tobě nyní touží zpěv se zalíbiti můj.
I vzácný dar ducha tvého chci k pochvale božské
nastruněnou lyrou do smrti oslavovať.
To hlasu-li sladké plynutí, ty-li souzvuky jemné
rozjímám, tu se nám v obrazu FĐba jevíš;
hněv božství ty jak Amfion zkrocuješ zpěvu kouzlem,
skály ty jak Orfej hýbeš i sám Acheron.“
(Elisabetha Westonia – Parthenicon;
přel. F. l. Čelakovský 1832)
Letošní rok si milovníci staré hudby připomenou 400. výročí úmrtí hudebního skladatele Philippa de Monte (Mechelen 1521 – 4. 7. 1603 Praha), jednoho z posledních tvůrců franko vlámské polyfonie. Ve své době patřil k předním osobnostem evropské hudební scény. S našimi zeměmi je Monte svázán díky svému poslednímu angažmá na dvoře habsburských císařů Maxmiliána II. a Rudolfa II.
Ačkoliv došel již za svého života uznání a zanechal po sobě úctyhodný počet děl, přece jen stojí dodnes jaksi ve stínu svých slavnějších kolegů Giovanni Pierluigiho da Palestriny (c1525 – 1594) a Orlanda di Lassa (1532 – 1594). Je zajímavé, že se životní cesty těchto tří skladatelů, jak uvidíme dále, čas od času křížily.
Napříč Evropou
Monte se narodil v městě Mechelen, centru henegavského vévodství, roku 1521. Bližší údaje o skladatelově narození bohužel chybí, stejně tak jako o prvních letech jeho života. Pramenná situace není o moc lepší ani pro pozdější Monteho životní období, a tak badatelé čerpají autorova biografická data povětšinou z předmluv k jednotlivým dobovým vydáním jeho děl.
První hudební vzdělání získal snad v katedrále svatého Rumbolda v rodném městě. Za dalšími Monteho osudy se musíme vypravit na dlouhou cestu napříč Evropou. Monte totiž za svůj život prošel evropským kontinentem doslova skrz naskrz – od rodného Henegavska po jižní Itálii a od Britských ostrovů až po střední Evropu. Nutno dodat, že takováto putování hudebníků nebyla v popisované době výjimkou.
Koncem 40. a počátkem 50. let 16. století pobýval Monte v Neapoli ve službách bankéře Domenica Pinelliho. Roku 1554 dlel v Římě, kde vydal tiskem svou prvotinu – první knihu pětihlasých madrigalů (Řím 1554). V letech 1554 – 1555 působil v kapele španělského krále Filipa II., respektive ve službách jeho manželky Marie Tudorovny v Anglii. Tam se mimo jiné seznámil s Williamem Byrdem (1543 – 1623), s nímž udržoval nadále kontakty v podobě korespondence a výměny skladeb. Když odtamtud po roce služby odcházel, jistě si nepomyslel, že později spojí svůj život s habsburským domem na dlouhých pětatřicet let. Po odchodu z Anglie zamířil skladatel do Antverp. Roku 1555 se pokusil získat post kapelníka bavorského vévody Albrechta V., nicméně neuspěl a na toto místo nastoupil o rok později Orlando di Lasso. (S Lassem se osobně setkal ve Vídni roku 1571 na svatbě arcivévody Karla II. Habsburského a Marie Bavorské a udržoval s ním rovněž písemný kontakt.) Monte poté zamířil znovu do Itálie, kde strávil pod ochranou mocných mecenášů několik let. Stopy jeho pobytu vedou do Janova, Florencie a Říma. V Benátkách vydal první knihu čtyřhlasých madrigalů (1562) a druhou knihu pětihlasých madrigalů (1567).
