Dvořák slovanský
Pětidílný festival jednoho dne a jednoho skladatele otevřelo v 11 hodin ve Španělském sále Pražského hradu matiné Symfonického orchestru Českého rozhlasu . Pod vedením svého šéfdirigenta Vladimíra Válka zahrál skladby, jež mají slovanskost většinou už v názvu. Skvělý úvod obstaral Slavnostní pochod op. 54 . Excelentní, velmi koncentrovaný výkon orchestru pokračoval ve Slovanské rapsodii As dur . Nejatraktivnější část koncertu však na sál plný vnímavých posluchačů teprve čekala. Výběr z obou řad Slovanských tanců zahrál SOČR pod inspirujícím vedením dirigenta s ideální dávkou svítivosti, brilance, tanečnosti a vznešenosti. Dvořák by měl z takové prezentace svých milovaných tanců, o jejichž slovanskosti je možné mluvit pouze ve spojení s národním základem, radost.
Dvořák národní
Nedělní odpoledne zpříjemnila v poloprázdném Žofíně lehkonoze hrající Pražská komorní filharmonie . Za řízení nadějného dirigenta Zbyňka Müllera ukázala od prvních taktů Polonézy Es dur hlavní atributy, jež jí šlechtí: měkkost zvuku, sehranost, přesnost a nadšení. Kouzelné byly i Pražské valčíky , kde bych se nebál ještě větších výrazových akcentů a dynamických vln. Důstojným sólistou dvořákovské pocty byl houslista František Novotný , jenž ušlechtile zahrál Romanci f moll a technicky zrádný Mazurek e moll , jenž by spíše patřil do „slovanské“ části. Závěrečná Česká suita přinesla kromě nádherné měkkosti i něhu a klid. Výsostně taneční struktury by však jistě snesly ještě energičtější frázování, více vzletu a tónové intenzity.
Dvořák duchovní
V podvečer se Dvořák přemístil do Obecního domu, kde Pražští symfonikové uvedli od 17 hodin Stabat mater . Na sugestivní interpretaci plné dramatismu a vnitřní hloubky měl hlavní zásluhu dirigent Petr Altrichter . Mohl se opřít o fantastickou dvojici – mezzosopranistku Dagmar Peckovou a basistu Petera Mikuláše a velmi dobře zpívající Pražský filharmonický sbor . V jeho podání bylo například Tui Nati nebo závěrečný mrazivě krásný hymnus lahůdkou; pouze soprány mohly být ve Virgo virginum jistější. (Kuriózním zpestřením bylo spoluúčinkování sbormistra se svým sborem na varhanní empoře.) Kantátové dvojici snů zdatně sekundoval tenorista Valentin Prolat , jenž si však občas nerozuměl s orchestrem i s intonací. Mnohem hůře na tom ovšem byla sopranistka Marina Vyskvorkina , jejíž sólující, ostrý a občas distonující hlas zde vůbec neměl být.
Dvořák světový
Jednoznačným vrcholem celého dne bylo provedení Novosvětské symfonie na večerním koncertu v Rudolfinu Českou filharmonií , kterou řídil Jiří Bělohlávek . Viditelně maximálně koncentrovaný dirigent infikoval orchestr dvořákovským virem dokonale. I když vše nebylo v detailech stoprocentní, celek byl neuvěřitelně plastický, úžasně zpěvný a zajímavý v každém detailu. Ten večer hrála filharmonie skutečně světově. Světové okamžiky však přinesl i Violoncellový koncert h moll se sólistou Jiřím Bártou . Náš nejlepší cellista dospěl a prožil se k pozoruhodnému pojetí notoricky známého díla, jež může vzbuzovat například rubaty, dynamikou a frázováním protikladné názory. Takové „provokace“ však jsou kořením hudby a dělají klasiku zajímavou. Jiří Bárta uchvacuje svými mimořádnými tónovými možnostmi, nasazením a nekašírovanou opravdovostí. Při takovémto provedení pak snadno pominete, že není každý tón „dokonalý“. Koncert v Rudolfinu se zařadil k večerům, na které se nezapomíná. Tentokrát navíc ještě i díky okolí rušícím televizním kamerám.
Dvořák intimní
Zážitku v Rudolfinu mohlo nokturno v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce jen ztěží konkurovat, i když protagonisty byla renomovaná jména. Pianista Radoslav Kvapil je celoživotním ctitelem Dvořákovy klavírní hudby a má nepominutelné zásluhy za propagaci jeho hudby, nicméně v dnešním světě přeplněném skvělými mistry klavíru je těžké zaujmout bušivě razantním pojetím tak křehké hudby, jakou je Suita A dur op. 98 nebo Humoresky . Název koncertu navodil svým způsobem až houslista Ivan Ženatý , jenž zasvěceně zahrál průzračnou Sonatinu . Tečku za celodenní oslavou Dvořákova génia, do níž patřily i dvořákovská duchovní výstava v Obecním domě a překvapivě skromná instalace autografu Novosvětské v Rudolfinu, kde byly ve vitríně k vidění z dálky pouhé dvě strany, učinil pěti Biblickými písněmi barytonista Roman Janál . Jeho sonorní hlas se dobře pojil s jejich poetikou, s pochybami a nadějí v nich obsažených. Výsledek by však byl určitě o ještě lepší, kdyby místo nejistého doprovodu Radoslava Kvapila byl Janálovým partnerem nějaký velký znalec písňového repertoáru, na něhož mají štěstí dvě nejlepší a ve světě proslulé české mezzosopranistky – Magdalena Kožená a Dagmar Pecková.
