Počátkem května 2001 vystupoval Plácido Domingo, který 21. ledna tohoto roku oslavil 60. narozeniny, v prestižní Vídeňské státní opeře jako Siegmund ve Wagnerově Valkýře a Canio v Leoncavallových Komediantech. Chtěl jsem využít této mimořádné příležitosti a pokusit se o exkluzivní interview pro HARMONII. Státní opera mi vyšla vstříc a rozhovor se nakonec díky ředitelce tiskového odboru Irině Kubalinow mohl realizovat. Při setkání v reprezentativním Gobelínovém sále Státní opery působil slavný pěvec naprosto bezprostředním dojmem, spontánnost a srdečnost z něj přímo vyzařovala.
Pane Domingo , jste stále ve skvělé hlasové a fyzické kondici. Odkud bere umělec, který se již za svého života stal legendou, svoji životní sílu a elán? Na to je docela jednoduchá odpověď. Svůj entuziasmus a bytostný optimismus čerpám ze své největší a jediné vášně – hudby. Díky hudbě, a neberte to jako frázi, se cítím přímo neuvěřitelně silný. Stále v sobě pociťuji, stejně jako absolutní začátečník, každý den neutuchající nadšení pro nové úkoly, které přímo vyhledávám. Právě studium nových rolí mě činí nesmírně šťastným a nenechá mě vůbec stárnout. Každá role pro mě představuje velkou výzvu. V posledních letech takovou obrovskou výzvou byl Heřman z Pikové dámy . Něco vám k tomu řeknu. Když jsem tuto nádhernou a strhující úlohu začal v ruštině studovat, někteří z mých přátel se ptali: „Proč, Plácido? V tomto stádiu tvého života? Proč to vlastně děláš?“ A já na to vždycky odpověděl, že je to prosté. Vždyť moje láska k hudbě nezná absolutně žádné hranice. Právě zpěv tvoří podstatnou část mého života a Heřman mě velmi lákal. Proto jsem jej chtěl již dlouho zařadit do svého repertoáru. Čím více jsem tuto roli studoval a vnikal do ní, tím jsem ji více rozuměl a zamiloval si ji. Bylo to moje první praktické setkání se slovanskou, konkrétně ruskou operou.
Vašeho Heřmana jsem dvakrát viděl zde ve Vídni a byla to fascinující kreace. Také vaše ruština byla perfektní. Hovoříte několika světovými jazyky – patří k nim i ruština, nebo jste se s tímto jazykem setkal poprvé při studiu Pikové dámy? Alespoň částečně rusky jsem se naučil právě kvůli Heřmanovi. Samozřejmě, že na začátku studia bylo všechno nové, zvláštní, velmi neobvyklé. Ale na začátku je přece vše nové a těžké a některé věci se zdají zcela nemožné. Při studiu ruštiny mi pomohly různé ruské říkanky, které jsem si často opakoval a pamatuji si je dodnes. Pokládám za naprosto nutné alespoň elementárně zvládnout jazyk, ve kterém zpívám. A zpívání v originále je dnes naprostou samozřejmostí.
Jsem Čech a vy jste naši metropoli Prahu dvakrát navštívil. Mám ještě v živé paměti váš recitál s Angelou Gheorghiu ve sportovní hale. Vzpomenete si ještě na vaše vystoupení v Praze? Nemáte v plánu se opět někdy do Prahy vrátit? Ano, i po letech si ještě pamatuji své koncerty v Praze. Jeden byl tuším před Vánocemi, a je to už řada let, v krásném chrámu s obdivuhodnou akustikou. A na druhý koncert o pár let později, kde se mnou vystupovala Angela Gheorghiu, si také ještě vzpomínám. Neměl jsem tehdy bohužel mnoho času si Prahu, o kterém jsem slyšel, že je to jedno z nejkrásnějších měst, když ne ve světě, tak určitě v Evropě, prohlédnout, ale i tak na mě vaše metropole zapůsobila. Vystoupení tam zatím neplánuji, ale určitě se do Prahy někdy opět rád podívám.
