válečnému běsnění. Válka nejen zbrzdila ojedinělý rozvoj firmy, ale přinesla i snížení počtu zaměstnanců, odchod několika Petrofů do válečné mašinérie a úmrtí zakladatele firmy (září 1915).
Po válce se firma pod vedením tří Petrofů vzpamatovala rychleji nežli konkurence a započal čilý obchod i s novými teritorii – Afrikou, Amerikou, Ruskem a Čínou. (Nástroj s číslem 40 000 získal Číňan Tentsin Prihoda, jehož předci jistě pocházeli z Čech.) Její široké, sebevědomé rozkročení je patrné i z pozoruhodné nabídky: přenosné harmonium pro africké misionáře, elektrické příklopné lampy, elektrická reprodukce zvuku. Orchestrální, koncertní, salonní, kabinetní a budoární klavíry se vyráběly v nejrůznějších stylech – biedermeier, Ludvík XVI., Marie Terezie, Chippendal, sheraton, anglické baroko, rokoko. V 30. letech slavili Petrofové úspěch s pianillem, jež mělo úplnou klávesnici (7 a 1/3 oktávy), malou výšku (105 cm), šířku (140 cm) i hloubku (necelých 50 cm). Technologie spodní mechaniky ostatně umožňovala vznik i nástrojů nižších než jeden metr. O novátorské nápady nebylo nikdy u Petrofů nouze. Některé z nich však nebyly realizovatelné a jsou dnes dokumentem obrovského technického a uměleckého kvasu meziválečné doby. Jednou z takových pozoruhodných myšlenek byl bohužel neúspěšný tak zvaný barevný klavír podle patentu architekta a sochaře Zdeňka Pešánka, jenž se zabýval výtvarnou kinetikou. Zvuk klavíru propojený elektrickými kontakty se světelnými zdroji byl poprvé použit při koncertu ze Skrjabinových děl v roce 1928. Podobně zajímavě vypadala snaha prosadit elektroakustický klavír, kdy rezonanční desku nahradila sada mikrofonů snímajících zvuky konkrétních strun, zesilovače a amplion, respektive radioaparát. Kromě delšího znění tónu a ovládání dynamiky byla možná volba zvuku (piano, varhany, harmonium, spinet). V Hradci vyrobili takových nástrojů jen pár desítek. Naopak dlouhodobý význam měl vynález elektrického přístroje, jenž uváděl vyrobenou klávesu do nepřetržitého pohybu na frekvenci dvou milionů úderů. Tím se dokonale vyzkoušel bezchybný chod, odolnost plsti a os. Na svou dobu u nás nevídaná kontrola kvality.
Období mezi válkami bylo zlatou etapou historie firmy Petrof. Její nástroje hrály skutečně ve všech kulturních zemích a chlubily se nejlepším špičkovým materiálem, krásou tónu a spolehlivostí. Dobový slogan přesně vyjadřuje firemní obchodní politiku: „Petrofův nástroj vám poskytne vyšší hodnoty než obnos, který naň vynaložíte, a přitom vás bude nejen těšiti, ale i reprezentovati.“ Skvělé obchody však firma dělala i s harmoniem, jež místo starého tlakového (evropského) systému používalo tak zvaný sací princip s neobyčejně lahodným zvukem.
Základ výroby však patřil prestižním klavírům. Hold mu vzdal například jak Jan Kubelík, tak mladý Rudolf Firkušný zvoláním: „Mohu prohlásiti, že toto křídlo patří k nejlepším, na které jsem při koncertech hrál.“ V 30. letech měl v podstatě pouze jednoho konkurenta – firmu Steinway a synové. (Ostatně soupeření trvá mezi těmito firmami dodnes.)
Třetí generace
Čerstvá krev rodiny Petrofů začala svoji profesní přípravu v roce 1927, kdy přišli do učení Ivan a Dimitrij (synové Jana), později přibyl Eduard (syn Antonína). Aby se zprůhlednili manažerské vztahy, rozhodla rodina v roce 1933, že řízení podniku bude svěřeno vždy po jednom synovi jednoho otce. Kolo dějin se však opět otočilo zpět a prvním reálným signálem bylo zabrání pohraničí nacisty vinou potupné mnichovské dohody. Firma tak přišla o řadu skladů, nástroje a drahý materiál. V tu dobu řídil firmu triumvirát Jan, Antonín a Vladimír Petrofové. Válečné temno v podstatě zmrazilo veškerou hudební činnost. V prostorách, kde vznikaly špičkové klavíry, se vyráběly muniční bedničky, většina zaměstnanců byla odvedena na nucené práce do Německa a jen občas se ilegálně vyrobil nějaký nástroj pro domácí trh.
Poválečná poptávka po nástrojích byla obrovská. Kulturní hlad byl způsoben hlavně tím, že za války bylo bombardováním zničeno obrovské množství klavírů a pianin. Bohužel výrobu omezoval po určitou dobu nedostatek například plsti, slonové kosti nebo šelaku. Růst firmy podpořilo rychlé navázání na předválečné úspěchy na náročných trzích; netušené možnosti se otevřely hlavně v Americe. Bohužel přímo vlastenecké nadšení a euforie trvaly příliš krátce. Únor 1948 srazil rodinu Petrofů opět na kolena.
