Konzervatoř Plzeň je škola, na které se velice přátelsky snoubí tradice s dynamickým a otevřeným přístupem. Letos v září uplyne již 52 let od jejího založení, ale v útrobách školy dýchá mladistvý duch. Možná je to i tím, že konzervatoř sídlí celkem ve třech budovách, v minulosti několikrát své působiště měnila a za poslední roky rozšířila své prostory o další, architektonicky do detailu promyšlenou a nápaditou budovu, která výrazně zasáhla nejen do chodu školy, ale i kulturního života celého města. Na nějaké stárnutí a kostnatění tu vůbec nezbývá čas.
Dům hudby
Název nedávno zrekonstruované a otevřené budovy Konzervatoře Plzeň napovídá, že její prostory slouží nejen k výuce, ale i k mnoha dalším účelům. Sídlí v něm sice klavírní oddělení a několik cvičeben, ale odpolední hodiny jsou vymezeny na veřejně přístupné koncerty jednotlivých hudebních oddělení, besedy s umělci, či přednášky o architektuře, politice a problematice veřejného plzeňského života. Po večerech pak ožívá Dům hudby skrze koncerty a pořady v koncertním sále Antonína Dvořáka, veřejnosti přístupné absolventské koncerty nebo společenská setkání ve Foyer české hudby, ve kterém jsem si popovídala s ředitelem konzervatoře Miroslavem Brejchou i s produkční manažerkou Domu hudby Hanou Fialovou . Foyer slouží zároveň jako výstavní prostor propojený s barem, takže pokud toužíte po mnohovrstevnatém zážitku, můžete si v těchto prostorách popovídat s přáteli u kávy, nechat na sebe působit vystavená umělecká díla a následně vystoupat do prvního patra, kde se nachází koncertní síň, abyste završili večer příjemným koncertem v neobyčejném prostředí. Přesně taková totiž nová koncertní síň je – neobyčejná a architektonicky i akusticky vybroušená. Problém koncertních prostor tedy školu už netrápí a divadelní prostory, kde by se mohla konat operní představení studentů pěveckého oddělení, nabízejí divadla, zámky a zámečky v celém regionu. Pravidelné operní inscenace začali studenti připravovat před čtyřmi roky a od té doby mělo možnost plzeňské publikum shlédnout Pergolesiho La serva padrona nebo Veselohru na mostě Bohuslava Martinů a na letošní březen připravili neoposlouchanou operu Ermanna Wolf-Ferrariho Zuzančino tajemství . S panem ředitelem jsme si však nepovídali jen o tom, co školu spojuje s okolním veřejným světem, ale hlavně o tom, jak se studentům a pedagogům žije uvnitř.
Co se aktuálně řeší na Konzervatoři Plzeň? Momentálně se snažíme vyřešit otázku prostoru. Kromě dalších dvou budov využíváme školní budovu v městské části Doubravka, kterou budeme během tří let opouštět, protože se tam přesídlí úřad městského obvodu Plzeň 4 Doubravka. Ještě není jisté, kam se přestěhujeme, ale jednáme o jedné budově, která je v centru a studenti by tak měli mnohem snadnější dopravu do školy. Je to teď otázka domluvy kraje a města a věřím, že to dopadne dobře. Další velká akce, která nás čeká, je zapojení do dění v Plzni v roce 2015, kdy se staneme Evropským městem kultury. Plánujeme, jak se zapojíme v daném roce i po něm, protože chceme, aby rok 2015 byl zároveň počátečním rokem několika dlouhodobých projektů a vazeb.
Když Plzeň s Ostravou „bojovala“ o tento titul, měli jste možnost se jako kulturně-vzdělávací instituce nějak zapojit? Ne, byla to akce odboru kultury města Plzně, který zřejmě argumentoval o něco lépe než Ostrava, protože výsledek byl velice těsný. Ale Plzeň zvítězila a my všichni jsme z toho měli obrovskou radost.
Můžete prozradit něco z těch projektů, které k této příležitosti chystáte? Připravujeme defilé vítězů Mezinárodní smetanovské klavírní soutěže, kterou pořádáme, takže v roce 2015 by se tu měli objevit všichni vítězové předchozích ročníků a znovu se představit plzeňskému publiku. Dále bychom nějakým způsobem reflektovali 600. výročí upálení mistra Jana Husa, ideálně premiérou nového moderního díla, které by bylo provedeno v katedrále sv. Bartoloměje. Ještě nevíme, zda někoho přímo oslovíme, nebo vyhlásíme skladatelskou soutěž, ale co se týče formy, měla by to být kantáta nebo oratorium. Také bychom se měli podílet na oživování barokních památek v regionu pořádáním různých koncertů a festivalů. A kromě toho všeho průběžně pracujeme na klavírní soutěži, která má mimochodem od loňského roku své místo v prestižním světovém katalogu nadace Alink-Argerich Foundation.
Pokud se nepletu, figurujete v tomto soupisu jako jediná soutěž v České republice. Přesně tak. Je to reklama, která se samozřejmě musí platit, ale už jenom to, že jsme se dostali do společnosti tolika prestižních soutěžních klání, je velký úspěch.
Kolik účastníků se na smetanovskou soutěž obvykle hlásí? Většinou mezi šedesáti až osmdesáti klavíristy. Víc účastníků bychom už ani nepojali. Neděláme předvýběr pomocí nahrávky a každý, kdo se přihlásí, má u nás dveře otevřené. Soutěž trvá osm dní, od neděle do neděle a v případě většího počtu zájemců bychom se ani nevešli do vymezeného času.
