Jedno páteční podzimní odpoledne ve Varšavě čekám na klavíristu Piotra Anderszewského ve vestibulu Chopinovy hudební univerzity. Když přijde, vypadá začátek naší konverzace na chodbě asi takto. (Nemám jej nahraný, ale snažím se o co nejpřesnější reprodukci.)
P. A. Dobrý den, mám na vás patnáct minut. Nemám čas.
M. N. To snad ne. Potřebuji víc času. Přiletěla jsem kvůli vám až z Prahy.
P. A. Kvůli mně? Měla jste si naplánovat nějaký lepší program.
M. N. Prostě mně patnáct minut nestačí.
P. A. Dobře, dám vám čas do šesti. (Je právě 17.37)
Nakonec to naštěstí dopadlo jinak. Piotr Anderszewski mi věnoval celou hodinu. Ze začátku to vypadalo, že si postavil řadu obranných valů proti mým otázkám, ale nakonec valy roztály a rozhovor přirozeně plynul. Přesto v tomto introvertovi cítím silný vnitřní neklid a netrpělivost. S tímto nepokojem koexistuje zvláštní osobní kouzlo. Tahle originální směs nepředvídatelnosti, zadumání a charismatu však působí jednoznačně. Prostě máte chuť přijít tomuhle člověku na kloub, a samozřejmě si také poslechnout, jak hraje.
Zajímalo by mě, z jakého pocházíte prostředí. Co vás formovalo jako dítě? Jací byli vaši rodiče? S rodinou je to komplikované, protože můj otec je Polák a matka Maďarka. Vyrostl jsem tedy ve dvojjazyčném prostředí dvou odlišných kultur. V bilingvních rodinách je to pro dítě vždy trochu schizofrenní. Člověk si klade otázky typu „kam patřím?“ a tak. S odstupem času však uznávám, že je to vlastně velmi obohacující. Tedy skutečnost, že nepatřím pouze do jedné kultury a do jedné země. Ještě jako dítě jsem odjel studovat do Francie, takže mě ovlivnila i třetí kultura.
Brzy vás přivítáme v Praze, kde vystoupíte v rámci Firkušného festivalu v sólovém recitálu. Na programu budou díla, která vás provázejí takřka celý život, konkrétně Webernovy Variace, poté Beethovenovy Variace na Diabelliho valčík a také Bachův Temperovaný klavír. Webernem si nejsem jistý, pravděpodobně na programu nebude, ale Beethoven a Bach zcela určitě.
Všechna ta díla vás provázejí v každé fázi vašeho života, vlastně od vašeho klavírního mládí. Takže proč zrovna tento výběr? Nejsem schopen vám říct, proč zrovna budu hrát právě tohle v listopadu v Praze. Pravda je, že tito skladatelé ke mně prostě patří a v mém životě se objevují v určitých cyklech. Je třeba období trvající rok či dva, kdy se intenzivně zabývám jedním konkrétním autorem. Většinou někým, kdo je mi velmi drahý a kde cítím zvláštní blízkost. Pak se na nějakou dobu vzdálím a pracuji na něčem jiném, abych se zase po čase k tomu mohl vrátit s nadějí, že moje interpretace bude o něco bohatší a zralejší než před pár lety. Nemohu tvrdit, že to tak stoprocentně je, ale doufám v to a je na ostatních, aby to posoudili.
Kdo je vám obzvláště blízký právě teď, v této životní etapě? Právě teď mne trochu rozesmutňuje a zneklidňuje, že mám tendenci vracet se ke stejným skladatelům. Například dnes jsme s orchestrem zkoušeli Szymanowského. Přitom je to už pěkná řádka let, co jsem se od jeho hudby nadlouho vzdálil. Měl jsem takový pocit, že už je mi cizí, že mě Szymanowski vlastně přestal zajímat. A teď zkoušíme jeho Koncertantní symfonii a mě to úplně vzalo. Tahle hudba mě znovu úplně oslnila. Během dnešní zkoušky jsem si řekl, že prostě budu nějakou dobu hrát jenom Szymanowského. Víte, jsem takový impulzivní. Když si něco zamiluji, tak to prostě musím pořád ventilovat.