Když zkraje roku 1567 zemřel Jacobus Vaet (1529 – 1567), kapelník habsburského císaře Maxmiliána II., začali císařští důvěrníci hledat po celé Evropě kapelníka nového. Hledali velmi dlouho, jak o tom svědčí dochovaná korespondence mezi císařem a jeho římským vyslancem Prosperem d'Arco. Padlo mnoho jmen, mezi nimi i Palestrinovo. Nicméně při konečném rozhodování byl vybrán Philippe de Monte. Jedním z důvodů byly také Palestrinovy finanční požadavky, které by víceméně prázdná císařská pokladna nedokázala uspokojit. Po jmenování dvorním kapelníkem roku 1568 opustil službu u kardinála Flavia Orsiniho v Římě a spojil svůj život s císařským dvorem, aniž by to předem tušil, natrvalo. Vídeňské a pražské období bylo pro něj umělecky nejplodnější – především v Benátkách vydal tiskem většinu své tvorby jak duchovní (1 kniha mší, 7 knih motet, 5 knih duchovních madrigalů), tak světské (neuvěřitelných 35 knih madrigalů, chansony). Tisky jsou většinou dedikovány vysoce postaveným osobám spojeným s císařským dvorem či jiným hudbymilovným mecenášům.
Rudolfínská kapela
V roce 1576 zemřel císař Maxmilián II. a na trůn usedl jeho syn Rudolf II. S vladařskými povinnostmi převzal také složitý aparát císařského dvora včetně kapely. Ačkoliv měl k hudbě Rudolf oproti svému otci velmi chladný vztah, přesto dosáhla za jeho vlády kapely početního maxima. Roku 1583 se na císařův příkaz přestěhoval celý dvůr z Vídně do Prahy, kde setrval až do Rudolfovy smrti roku 1612. Tak se v Praze ocitla i kapela se svým vedoucím Philippem de Monte.
Jak vlastně vypadala císařská kapela za Monteho časů? V jejím čele stál zpovědník a dvorní kaplani. Teprve za nimi následoval kapelník společně s vícekapelníky, zpěváky, varhaníky a dalšími instrumentalisty. Zvláštní postavení měl soubor trubačů, který nebyl součástí kapely a plnil zvláštní úkoly při významných státních příležitostech. Za Monteho více než tři desítky let trvajícího vedení císařské kapely zde prošlo mnoho vynikajících hudebníků z Nizozemí, Španělska a Itálie. Mnozí přišli do styku s kapelou již v dětství jako takzvaní sängerknaben a k tomuto významnému tělesu se později po mutaci vrátili. Četní hudebníci Rudolfova dvora byli také kompozičně činní jako například Jacob Chimarrheus (1542 – 1614), Jacob Regnart (c1540 – 1599), Camillo Zanotti (c1545 – 1591), Franz Sale (c1550 – 1599), Alexander Orologio (c1550 – c1633), Carl Luython (1557 – 1620), Philipp Schöndorff (c1565 – c1617) a další. Těžko říci, jaký měl pobyt císařské kapely bezprostřední vliv na české umělecké prostředí. Faktem je, že členové kapely byli většinou cizinci a kapela žila společně s celým dvorem v osobitém, do jisté míry uzavřeném světě. Svědčí o tom i poměrně málo skladeb z okruhu rudolfínského dvora, dochovaných v českých pramenech.
Philippe de Monte byl pro své osobní a umělecké kvality vysoce oceňován nejen svými kolegy z hudební oblasti, ale jeho umění dovedl náležitě odměnit i císařský dvůr – roku 1572 byl za věrné služby císařem Maxmiliánem jmenován strážcem pokladu katedrály v Cambrai – vzpomeňme zde na význačného skladatele Johanna Ockeghema (c1410 – 1497), jenž byl strážcem dokonce královského pokladu v Tours! -, pět let poté následovalo darování kanovnické prebendy z rukou Rudolfa II. Paradoxně však císařský kapelník na sklonku života marně žádal svého pána o propuštění na odpočinek do Cambrai. Rudolf II. ani po opakovaných žádostech nepovolil, a tak Philippe de Monte zemřel 4. července 1603 v Praze a dle své závěti byl pochován v kostele sv. Jakuba na Starém Městě.