Co si představíte pod pojmem česká hudba? No, to jste mě trochu zaskočil. Ale ano, z českých skladatelů se mi vybaví jména Dvořák a Janáček. Bohužel z české vokální tvorby v mém repertoáru dosud nic nemám.
Chtěl bych se zeptat na váš vztah k dílu Richarda Wagnera. Loni jste na Bayreuthských letních hrách vystupoval v exponované úloze Siegmunda ve Valkýře v nové inscenaci Jrgena Flimma a letos jste ztvárnil tutéž úlohu ve starší inscenaci Adolfa Dresena tady ve Vídni. Z wagnerovského repertoáru patří Siegmund spolu s Parsifalem k mým nejoblíbenějším rolím. Po hudební stránce je Siegmund nádherná partie. Wagnera jsem pro sebe objevil poměrně záhy. Již v roce 1968 jsem začal studovat Lohengrina. Ale tehdy jsem došel k názoru, že pro můj hlas je to přece jen příliš brzo. Čekal jsem řadu let, než jsem se odvážil s Lohengrinem, Tannhäuserem, Parsifalem i Siegmundem vystoupit na jevišti. Wagner tedy přišel v mé kariéře poměrně pozdě. Ale byl to jistě správný postup. Podle mě je Wagnerova hudba skutečně velkolepá. Vedle italských oper tvoří jeho hudba páteř mého repertoáru.
Nahráváte zvukové nosiče pro řadu prestižních společností. S kterou spolupracujete nejdéle? V průběhu let vzniklo mezi mnou a nahrávacími společnostmi opravdové partnerství. Nejdéle, již přes 30 let, spolupracuji s firmou EMI. Ta mi vydala jubilejní čtyřicetidílný CD-box v jejich řadě „Best of“. Velmi mě to potěšilo, neboť tento box přináší řadu krásných nahrávek. S řadou z nich mám spojené milé vzpomínky: na Maestra Carla Mariu Giuliniho, kolegyni Montserrat Caballé nebo na svého přítele Riccarda Mutiho, kterého jsem, to vám prozradím, tak trochu pro nahrávací průmysl objevil. Pro EMI jsem v uplynulých letech například natočil CD milostných duetů ze Siegfieda a Tristana a Isoldy s Deborah Voigt a dirigentem Antoniem Pappanem. Byla to velmi příjemná práce. Řadu let také spolupracuji s firmami Sony a Deutsche Grammophon, která nedávno vydala můj čtyřdeskový verdiovský profil.
Váš repertoár je obdivuhodně bohatý. Chystáte se jej ještě rozšířit a zaujaly vás nějaké další operní tituly? Titulů je celá řada. Například krásná opera Sly Ermanna Wolf-Ferrariho. Rád bych jednou také zpíval Oresta v Ifigenii na Tauridě , Händelova Tamerlana nebo tenorový part v Monteverdiho Korunovaci Popey . V poslední době mě vážně zaujalo a oslovilo operní dílo italského skladatele Franca Alfana, který po Pucciniho smrti dokončil Turandot .
Jste také uznávaným dirigentem, řídíte v USA dva operní domy. Řekněte mi něco k této vaší druhé profesi. Až jednou přijdou dny, kdy již nebudu moci zpívat, tak bych chtěl denně dirigovat. Právě dirigování věnuji v současnosti stále více času. Dirigování jako takové je v zásadě těžké, ale stálou praxí se stává lehčím. Když jsem před lety začal dirigovat, měl jsem orchestry a publikum na své straně. Avšak kritikové byli zpočátku velmi skeptičtí. Nechápali, proč já jako pěvec chci nyní náhle ještě dirigovat. Jejich stanovisko se zvolna zlepšovalo a naštěstí se zcela změnilo. Skepse zmizela. Nedávno jsem třeba řídil Chicago Symphony Orchestra, ne jenom v opeře, nýbrž také v koncertním sále se symfonickým repertoárem. Hráči byli po vystoupení šťastní a publikum rovněž nadšené. A mnozí kritikové si konečně uvědomili, že se mýlili, když se domnívali, že nemůžu dirigovat jenom proto, že jsem zpěvák. V podstatě však, abych řekl pravdu, nejsem ani pěvec ani dirigent. Jsem prostě a především hudebník. A to platí.
