Pierre-Laurent Aimard: Jsem si jistý, že zlatá doba opět přijde

„Zdá se mi, že pro tak základní dimenze života, jakými jsou víra nebo náš vztah k universu, bychom se každý den měli snažit vytvořit jakousi tabulu rasu našich celoživotních pokusů, všeho, co čteme, co posloucháme a čemu se učíme – především v tak relativním světě, jako je ten náš, v němž neuvažujeme o dominantní zemi nebo jedné pravdě. Myslím, že by každý z nás měl vytvořit svou vlastní alchymii a najít svou vlastní cestu. A v tomto případě jeden díl nemůže být absolutním klíčem k vedení života.“

Na podzim tohoto roku budete účinkovat vedle Moravského podzimu v Brně na Festivalu Rudolfa Firkušného v Praze. Setkal jste se s ním někdy osobně nebo slyšel jste ho někdy na koncertě? Bohužel jsem se s ním nikdy nesetkal. Slyšel jsem ho ale živě hrát a velmi jsem ho obdivoval a mám rád řadu jeho nahrávek. Především jeho Janáčka, Brahmse. Slyšel jsem ho živě hrát Schumannovu Fantazii.

Budete hrát Bachovy Goldbergovy variace. Co pro vás jako pro klavíristu Bachova hudba znamená? Patřím k těm lidem, pro které je Bach unikátním případem v dějinách hudby. Je univerzálním skladatelem v tom smyslu, že absorboval hudbu své doby, stejně jako hudbu minulosti, a mohl ji ve své tvorbě obsáhnout. Mimo to se stal prorokem hudby budoucnosti. Jeho tvůrčí síla mu umožnila tvořit skladby za hranicemi nástrojů, které používal a používal je úžasně. Byl neuvěřitelným virtuosem na klávesové nástroje. Přestože je pokaždé tak přirozený, tak pravdivý, dokonale je ovládne. Při interpretaci jeho hudby tu musíte být nejen jako instrumentalista, hudebník, ale i jako člověk v nejširším smyslu toho slova.

Když hrajeme soudobou hudbu, můžeme svým způsobem hovořit o autentické interpretaci, obzvlášť když je hudebník v kontaktu se skladatelem. Jak je tomu v barokní hudbě? Měl by interpret jako vy, který se nespecializuje na starou hudbu, následovat její pravidla, nebo by se měl spíše řídit vlastní zkušeností, svým srdcem, duší, vkusem a tyto své myšlenky převést do hudby minulosti? Tady neexistuje žádné nebo, nějaká opozice. Je třeba spojit všechno dohromady; tedy následovat pravidla a být co možná nejvíce autentický a současně dát to nejlepší, co je v mé představivosti a v mém srdci a snažit se komunikovat. Je to celek. Myslím, že můžete být úspěšný, pokud jsou vaše emoce a vaše fantazie osvíceny znalostmi a pravidly, které se snažíte následovat. Není to žádné buď-anebo. Znalosti, zkušenosti, intuice a upřímnost slouží celému světu emocí, který seřazují.

Váš repertoár je skutečně široký. Měla skutečnost, že jste se ve svých 19 letech stal prvním sóloklavíristou Ensemble Intercontemporain, vliv na to, že se vaše pozornost zaměřuje na soudobou hudbu? Ne. Soudobá hudba mě extrémně přitahovala už v dětství díky mé první učitelce klavíru. Byla to velmi vzdělaná žena, která znala spoustu hudby a umění a která komponovala hudbu pro avantgardní divadlo v Lyonu. Účinkovala také v ansámblu, který Pierre Boulez používal při výuce ve své dirigentské třídě v Basileji. Mě učila hudbě Bacha, Schumanna, Debussyho a stejně tak Bouleze a Stockhausena. Donesla mi k poslechu indickou hudbu, hudbu z Maigreta a informovala mě o novinkách v avantgardním divadle v Lyonu, které bylo v té době velmi aktivní. Takže pro mě v hudbě neexistovala žádná hierarchie. Byla tu hudba, která mě z různých důvodů přitahovala, a pravda je, že už od raného věku mě velmi zajímal Boulez, ale stejně tak i Schumann. Schumann byl intelektuál a jeho hudba v sobě nese spoustu výrazových rovin.