Parodie, madrigaly a moteta
Přehlédneme-li Monteho duchovní tvorbu, je mnohem méně početná než tvorba světská. Většina jeho mešní tvorby, čítající téměř čtyři desítky kompozic, nebyla během autorova života vydána tiskem a kolovala tedy v rukopisech. Z kompozičního hlediska jsou mešní ordinaria psána takzvanou parodickou technikou. Tato technika má své kořeny již v 15. století, avšak největšího rozmachu dosáhla ve století šestnáctém. Princip parodie spočívá ve využití již existujícího modelu (populární písně či moteta, madrigalu nebo chansonu), který se stává inspirací nové kompozice. Kontrapunkticky zpracováván a tvůrčím způsobem rozvíjen prochází celou skladbou. Není to tedy parodie v dnešním hanlivém smyslu slova, ale regulérní kompoziční technika, jíž renesanční skladatelé užívali nejčastěji právě v mešním ordinariu. Jako modely použil Monte nejen své vlastní skladby (moteta, chansony a madrigaly), ale též tvorbu například Josquina Desprez (c1450 – 1521), Giovanni Pierluigiho da Palestriny, Orlanda di Lassa a dalších mistrů. Monteho kompoziční práce vychází v takovém případě z daného modelu, který citlivě rozvíjí vlastní kontrapunktickou invencí. Nalezneme zde i ohlasy vícesborové techniky benátského typu. V oblasti Monteho duchovní tvorby se dále vyskytuje kromě motet (bezmála 250 skladeb) i zajímavý žánr takzvaného duchovního madrigalu. Útvar se objevuje od poloviny 16. století až do následujícího 17. století. Oproti svému světskému protějšku užívá italské duchovní texty a je určen k soukromému provozování hudby. Tomuto druhu věnoval skladatel pět tištěných sbírek, což nenajdeme u žádného jeho současníka.
Dominantní postavení v Monteho tvorbě zaujímá hudba světská, zejména madrigal. Během svého života vydal 35 knih madrigalů nejen v samostatných sbírkách, ale též v autorských sbírkách jiných skladatelů nebo v populárních antologiích. Celkový počet tohoto žánru převyšuje tisícovku skladeb. Dalo by se říci, že madrigal rámuje celou skladatelovu tvorbu od uměleckého debutu v Římě 1554 až k „labutí písni“ – deváté knize šestihlasých madrigalů (Benátky 1603). Právě na madrigalové tvorbě si lze nejmarkantněji povšimnout autorova tvůrčího vývoje od skromných začátků v duchu dobové módy až k osobitému skladatelskému stylu pozdního období. Texty skladeb čerpají z tvorby Francesca Petrarky (1304 – 1374), jeho pokračovatelů Pietra Bemba (1470 – 1547), Lodovica Ariosta (1474 – 1533) a jiných, i manýristických básníků Torquatta Tassa (1544 – 1595) a Giovanniho Battisty Guariniho (1538 – 1612). Pozornost si zaslouží i Monteho chansonová tvorba, i když oproti madrigalům zaujímá spíše okrajové místo. Vedle sbírky chansonů na texty Pierra Ronsarda jsou jich přes dvě desítky roztroušeny v četných populárních antologiích. V neposlední řadě je důležité zmínit Monteho činnost pedagogickou. Mezi jeho žáky patřili Giovanni Battista Dalla Gostena (c1540-1598) a Giovanni de Macque (c1550 – 1614).
Ohlédneme-li se za životem a tvorbou Philippa de Monte, musíme konstatovat, že bezesporu patřil k předním skladatelským osobnostem své doby. Ačkoliv byl na výslunní všeobecné pozornosti a například anglickou básnířkou Elisabethou Westonií (1582 – 1612) byl nazván „Orfeus“, jeho posmrtný věhlas netrval dlouho. Především to bylo způsobeno velkou proměnou hudebního stylu kolem roku 1600. Nově nastupujícímu způsobu hudebního vyjadřování byla Monteho tvorba coby svědectví dohasínající renesance cizí. Dnešní bádání na poli staré hudby tak Monteho prakticky znovu objevuje. Ani při nejlepším vědeckém úsilí však postrádáme (na rozdíl od Palestriny a Lassa) kompletní vydání Monteho děl. Naše znalost nejen díla, ale i životních osudů jednoho z představitelů samého sklonku éry renesanční polyfonie zůstává dosud torzem.
Zájemci o osobnost Philippa de Monteho a jeho vztahu k Praze se mohou těšit na zářijovou mini konferenci „Philippe de Monte, rudolfínský dvůr a Praha“, kterou společně připravují muzikologové s historiky (26. 9. 2003 od 10:00 v barokním knihovním sále Collegia Mariana – Týnská škola, Melantrichova 17, Praha 1)