Jak často v sezóně dirigujete? Přesně vám to teď neřeknu, ale domnívám se, že stále častěji. Mám řadu pozvání od významných orchestrů. Měl jsem koncert s Berlínskými filharmoniky a mám velké přání vystoupit se symfonickým repertoárem s filharmoniky vídeňskými. V uplynulé sezóně (pozn. redakce: 2000/2001) jsem měl taktovku v ruce opravdu často. Je jubilejní Verdiho rok, a tak jsem dirigoval Otella, La traviatu, Aidu a Maškarní ples . Na den 100. výročí Mistrovy smrti jsem ve Washingtonu řídil jeho Requiem . Tyto krásné úkoly jsou pro mne velikou poctou. Domnívám se, že i jako dirigent mám hudebníkům co říct. Jednotlivé nástroje v orchestru chápu jako jedinečné a osobité pěvce. Každý nástroj má svoji nezaměnitelnou barvu, právě jako lidský hlas. Občas mě jen mrzí, že nebývá dost času na to, aby ty všechny krásy byly odpovídajícím způsobem zdůrazněny. Je skvělé, když se vyskytne příležitost, jakou mám já, pracovat s orchestrem systematicky a kontinuálně a jednotlivé hráče důkladně poznat. K tomu mám především ve Washingtonu veškeré předpoklady. Všichni se tu dobře známe a rozumíme si. Orchestr v mém druhém působišti – v Los Angeles – pro mě představuje velkou výzvu. Jsou tam také výborní hráči, ale jsou zvyklí hrát především filmovou hudbu. Když jsem tam začal zkoušet Aidu nebo Otella , tak většina členů orchestru hrála tato díla poprvé. V Los Angeles jsem začínal takříkajíc od nuly. Ale hráči jsou velmi učenliví. Je to prostě jiné než v Evropě či v Metropolitní opeře. Tam se orchestry nemusí většinou učit.
Chtěl bych se zeptat, se kterými režiséry se vám nejlépe pracovalo a jaký máte názor na současné trendy v operní režii? Za ta léta jsem pracoval s celou řadou režisérů. Nejvíce jsem obdivoval dvě legendy operní režie: bohužel již zesnulého Jeana-Pierra Ponnella a stále vitálního a činného Franca Zeffirelliho. Oba měli oproti jiným režisérům velkou výhodu – byli zároveň jevištními výtvarníky. U nich vždy děj i jeho pozadí vytváří absolutní jednotu. Přiřadil bych k nim ještě velkého Vídeňáka – Otto Schenka. U Zeffirelliho se mi líbí, že ponechává protagonistům, k nimž má důvěru, značnou volnost. Má skvělý postřeh a dokáže zpěváky podnítit, aby o své roli přemýšleli. Aranžmá každé scény vždy skvěle propracuje a to do detailu. A u Ponnella jsem obdivoval jeho sugestivní výtvarně-barevné vidění. Jsem rád, že tady ve Vídni vystupuji v podmanivé Ponnellově inscenaci Komediantů . Ke druhé části vaší otázky bych řekl, že nemám rád, když režiséři, a právě v současnosti jich je celá řada, chtějí prezentovat v díle především sami sebe, jejich výklady jsou přeintelektualizované a chtějí být za každou cenu aktuální. Podle mě má režisér přistupovat ke klasické opeře s pokorou a úctou k jejímu tvůrci a divákovi by měl smysl díla přiblížit a nikoliv jej, jak bývá nyní časté, zcela zatemnit. Diváci u takových inscenací potřebují v programové brožuře průvodce, aby pochopili, o co v té opeře vůbec jde. Takové režijní interpretace považuji za jasné popření divadelních zákonů a za vyslovený snobismus.
