Mimořádnou událost nabídl divákům baletní soubor Státní opery Praha, když 19. a 20. října uvedl v hlavních rolích baletu Giselle hudebního skladatele Adolpha Charlese Adama sólisty z londýnského English National Ballet: primabalerínu Dariu Klimentovou s partnerem Vadimem Muntagirovem . Představení byla mimořádná nejen uměleckou úrovní, ale také okolnostmi, za nichž tyto osobnosti s baletem Státní opery vystoupily.
Není to totiž tak dávno, co ministr kultury ve veřejném vystoupení v televizi zdůvodnil své rozhodnutí zrušit balet Státní opery Praha a sloučit ho s baletem Národního divadla právě jeho nízkou uměleckou úrovní. Čeští baletní diváci i samotní baletní umělci si sice po mnohaletých smutných zkušenostech s direktivními a neodbornými ministerskými zásahy do delikátního organismu živého baletního umění již na mnohé zvykli (od sebevraždy Saši Machova, prvního poválečného choreografa pražského Národního divadla, uplynulo letos v létě již šedesát let a tehdejší sveřepá vystoupení ministra kultury Zdeňka Nejedlého dávno upadla v zapomenutí), nicméně (a právě proto) dávají přednost vlastnímu poznání a oficiální prohlášení prověřují pragmaticky vlastní zkušeností. Kritická slova pana ministra na konto baletu Státní opery Praha vzbudila zájem o balet i v doposud převážně laxní veřejnosti.
Hlediště Státní opery bylo při Giselle se zahraničními hosty plné a „standing ovation“ po obou představeních byly spontánní. (Druhé představení zaznamenávala také Česká televize.) Úspěch byl nabíledni. Světově uznávané baletní hvězdy by přece nešly hostovat do hloupé baletní inscenace a už vůbec ne do baletního souboru, který by neměl odpovídající uměleckou úroveň.
Giselle – baletní bestseller
Příběh venkovské dívky Giselle, lesníka Hilariona, šlechtice Alberta a jeho snoubenky Bathildy nezapře svůj inspirační zdroj – slovanskou legendu o původu bludiček, světýlek třepotajících se nad bažinami, kterou zaznamenal Heinrich Heine, do baletního libreta Giselle aneb Víly převedl Théophile Gautier a hudebně ztvárnil Adolphe Charles Adam. Z třepetavých bludiček se staly vzdušné víly, trestající záletné mládence utancováním k smrti. Zatímco o slovanském původu se již příliš nemluví a o bludičkách není nikde ani zmínka (Heine situoval legendu do Německa), choreografický text Francouzů Jeana Coralliho, Julese Perrota a Mariuse Petipy je považován za klenot baletního romantismu.
Ve Státní opeře realizovala inscenaci Giselle Hana Vláčilová , pověřená umělecká vedoucí baletního souboru, na jaře letošního roku. Je to její druhé uvedení díla, neboť u příležitosti světového výročí Ďagilevova souboru Les Ballets Russes v roce 2009 nastudovala Giselle v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Chef d’œuvre romantického baletu oživila v mezinárodně kodifikované verzi francouzských autorů. V její koncepci, kompatibilní se zahraničními baletními scénami, choreografie zachovává původní obsahové podtexty dané libretem baletu a hudebně vyjádřené v Adamově partituře. Nejen od představitelů hlavních rolí, ale i od členů baletního souboru vyžaduje precizní interpretaci stylově vyhraněného tance, prostoupeného dramatickým obsahem.
Balet Státní opery připomenul odkaz choreografa pražského Národního divadla Jiřího Blažka z roku 1969, který v inscenaci Giselle zúročil poznatky svého odborného studia na mezinárodním prestižním Státním institutu divadelních umění (GITIS) v Moskvě. Blažkova Giselle byla na repertoáru baletu Národního divadla dvacet pět let a v roce 1996 byla znovu obnovena pro dalších pět sezon. Postupně jí protančilo několik generací českých balerín a primabalerín, mezi nimi Hana Vláčilová v hlavní roli Giselle a Daria Klimentová, ještě studentka pražské taneční konzervatoře, v pas de deux Svatebního páru.
Blažkova Giselle, ojedinělá ve stylové čistotě a obsahovosti tanečních pas, tehdy zapůsobila jako kvintesence dosud netušeného subtilního kouzla romantismu, v němž dualismus těla a duše, kontrast pozemské reality a onoho světa vyvolává chvějivé dramatické napětí svou znepokojivou tajemností. Ještě po více než čtyřiceti letech se v paměti diváků. vybavují proměnlivé obrazy tanečního duetu nehmotně se vznášející víly a pozemského smrtelníka Alberta, odsouzeného k smrti nesmiřitelnými vílami, anebo happyend ranního rozbřesku, kdy východem slunce končí moc záhrobí.
Hana Vláčilová vnesla do nové inscenace smysluplný obsah a osobní zkušenost baleríny, ověnčené již od sedmdesátých let 20. století zlatými a stříbrnými medailemi z mezinárodních baletních soutěží v různých světadílech. Z vlastní praxe ovládá, jak uplatnit vyjadřovací prostředky klasického tance, aby se v souznění s hudbou staly němou řečí těla a tlumočníkem duševních hnutí.
Přínos anglického stylu
Hostující umělci Daria Klimentová a Vadim Muntagirov nadchli anglickým pojetím baletní klasiky, jehož dokonalost spočívá v umění zakrýt technickou náročnost vytříbeného pohybového kánonu a dát stylizované baletní formě přesvědčivé zdání přirozenosti. Svým tancem, stylově čistým a technicky precizním, vypověděli příběh o velké naději, zklamané lásce, zoufalství a odpuštění.
Inscenace s kodifikovaným choreografickým textem umožnila divákům, aby ocenili umělecký výkon hostů. Rozsáhlý dramatický taneční monolog z 1. dějství, kdy oklamaná Giselle ze žalu zešílí a poté zemře, se stal vizitkou uměleckého mistrovství každé primabaleríny. Daria Klimentová se řadí do plejády zahraničních baletních hvězd, jejichž Mad Scene Giselle nabízí ke shlédnutí internetový portál You Tube. Její Giselle v kontextu baletu Státní opery Praha zvýšila prestiž baletního umění.
