Pokud by se v operním světě uskutečnila anketa o železného muže, pak by nejspíš jasným favoritem na vítězství byl Plácido Domingo . Jeho hvězda září na operním nebi už čtyřicet let (za počátek jeho mezinárodní kariéry můžeme považovat záskok za Franka Corelliho v Adrianě Lecouvreur v Metropolitní opeře roku 1968) a zatím to nevypadá, že by měla zhasnout. Dne 21. ledna oslavil Domingo sedmdesáté narozeniny.
Domingův fenomén je přitom zajímavý nejen umělecky. Španělský tenorista je produktem určité doby a určitých okolností, a to jak v dobrém, tak i kontroverzním slova smyslu. Není nutné zabývat se podrobně statistikou, ale kdyby se sestavovala tabulka rekordů, jichž Domingo dosáhl, tak by to byl impozantní přehled, zahrnující výčet nahrávek (mnohé opery natočil vícekrát), vystoupení i rolí z nejrůznějších oborů, od Nemorina až po Otella a Wagnera (a v poslední době i úlohy barytonové). K tomu profese dirigenta a operního ředitele dvou amerických divadel. Na rozdíl od Enrika Carusa, který žil v poklidných dobách bez tryskových letadel a dopřával si dlouhé pauzy, se Domingo celý život míhá mezi scénami a nahrávacími studii a stíhá nestíhatelné. Má za sebou takové množství aktivit, že se jejich pouhé fyzické i psychické zvládnutí jeví jako nadlidské.
Vlastně je obdivuhodné, že po tělesné, ale i hlasové stránce to všechno Domingo vydržel. Pravda, loni zjara ho postihly zdravotní problémy, ale zatím se zdá, že je překonal a zotavil se. Byla to každopádně jeho zcela výjimečná železná kondice, která mu umožnila pracovat tak dlouho a s takovým nasazením. Napodobovat jej však v tomto ohledu není radno…
Domingo byl prostě od počátku všestranně nadaný umělec a svým talentem nikdy nešetřil. Právě proto se ale nabízí otázka, zda to všechno skutečně muselo být, zda to bylo přínosné umělecky. Honba za rekordy, snaha neustále překonávat sebe sama a hledat další a další výzvy může být zrádná a vést do labyrintu, z něhož už není snadné najít cestu ven. Ostatně právě Domingův „návrat“ do barytonového oboru (začínal sice v zarzuelách jako baryton, tyto party jsou však položeny o něco výše než barytonové role v operách) naznačil, že i Domingo má své hranice. Při nedávném přímém přenosu Rigoletta z Mantovy se například ukázalo, že ztvárnit vokálně i herecky nejednoznačnou roli Rigoletta a konkurovat velkým barytonistům minulosti i současnosti je prostě mimo možnosti tohoto vřelého a elegantního gentlemana, neboť psychologie takovýchto (anti)hrdinů je jiná než většiny jakkoli různých postav, které Domingo zpíval celý život. Nehledě na to, že Verdi počítal s barevnými odstíny barytonu, nikoli barytonálně zbarveného tenoru.
Přitom i kdyby Domingo vykonal „pouhou“ desetinu z toho, co vykonal, stačilo by to k tomu, aby vstoupil do operních dějin jako jeden z největších tenoristů poválečné éry. Jeho bronzově temný, hebký a měkký hlas byl vždy rozpoznatelný mezi stovkami jiných, a třebaže ve výškách byl vždy limitovaný a také postrádal lehkost a ohebnost takového Pavarottiho, Björlinga či Krause nutnou pro postižení určitých – například konverzačních či rychlejších – pasáží, přesto v něm byla vášeň (a stále je). Byl to právě naprosto jedinečný, efektní zvuk, kterým Domingo ozvláštnil řadu rolí. Přidáme-li k tomu jevištní charisma urostlého černovlasého krasavce, inteligenci a schopnost zvládnout role citlivě i po herecké stránce (v tom měl výhodu oproti Pavarottimu, byť za skutečného zpívajícího herce, jakým je například Neil Shicoff, ho asi nemůžeme pokládat), tak před námi vyvstává výjimečný talent s mimořádným darem.
Připomeňme, že Domingo se narodil roku 1941 v Madridu do rodiny zpěváků zarzuely, španělské odrůdy operety. Jeho rodiče později odjeli na turné po Střední Americe a tak se jim zalíbilo v Mexiku, že se tam rozhodli usadit a založit vlastní společnost. Plácido a jeho sestra za nimi roku 1949 přijeli. Rodiče učili svého syna zpívat doma a mladičký Plácido s nimi pak začal vystupovat na jevišti v zarzuelách. Právě po svých rodičích, zvláště po matce, která zpívala den co den těžké role (dokonce i po celé těhotenství), patrně podědil obrovskou energii a tuhý kořínek. Zazpíval si také v My Fair Lady a dalších muzikálech, hrál na klavír v barech, dirigoval – a současně studoval zpěv na konzervatoři v hlavním městě Mexika. Jak vzpomíná ve svých pamětech, vypracovat se na tenora byla dřina… Zvládnout ji mu pomáhala jeho pozdější manželka Marta a učitel zpěvu a přítel Franco Iglesias. První operní angažmá dostal v mexické Národní opeře, roku 1961 debutoval ve Spojených státech (v Dallasu), poté přijal tříleté angažmá u Izraelské národní opery, kde vystoupil ve více než 300 představeních a získal tak potřebnou jistotu. Roku 1965 zpíval poprvé v New York City Opera a pak už přišel onen slavný záskok v Metropolitní opeře.