Přicházíte často do kontaktu s mladými umělci – pěvci i dirigenty. Co byste jim poradil, aby jejich umělecká dráha byla úspěšná? Ve světě existuje nekonečně mnoho krásných hlasů a stejně tak mnoho skvělých dirigentů. K tomu, aby jejich dráha byla dlouho úspěšná a dostali se na vrchol potřebují tři věci, které pokládám pro výkonného umělce za nejdůležitější. Zaprvé je to obrovská píle a pracovitost. Zadruhé opravdovost (v projevu, ve výrazu) a zatřetí, a to pokládám za nejdůležitější, skromnost! Bez hluboké skromnosti je nebezpečí pádu opravdu velké. Před tím bych chtěl všechny mladé kolegy varovat. Jinak jejich ambiciózní plány mohou brzy ztroskotat.
Jak se díváte v souvislosti s operou a vážnou hudbou na vliv médií – televizi, video a internet? Využíváte vy osobně třeba služeb internetu? Jako člověk divadla nevěřím, že by operní inscenace nebo jiná forma reprodukčního umění v televizi, na videu či internetu nahradila živé představení v divadle nebo koncert v sále. Na druhé straně však samozřejmě uznávám, že tyto formy mají také své přednosti – umožňují zážitek z opery těm, kdo pro nemoc či jiné důvody nemohou do divadla přijít a takový internet zároveň vyčerpávajícím způsobem informuje zájemce o tom, co se v operním světě aktuálního děje. Internet velmi oceňuji a pochopitelně, že jeho služeb využívám.
Jaký je váš vztah ke španělskému folklóru – k zarzuelám a k hudbě iberoamerického kontinentu? Jsme ve Vídni – městě operety a ve Španělsku znamená zarzuela přesně to, co ve Vídni opereta. Právě španělské lidové hudbě a zarzuelám především vděčím za svoji vášnivou lásku k hudbě. Jsem s nimi spjat od dětství, stále je obdivuji, jejich ohnivě uchvacující temperament a mě nepřestává fascinovat. Oba moji rodiče, jak asi víte, v zarzuelách vystupovali, měli přirozený talent a velké hudební nadání. Také můj vztah k iberoamerickému folklóru, hlavně mexickému, je velmi vřelý.
Co pro vás znamená rodinné zázemí, jsou vám oporou, podobně jako třeba víra v Boha? Rodina je pro mě stále tou největší oporou, životní jistotou a pevným zázemím. Má žena Marta je mou nejbližší přítelkyní, nejupřímnějším rádcem a přísným kritikem zároveň. Ačkoliv máme děti již dospělé, přesto jsem vždy šťastný, když se všichni, třeba o svátcích, sejdeme pohromadě. Rodinná pospolitost pro mne znamená opravdu mnoho a bez ní bych nemohl být tím, čím jsem. Pocházím samozřejmě z katolické rodiny, svoji víru se snažím prožívat a ona mi opravdu velmi pomáhá. Své vyznání neprojevuji nějak vnějškově, ale mám jej intenzívně v sobě a snažím se podle něho prakticky žít.
Tenoři vždy fascinovali posluchače svým vysokým C. Zajímalo by mě, co si o tomto fenoménu myslíte vy? To je zajímavá otázka. Domnívám se, že fascinace vysokými tóny u tenora spočívá tak trochu v tom, že je de facto stále v jistém nebezpečí. To je přece napínavý okamžik: „Podaří se mu to, nebo ne?“ A právě toto napětí publikum miluje. Kvůli tomu si také tenoři v minulosti občas ve svých rolích vysoké tóny sami přidávali. Já osobně však tenorové výšky nepokládám za tu nejzajímavější a nejdůležitější část tenorového partu. Za rozhodující a podstatné považuji celou řadu komponentů jako je frázování, výraz, krása a vázání tónů, srozumitelnost a artikulace. Všechny tyto aspekty je nutno brát vážně a ne pouze „výšky“. Jak asi víte, nejsem tenorem od přírody, a proto musím každý den svého pěveckého života s vysokými tóny, abych tak řekl, bojovat. Narozdíl od kolegů Geddy, Pavarottiho, Wunderlicha, Aragala, Krause a jiných, kteří se jako tenoři narodili. Oni měli tu výhodu, že hned měli celou tessituru, nemuseli se toho složitě dopracovávat. Já musel oproti nim na každém jednotlivém tónu intenzivně pracovat. Můj dosavadní repertoár čítá 112 operních titulů. K nim patří také tituly, ve kterých je tenorový part velmi vysoký, jako například Trubadúr, Sicilské nešpory, Manon Lescaut a další. Právě u těchto rolí jsem hrdý na to, že se mi podařilo naplnit všechny žádoucí aspekty a nesoustředit se jenom na „výšky“. Pevně doufám, že publikum mě má rádo ne jenom, když tvořím vysoké tóny, nýbrž vždy, když zpívám tak, jak to cítím ve svém srdci.