Petrof bez Petrofů
V roce 1948 byla Továrna na piana Antonín Petrof v komunistickém seznamu „prohnilých kapitalistů“ jistě na předním místě, neboť k uvalení státní správy došlo v červnu se zpětnou účinností od února. Správce – Československé závody dřevozpracující – postupně vypudily z podniku všechny bývalé majitele, jejich vily byly zabaveny vyjma jedné, kam byli Petrofovi sestěhováni. Na ochranu závodu byla vytvořena ozbrojená jednotka lidových milicí. Dagmar Petrofová, manželka nynějšího majitele Antonína Petrofa však na tuto dobu s odstupem času vzpomíná s nadhledem: „Vila, kde jsme všichni bydleli, byla hned vedle továrny. Měli jsme přísný zákaz vstupu a při povinných volbách, kdy volební okrsek byl v závodě, mělo město nečekaný problém, jak to udělat, abychom splnili svoji povinnost a zároveň abychom neviděli nic z továrny. Nikdy se netruchlilo, nechyběl humor, prostě život se bral jak šel. Vlastně od února 1948 do roku 1989 jsme se dívali na svoji továrnu přes zeď. S manželem jsem po celou tuto dobu pracovala u Státních lesů a bylo to docela pěkné.“ Žádná idyla to však nebyla. Vykonstruované bolševické politické procesy se bohužel nevyhnuly ani „třídně nepřátelské“ rodině Petrofů. Národní podnik Továrny na piana a varhany byl později začleněn společně s dalšími podniky do Továren na piana, jež se později transformovaly v obří Československé hudební nástroje, kde byly vedle Petrofa značky A. Förster Jiříkov, Scholze a synové Varnsdorf, G. Rösler Česká Lípa, Koch a Korselt Liberec, Jihlavská továrna pian, Lídl a Velík Moravský Krumlov, Dalibor Zákolany, J. Brož Velim, H. Stamnitz Jiříkov, Josef Kašpar Hradec Králové. Bohužel tento moloch měl na Petrof negativní dopady preferování kvantity před kvalitou, zúženém sortimentu, nepružném exportu do zahraničí a obtížné komunikaci s cizinou. Situace se pak postupně zlepšovala po roce 1953. V roce 1963 našel v Holandsku svoje místečko klavír s opusovým číslem 100 000, v roce 1974 v Itálii opusové číslo 200 000. Paradoxně se královéhradecká továrna tehdy osamostatňuje a v 80. letech se dokonce Piana Československých hudebních nástrojů přejmenovávají na Petrof. Bohužel v agonii komunistické diktatury umírají téměř všichni představitelé třetí generace Petrofů, kterým byla upřena šance vést svou firmu a kteří byli nuceni se živit jako komunální pokladník, prodavač pian, dělník, archivář nebo cirkusový elektrikář.
Návrat
„Téměř bez váhání jsem nastoupil v roce 1990 do továrny na piana, vedle které jsem celou dobu žil, jako obchodní náměstek,“ říká nynější šéf a prezident firmy Jan Petrof, syn Dimitrije, jenž zemřel v roce 1989. Samozřejmě chtěla rodina Petrofů získat svůj majetek zpět. Bohužel to šlo pouze formou privatizace: „Vzhledem k vybudování výrobkové základny v mateřském závodě Petrof v Hradci Králové, který technologicky krmil další čtyři závody, bylo nutné privatizovat celý tento socialistický podnik, tedy nejen továrnu Petrofových. Získat úvěr na nákup byla práce na několik let.“ O tom, kolik překážek, zášti, závisti a byrokracie museli Petrofovi překonávat svědčí i to, že až v roce 1997 byl státní podnik transformován v akciovou společnost Továrna na piana Hradec Králové a k 1. červenci 2001 v Petrof s. r. o.
Firma rozkládající se na ploše více 210 000 m2 zaměstnávala donedávna asi 1200 lidí. Několik stovek však musela propustit a bohužel řeší v jubilejním roce problémy zaviněné americkým partnerem, který by rád, jak se zdá, firmu násilně převzal. Prezident Jan Petrof k tomu říká: „Problémy nám dělá už rok klesající kurs dolaru, celosvětový pokles prodejů všech hudebních nástrojů a svoje udělala i válka v Iráku. To vše nepřeje na export zaměřené firmě. Náš americký partner, který obchoduje s českými hudebními nástroji od roku 1985, v roce 2002 a znovu v roce 2003 neodebral smluvně vyrobené nástroje. Vzhledem k poklesu objednávek ze světa jsme museli redukovat výrobu a propustit určitý počet lidí.“ Přesto je Petrof největším výrobcem klavírů v Evropě a s 90 % na domácím trhu zcela dominuje. Exportuje nástroje do více než 60 zemí světa a nejvzdálenější lokací je Nový Zéland, kam prodala vloni klavír mladší dcera Jana a Dagmar Petrofových Ivana. (Mimochodem nedávno si koupil jejich klavír slavný člen Beatles Sir Paul McCartney.) Jejich druhá dcera, Zuzana Ceralová-Petrofová, jež má na starosti obchod a původně vystudovala farmacii, razantně prosazuje nejen novou podobu marketingu, ale také práci s hudební mládeží: „Podporujeme hudební kurzy, koncerty, hudební školičku Petrof v Hradci Králové, hradecké letní Hudební podvečery.“
Když jsem se Jana Petrofa, zeptal čeho v minulosti nejvíce lituje, čeho si nejvíce váží, a jakou má vizi, dlouho váhal s odpovědí, pak se pousmál a odpověděl: „Škoda, že rok 1989 nepřišel o deset let dříve, aby bylo více času vše řádně prožít, trochu pomaleji. Vážím si toho, že jsme jako česká rodina mohli vůbec do firmy nastoupit a dát do jejích služeb naše schopnosti… Co se týká vize, tak to je moc silné slovo. Firma se už dlouho všestranně připravuje na vstup do EU. V pianobranži se ví, že Petrof je největší evropská firma, a to je pro nás zavazující.“
Příběh Petrofů však nekončí. Pomalu nastupuje pátá generace, která jistě nebude poslední.