Jaký byl váš první dojem se setkání s Pierrem Boulezem? Poprvé jsem ho viděl, když mi bylo devět let. Bydleli jsme v Lyonu. Požádal jsem tehdy svého otce, aby mě vzal do Ženevy, abych slyšel Bouleze dirigovat. Už v tomto věku mě fascinoval. Můj dojem byl velmi silný. Začal jsem chodit na všechny jeho koncerty, které v Paříži v rámci turné s různými orchestry bylo možné slyšet. Když jsem se s ním poprvé osobně setkal, byl jsem uchvácen jeho prostotou, jednoduchostí, srdečností a jeho přirozenou lidskostí. Udivilo mě, že takovýto velikán je tak jednoduchý, velkorysý a šlechetný člověk. To už mi bylo devatenáct let a bylo to na předehrávce pro Ensemble Intercontemporain.

V rámci festivalu věnovanému dílu a osobnosti Pierra Bouleze ve vídeňském Konzert­hausu jste v červnu letošního roku společně se svou paní Tamarou Stepanovich zahráli jeho kompletní klavírní dílo. Probíral jste s ním někdy interpretaci jeho vlastní hudby? Byl, co se týče interpretace, tak přísný jako co do pravidel při komponování? Nebyl vůbec přísný, co se týče pravidel komponování vlastní hudby. Vytvořil sice určitý řád, protože to je nezbytné, pokud jste tvůrce. Byl jednou z osobností, která začala po druhé světové válce od nuly. Jako avantgardista musel vytvořit velmi silný systém, nicméně velmi rychle objevil, jak utlačující může tento systém být, a dokázal v jeho rámci najít svou vlastní svobodu, tak jako každý jiný velký tvůrce. Nikdy nebyl zkostnatělý, co se týče repetice. Byl náročný, neuvěřitelně organizovaný, ale umožnil dýchat, dával hodně energie, respektoval jiné. Při práci byl velmi inspirující, plný nápadů, ale současně respektující komplikovanou osobnost před sebou.

Je to pro vás jako pro interpreta lepší, když můžete během studia skladby konzultovat její interpretaci s autorem, nebo je pro vás příjemnější hledat vlastní cestu? To je špatná otázka. Dostávám ji velmi často. Žádný skladatel neporoučí nebo si neosobuje svobodu interpreta. Pokud je interpret tím pravým interpretem, tedy člověkem, který má ke skladbám respekt, pak ví, že je tu proto, aby hudbě sloužil. Jeho emoce, fantazie, energie jsou tu proto, aby byly položeny do rámce skladby, do jejích služeb. Svou svobodu pak najde skrze pravidla, která se pokouší absorbovat. Neexistuje žádná další svoboda, která by se objevila na vrcholu tohoto všeho. To je možná iluze nebo arogance interpretů, kteří věří tomu, že jsou důležitější než skladatelé.

V dnešní soudobé hudbě není snadné najít nějaký konkrétní, nebo určující směr. Existuje řada skladatelů, ale jen málo z nich je skutečně originálních. Myslíte si, že to nějak souvisí s globalizací, unifikací světa, ve kterém žijeme, tento nedostatek tvořivosti, zvědavosti, možná duchovní dimenze? Myslím, že mluvíte o dvou rozdílných věcech. Jedna věc je rozdíl jazyků. Přibližně od první světové války jsme v situaci jakési babylonské věže. Každý skladatel mluví svým vlastním jazykem. To je velmi dobře. Vyjadřuje to rozmanitost světa a neuvažuje to v dimenzi, že je jen jedna pravda, jedna dominantní kultura. Je tu přeci spousta kultur a osobností. Nemyslím si, že by to bylo spojeno s větší absencí talentu. Každý tvůrce má před sebou těžký úkol vytvořit svůj vlastní jazyk, syntax a formu. Myslím, že neexistuje mnoho v zásadě kreativních lidí ve stejné době. I v minulosti, v době tonální hudby, tu bylo spoustu skladatelů, kteří uměli své řemeslo, ale nebyli v zásadě kreativní, byli průměrní. Proto lidé, kteří mluvili tímto stejným jazykem, protože v té době to byl kolektivní jazyk, kteří byli tak talentovaní jako Mozart, Haydn nebo Beethoven, změnili svou kreativní cestou tento kolektivní jazyk. Neexistovalo mnoho skladatelů, kteří by byli řekněme zcela kreativní ve smyslu všech dimenzí hudby. Takže nemůžeme očekávat, že tu budou stovky lidí, kteří v současnosti změní tvář světa. Co se týče tvůrčích talentů v dnešní době, máme za sebou období po druhé světové válce, které otevřelo jakýsi zlatý věk hudební tvořivosti. S osobnostmi mluvícími rozličnými jazyky, ale tvořícími originální slova nejvyšší důležitosti a největší umělecké kvality. Bylo to bezesporu zlaté období a ne každé může být zlatým věkem. Dnes, jak jste zmínila, ve zlatém věku nežijeme, ale máme tu velmi silné žijící tvůrce, kteří přesahují. Naše doba obecně se vyznačuje silnými proměnami, v nichž jsou vítězné síly velmi zúžené, mnoho lidí hledí vpřed, ale řada z nich se ohlíží do minulosti a ti vytváří silnou regresi. Máme umělce, ale jsou dnes velmi komerční. To nás nutí přemýšlet o tom, že nežijeme ve zlaté éře, jak tomu bylo před padesáti lety. Ale jsem si jistý, že zlatá doba znovu přijde.