To, co následovalo v sedmdesátých a hlavně osmdesátých letech, je příběh o velkém umění, velké medializaci, velkém soupeření – a velkém byznysu. Vrchol celé mediální kariéry Dominga je neodmyslitelně spojen s mohutným nástupem kompaktních disků, které jakožto zcela nový fenomén ve své době zaplavily trh. Byl tu však někdo, kdo ovládl média a davy a získal masovou popularitu ještě dříve: Luciano Pavarotti. Bez tohoto katalyzátoru by patrně Domingova kariéra nenabrala takové obrátky.
Ti dva se v pověstné trojici s José Carrerasem prezentovali jako přátelé, ale předtím se v zákulisí nemilosrdně bojovalo: kdo bude populárnější, kdo bude mít větší úspěch. A „božský Luciano“ vítězil na celé čáře. Sice s podstatně omezenějším repertoárem (což se ukázalo jako moudrá volba), ale zato s nekomplikovaně přímočarým, intuitivním přístupem k životu i k umění a hlavně s geniální reklamní strategií manažera Herberta Breslina, který z jednoduchého mohutného vousáče udělal miláčka davů. „Prodat“ stejným způsobem Dominga, zcela odlišný lidský i umělecký typ, už tak snadné nebylo. Introvertní Domingo svého soupeře vždy jen doháněl, a třebaže se líbil operním fanouškům, o masové popularitě se mu mohlo jen zdát. Lze si jen domýšlet, jak asi reagoval, když si četl titulky typu „Největší světový tenor“, pod nimiž zářila rozesmátá tvář italského Goliáše… Nejspíš se přes Pavarottiho úspěch nedokázal jen tak přenést. Místo aby se soustředil pouze na hudbu a na okruh svých příznivců, začal ho pohánět neviditelný motor.
Tady někde má zřejmě kořeny Domingova honba za rekordy a co nejširším záběrem přesahujícím až ke kýčovitým komerčním úlitbám, jako bylo album Perhaps Love natočené s Johnem Denverem, po němž následovaly další líbivé počiny. Teď už nebyl zlatý pouze umělecky, ale i komerčně. Ovšem jak říká jedno asijské přísloví, jedeš-li na tygru, nemůžeš sesednout. Těžko soudit, zda pozice, kterou Domingo sám sebe přinutil přijmout (a která mu dle mého soudu bytostně neseděla), dovoluje v konečných důsledcích uchovat si vlastní vůli, zdravý úsudek a kontakt s realitou.
Na základě nahrávek z Domingových mladších let se totiž domnívám, že Plácidův talent byl zpočátku mnohem zajímavější, že tento tenorista měl mnohem větší předpoklady pro subtilní, diferencované zpívání, než jak ukazují jeho pozdější, mnohem známější kreace z doby, kdy už byl „marketingově zpracovaným“ tenorem. Jako by se jeho zpěv vlivem okolností vyvinul v jakousi naprosto spolehlivou, zvukově opojnou, leč – univerzalitu. Ta mu, spolu s jeho dalšími přednostmi, umožnila sbírat ovace v závratně širokém repertoáru, ale pro obrovské kvantum úkolů už nebyl čas zabývat se jemnostmi.
Domingova kariéra stále ještě není uzavřena. Neviditelný motor stále běží. Umělec nadále šéfuje dvěma operám ve Spojených státech. Zatímco v čele Národní opery ve Washingtonu letos skončí, operu v Los Angeles by měl vést do roku 2013. Jako pěvec pro sebe nadále hledá nové role. V minulých letech takto vytvořil například titulní roli v novince První císař od Tan Duna nebo v opeře Gian Carla Menottiho Goya . Zcela nedávno, v prosinci loňského roku, vystoupil v Theater an der Wien jako Pablo Neruda v soudobé opeře Il Postino skladatele Daniela Catána. Produkci by v červnu mělo uvést ještě pařížské divadlo Châtelet. Do konce této sezony Domingo ještě vystoupí v Metropolitní opeře v Gluckově opeře Ifigenie na Tauridě jako Orest, a sezonu by měl zakončit v červenci v Barceloně jako Bajazet v Händelově Tamerlanovi . Jako dirigent bude mimo jiné řídit březnovou obnovenou produkci Romea a Julie v Metropolitní opeře.
Domingův přínos opeře je mimořádný, a hovoříme-li o zásluhách, tak nesmíme zapomenout ani na jeho snahu podávat pomocnou ruku mladým pěvcům. Soutěž Operalia, kterou založil (a která se letos uskuteční v Moskvě), patří k nejprestižnějším na světě. Přesto se však neustále vkrádá myšlenka, že kdyby se Domingo koncentroval na onu desetinu úkolů, byl by rovněž proslulý a jeho přínos by býval možná ještě zásadnější ve smyslu interpretace, nikoli jen z hlediska množství profesionálně zvládnuté práce. Ale historie nezná kdyby. Ani ta operní.