Je pravda, že jste v šestnácti letech úplně přestal hrát na klavír a začal jste až po čase znovu? Formuloval jste to tak, že jste se ke hraní vrátil až „po vnitřní přestavbě sebe sama a své identity“. Není to tak, že bych úplně přestal hrát. Přestal jsem však být klavíristou. Mé prohlášení, které jste právě citovala, bylo vyřčeno symbolicky a souviselo s Chopinovou klavírní soutěží zde ve Varšavě. Uprostřed soutěže jsem se šel projít, vešel jsem do jednoho kostela tady nedaleko a tam probíhal koncert, kde jsem uslyšel Mozartovo Requiem. Nevím, čím to bylo, zřejmě prostředím kostela a Mozartovou hudbou, která mi v tu chvíli připadala božská, jako z jiného světa. Tak mocná, krásná a dotýkající se lidské duše. Uvědomil jsem si, jak je to silné ve srovnání s tím cirkusem panujícím na Chopinově soutěži, kde účastníci do zblbnutí cvičí Chopinovy sonáty. V ten moment jsem věděl, že skutečná hudba je pro mě ta, která se odehrávala v tom kostele. Když jsem poté deklaroval, že přestávám být pianistou, myslel jsem to především symbolicky. Zjistil jsem, že dimenze přítomná při poslechu Requiem v kostele mě zajímá mnohem víc než celá soutěž. Když žijete v Polsku, máte talent a věnujete se klavíru, tak se prostě od vás očekává, že budete hrát Chopina a zúčastňovat se takových akcí, jako je právě Chopinova klavírní soutěž. Zkrátka že nasednete do tohoto vlaku a přijmete vše, co s tím souvisí.
Chtěl jste se tedy distancovat od soutěžního prostředí, kde stres a rivalita jsou často silnější než sama hudba? Ano, ale chtěl jsem se distancovat především od klavírního prostředí. To vše, co jsem právě popsal, hodně souvisí právě s tímto nástrojem. V Mozartově Requiem jsem v celé nádheře uslyšel orchestr, sbor, sólisty, a v tu chvíli jsem si řekl, že prostě na piano totálně kašlu. Takže proto jsem přestal.
Co se stalo pak? Pokračoval jste v hraní na klavír? Vlastně se nestalo vůbec nic. Samozřejmě jsem pokračoval, ale můj způsob práce prošel proměnou a také jsem se začal zajímat o jiné věci. Jako by se v mém životě objevil nový směr, nové vedení, což mělo vliv na spoustu věcí. Na mou klavírní práci, na výběr repertoáru, na hudbu, kterou jsem poslouchal… Vlastně mě ta událost změnila, protože spustila proces, který mě formoval.
Částečně za to vděčíte Mozartovi, ne? Možná Mozartovi, možná okolnostem, kdo ví. S Mozartem se mi však stala jiná věc ještě o pár let dříve. Jako adolescent jsem miloval velká romantická díla, zbožňoval jsem Rachmaninova… Jednou jsem úplnou náhodou objevil nahrávku Mozartova Koncertu Es dur pro dva klavíry a orchestr. Bylo to jako zjevení. Najednou mne zaplavila záře. Bylo mi tehdy třináct čtrnáct a doteď nejsem schopen popsat slovy, co přesně se mi tehdy stalo. Nicméně moje láska k tomu dílu od té doby trvá. A vidíte, byl to opět Mozart. Jednalo se o velmi důležitý moment v mém životě v úrovni uvědomění přesahu a transcendence, jako později při Mozartově Requiem. Všechna díla Čajkovského, Rachmaninova či Chopina ve mně probouzela spoustu emocí, vášně a dojetí, ale nebylo tam to, co teď nazýváme spiritualitou. Tehdy bych však pojem spiritualita nepoužil. V té době bych to vyjádřil asi takto: hluboko v podvědomí jsem u Mozarta vnímal tak velikou krásu, jejíž původ jsem pokládal za vyššího řádu. Ostatně Mozart tak na mne působí dodnes. To nedokáže nikdo jiný, ani Bach. Prostě v tom cítím vyšší řád a smysl. Nevím, zda život má smysl, ale Mozart rozhodně ano.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII XI/2018 (koupit)