Na pařížské konzervatoři jste studoval ve třídě Yvonne Loriod, manželky Oliviera Messiaena. Je toto důvod, proč jeho hudbu hrajete tak často? Můžete nějak přirovnat obě velké osobnosti francouzské hudby 20. století – Bouleze a Messiaena? Není důvod je srovnávat. Jsou tak totálně odlišní nejen v hudbě, ale i jako lidé. Přesto si vzájem­ně velmi rozuměli a velmi se res­pektovali a měli se rádi. S Yvonne Loriod a Olivierem Messiaenem jsem se poprvé setkal, když mi bylo dvanáct let. Jeho hudbu jsem nesmírně miloval, stala se pro mě jakýmsi mateřským jazykem. Určitá moje část zůstává této hudbě stále věrná, přestože jsem v průběhu svého života prošel řadou setkání s dalšími tvůrci, kteří můj život velmi obohatili. Boulez a Messiaen reprezentují dva momenty v evropské historii, v historii Francie. Co mi přijde zajímavé, je fakt, že Messiaen byl člověk, který byl otevřený a nasměrovaný k různým částem světa, cestoval, fascinovala ho tradiční hudba různých kultur, zpěv ptáků, přírody a jeho tvorba je spletena z jakéhosi nahromadění všech těchto vlivů. Boulez byl oproti tomu velmi evropský skladatel. Určitá část, dimenze jeho hudby, zvukový svět, může být nahlížena jako francouzská, přestože spousta lidí bere myšlenku organizace hudby jako německou. Obecně byl Boulez mužem velké kultury, reflexe, extrémně otevřený světu, velmi moderní umělec. Oba dva tedy představují myšlenku otevření se světu, dva momenty v naší historii umění. Jeden byl učitel a druhý ztělesňoval rozdíl v generacích.

Vaše poslední nahrávka byl Bachův Dobře temperovaný klavír z roku 2014. Připravujete nějaký nový projekt? Možná je příliš brzy o tom mluvit. Je pravda, že mám nové nahrávací plány. Ale v současnosti je velmi důležitou částí mého života pokračování v Ligetiho webové stránce, kterou jsem založil, na www.explorethescore.org, kde v sou­časnosti najdete osm Ligetiho skladeb, které jsem měl tu čest zahrát v premiéře a natočit pod jeho uměleckým dohledem. Takže tímto způsobem se snažím zprostředkovat jeho hudbu komukoliv, zejména mladé nové generaci kolegů, podělit se o to, co jsem se od něj naučil. Na těchto stránkách jeho skladby hraji, vysvětluji, předávám, co jsem se od něj naučil, můžete nahlédnout do jeho rukopisů, skic, slyšet svědky, kteří mluví o jeho osobnosti, dozvědět se o jeho hudbě. Internet nám dává možnost, jak se poučit o hudbě. Takže tento projekt rozvíjím a doufám, že se s ním dostaneme daleko, možná i s jinými skladateli.