Smetanovská klavírní soutěž ale není jedinou velkou mezinárodní akcí, která se v prostorách školy odehrává. Donedávna se tu konala i každoroční Mezinárodní hudební akademie… To byla obrovská zásluha našeho profesora Pavla Prantla. Jednou za mnou přišel a říkal: „Poslouchej, mám známého, amerického houslistu, který pořádá kurzy. Naposledy se konaly v Americe, teď se přestěhoval do Francie, ale tam se mu moc nelíbí a chtěl by kurzy pořádat u nás.“ Já jsem samozřejmě vůbec nevěděl, o koho jde a jestli to není nějaká „hurá akce“. Navíc chtěli, aby se kurzy konaly celý červenec, což je čas, kdy se škola musí dát po roce opět do pořádku, obílit, opravit… Zkrátka měl jsem určité obavy. Nakonec jsem ale kývnul a uskutečnilo se zde sedm krásných ročníků. Vždy tu bylo kolem stovky účastníků a letní kulturní Plzeň to nesmírně oživilo.
Proč už se zde kurzy nekonají? Steven Shipps, onen americký houslista, se opět přestěhoval a s ním logicky i kurzy. Dnes se konají v Londýně, takže se dá říct, že jsme byli hrdou spojnicí mezi Amerikou a Anglií.
Pořadatelem byla přímo konzervatoř? Já jsem nechtěl být pořadatel, protože to byla velice složitá akce a bylo v ní hodně financí od výdajů za letenky po honoráře pro vyučující. Kdyby se náhodou něco nepovedlo, poškodilo by to v první řadě školu a to jsem nemohl dopustit. Několik prvních ročníků pořádal Pavel Prantl a po něm převzal záštitu Steven Shipps.
Udržujete s akademií vztahy i nadále? Jezdí studenti na kurzy do Londýna? Do Londýna už nejezdí. Když se akademie konala u nás, měli výraznou slevu, ale tahle varianta by pro ně byla samozřejmě finančně velice náročná. Svět se však točí velice rychle a s koncem jedné mezinárodní spolupráce se nám otevřela další. Právě když jsem během jednoho z posledních dnů akademie procházel školou, volala na mě paní z vrátnice: „Měl jste telefon! Volala nějaká paní kvůli smetanovské soutěži v Číně!“ Říkal jsem si, co je to za s prominutím hloupost, nicméně jsem jí zavolal a domluvili jsme se na setkání v Praze. Asi jsem tam jel spíš z povrchní zvědavosti než z opravdového zájmu. Nicméně ve smluvenou dobu a čas jsem seděl v jedné kavárně na „Kulaťáku“ v Dejvicích a v ten moment za mnou přišli dva Číňané, a s nimi ona paní, samozřejmě také Číňanka, která na mě promluvila dokonalou češtinou! Ani ve snu by mě nenapadlo, že se mnou tenkrát přes telefon nemluvila Češka. Po krátké diskusi jsem zjistil, že zastupují Česko-čínskou společnost a že by rádi uskutečnili čínskou variantu smetanovské soutěže. A celé to dopadlo tak, že jsem v únoru 2012 byl týden v Pekingu, kde proběhl první ročník Mezinárodní smetanovské klavírní soutěže v Číně, na kterou navázaly i kurzy, které organizovali pro změnu u nás. To znamená, že Steven Shipps odešel a téměř symbolicky se v ten samý moment, ale z opačné světové strany, otevřely nové dveře.
Jak soutěž probíhala? Přijely na ni děti doslova z celé Číny. Nejprve totiž uspořádali předkola v sedmi velkých čínských městech a teprve ti, kteří postoupili, se dostali do celostátního kola, které se konalo v Pekingu. Přijely tam i dvě šikovné dívky, které se potom vypravily na soutěž do Plzně a jedna z nich je teď dokonce naší studentkou. Je neuvěřitelně pilná, talentovaná, studuje u mě ve třídě, jmenuje se Tsuo Menchen a říkáme jí Momo.
Vy jste tedy momentálně garant soutěže? Přesně tak. Navíc jsme neustále v kontaktu i kvůli organizačním záležitostem. Zpočátku bylo třeba vyřešit spoustu věcí, včetně například notových materiálů. Jejich pohled na věc je od toho evropského velice odlišný a jsem za tuto spolupráci rád i z hlediska vzdělanosti, co se evropské hudby týká. Často tam děti chodí k pedagogům, kteří evropskou hudbu téměř neznají a na jejich interpretaci je to obrovsky znát.
Na vašich internetových stránkách píšete, že kladete velký důraz na výuku jazyků. Co to pro studenty znamená? Mají povinné dva cizí jazyky. Prvním z nich je pochopitelně angličtina a dále si mohou vybrat mezi němčinou a italštinou, přičemž u zpěváků trváme na italštině. Dlouhá léta jsme také dbali na to, aby u nás vyučovali jazyky rodilí mluvčí, ale v poslední době zjišťujeme, že je výhodnější pracovat s mladými absolventy pedagogických fakult, kteří jsou perfektně jazykově vybaveni a navíc mají mnohem lepší pedagogické zázemí než cizinci. Jinými slovy často řešíme problémy s rodilými mluvčími a dáváme přednost moderním mladým českým lidem.
Spolupracujete nějak se západočeskou univerzitou? Nijak významně. Snad jen skrze jejího vedoucího Jiřího Bezděka, který u nás vede oddělení skladby. Skladba a dirigování se tu dlouhou dobu nevyučovaly, ale to se nám k mé spokojenosti povedlo v posledních letech napravit.