PLÁCIDO DOMINGO
Narodil se 21. dubna 1941 v Madridu (otec: Plácido Domingo st., matka: Pepita Embil) – V osmi letech se s rodiči přestěhoval do Mexika. V Mexico City studoval na konzervatoři klavír, zpěv a dirigování – První větší pěvecká příležitost: Freddy v My fair lady – 1961: debut v Mexico City jako Alfréd v La traviatě – V roce 1962 se oženil s mexickou sopranistkou Martou Ornelas (1965 se narodil první syn Plácido, 1968 druhý syn Alvaro) – 1962 – 1965: působil v Tel Avivu – 1966: záskok za Franca Corelliho – Debut: 1967 Vídeňská státní opera, 1968 Metropolitní opera New York, 1969 La Scala Milán, 1971 Covent Garden Londýn, 1973 Pařížská opera – Od roku 1970 také diriguje – V současnosti uměleckým ředitelem oper ve Washingtonu a Los Angeles – 1985: benefičními koncerty pro oběti katastrofálního zemětřesení v Mexiku získal několik milionů dolarů – Mediálně proslul jako účastník koncertů Tří tenorů (např. Vídeň, Řím, Los Angeles, Paříž, Toronto, Modena, Tokio, New York, Londýn) – Během kariéry nastudoval více než 110 rolí, vystupoval i v soudobých operách – např. Menotti, Ginastera, Abril – Osm jeho sólových alb překonalo v prodejnosti milion nosičů – Účinkoval ve filmových verzích Otella , Carmen , La Traviaty a Toscy – její přímý přenos z autentických míst v Římě sledovala v létě 1992 miliarda diváků ve 117 zemích – Letos 24. 9. už podevatenácté (během 33 let) zahájil sezonu Met v New Yorku (Verdi: Otello). V Met vystoupil doposud ve více než 600 představeních ve 41 rolích – Provedl 118 kompletních operních rolí, což je rekord operní tenorové historie – Má rád nové umělecké výzvy. Například pro Vídeň a Salcburk nastudoval v ruštině Heřmana v Pikové dámě – Domingo byl prvním umělcem z oblasti klasické hudby, který vystoupil v newyorském Central Parku (400 000 lidí) – Každý rok zaštiťuje mezinárodní operní soutěž Operalia – Jeho diskografie obsahuje bezmála 100 operních kompletů, mnoho sólových alb, crossoverů, více než 50 videonahrávek – Firma Deutsche Grammophon vydala na podzim čtyřdílný titul s názvem Verdi Domingo, na kterém jsou árie ze všech Verdiho oper – Firma Sony připravuje pro vánoce již několik let nahrávky, na kterých s Domingem spolupracují umělci populární hudby. Pro letošní Vánoční album si Domingo vybral Tonyho Bennetta, Vanessu Williams a Charlottu Church – Firma EMI vydala ke konci loňského roku projekt The Domingo Edition: 30 Years with EMI s reedicemi 13 operních kompletů (Faust , Manon Lescaut , Tosca , Netopýr , Samson a Dalila , Otello , Mefistofele , Aida , Giovanna d'Arco , Síla osudu , Maškarní bál , Don Carlos , Ernani ) a CD áriemi z deseti operet.
