Prudký start
Yundi Li pochází ze země, kde člověk žije s notně „přistřiženými křidélky“. Přesto se mu podařilo vzlétnout, a to až do výšek, k nimž mnozí jen marně vzhlížejí. Narodil se v roce 1982 v čínském Chongqingu a zhruba ve čtyřech letech začal s hrou nikoli na klavír, ale na akordeon. Historka o tom, jak slyšel na ulici hráče na harmoniku, zcela konsternován odmítl pohnout se z místa a poté si vymohl akordeonové lekce, se jistě vepíše do Liova životopisu jako vděčná kuriozitka. Spojení s hudbou bylo evidentně šťastné, protože už o rok později (!) zvítězil na chongginské dětské akordeonové soutěži. K akordeonu se ale v sedmi letech připojil klavír a v devíti letech měl Yundi Li jasno. Stane se profesionálním pianistou. Šťastný to chlapec, který si tak brzy ujasnil životní, mnohdy složitě hledanou cestu…
Čínský renomovaný kantor Dan Zhao Yi vedl pilného studenta vstříc dalšímu soutěžnímu klání. Li vstoupil na vyšší hudební školu, která je připojena k sečuánské Hudební akademii, a začal sklízet zlaté vavříny: v roce 1995 to bylo vítězství ve Stravinského mezinárodní soutěži mladých pianistů v Champaign ve státě Illinois, o tři roky později v Mezinárodní soutěži ve městě Joplin státu Missouri. Po „dobytí“ Spojených států přišla na řadu Evropa a vítězství v Lisztově mezinárodní soutěži pro mladé pianisty v nizozemském Utrechtu a navrch ještě porušení pravidla, že doma není nikdo prorokem v podobě prvenství na Čínské mezinárodní soutěži mladých klavíristů v Beijingu. Největší a zatím nejoslnivější úspěch přišel ale v roce 2000 na prestižní chopinské soutěži ve Varšavě. Po Martě Argerich, Ivu Pogorelichovi, Eugenu Indjici, Vladimiru Ashkenazym či Mauriziu Pollinim zde Li zvítězil nejen jako první Číňan vůbec, ale zároveň byl i vítězem nejmladším (kromě toho první cena na předešlých dvou ročnících 1990, 1995 nebyla vůbec udělena). Mimo to získal zvláštní ocenění za interpretaci Chopinovy Polonézy Es dur op. 22 . Podle zpráv ze soutěžních kuloárů zatoužil Li získat vedení Krystiana Zimermana („přál bych si být druhým Zimermanem“), který však prý odmítl s tím, že ho už nemá co naučit.
Nadějné vyhlídky
Podobně jako bylo vítězství v Chopinově soutěži odrazovým můstkem pro dnešní renomované umělce, i v případě Yundi Li se varšavské zlato proměnilo v širokou škálu profesních možností. V té době již studoval na hannoverské Musikhoschule – slavnou Juilliard School prý „ke svému životu nepotřebuje“ – u izraelského pianisty Arie Vardiho. Ve studiích doposud pilně pokračuje a pečlivě si hlídá počet koncertů.
Před dvěma lety se k pedagogickému vedení přidalo i zásadní vedení „nahrávací“. Podpis exkluzivní smlouvy s Deutsche Grammophon proměnil nenápadného hocha z Číny ve hvězdu. Vizážisti doplnili, co je třeba, a tak mají dnes -náctiletí asijští fanoušci svůj další idol. Na tamní pódia vstupuje Li pouze v doprovodu ochranky a při rozdávání autogramů zažívá za hysterického vřískotu davu slávu ne nepodobnou světu showbyznysu. Na svém kontě má úspěšnou chopinskou nahrávku (recenze v HARMONII 3/2002), v současné době prověřují kritici po celém světě novou nahrávku lisztovskou. Od recitálů bude Li zřejmě směřovat ke spolupráci s orchestry (chystá se nastudovat Griegův Klavírní koncert ), očekávané významné „debutové“ vystoupení ho čeká v srpnu tohoto roku na Salcburském festivalu.
Yundi Li by už teď mohl trávit veškerý svůj čas pouze v dopravních prostředcích, podle vlastních slov se ale snaží žít „normální“ život, jak jen to jde, a připomíná, že také sportuje (tenis, plavání), baví se s přáteli a nerozpakuje se třeba na týden vynechat cvičení: „V tom není žádný problém. Když se po návratu znovu dotknu klavíru, pokaždé cítím něco nového. Musíte neustále překvapovat sami sebe. Po týdnu prázdnin s přáteli se vaše pocity změní.“
Duše a technika
Devizou Yundi Li je pochopitelně skvělá technika. Virtuózní skladby dokáže vystřihnout v tempu, nad kterým se až tají dech. Kritici po celém světě se ale nerozplývají tolik nad pianistovou technikou, ale spíše nad její kombinací s kultivovaným zvukem, vystavěnými frázemi a exponováním emocí, které autoři do svých děl vložili. Dokonce se hovoří o Liově schopnosti porozumět například Chopinově vnitřnímu světu, jeho hudebnímu kosmu, světu idejí, o dovednosti upozadit už v tak mladém věku své emoce, aby mohly vyniknout v podobě, jak je autor zakódoval do not. Píše se o Liově jemném lyrismu, hraní s duší a poetikou, hřejivém tónu, pečlivé pozornosti vůči detailům. Je přirovnáván ke Krystianu Zimermanovi v kontrole svých pocitů, k Pollinimu v čistotě zvuku.
Li sám se netají tím, jak je mu například Liszt, jehož skladby jsou uvedeny na nejnovějším snímku, blízký: „Lisztova Sonáta h moll je jako celý lidský život. Na začátku je zrození, na konci smrt. (…) Sedí mi natolik, jako by byla napsána právě pro mě. Dokážu do té hudby přenést všechny myšlenky a představy o svém životě. Je těžké to vysvětlit, ale vím to, cítím to: přechází to z mého srdce přímo do prstů.“ Hraní srdcem je pro Lia klíčovým prvkem: „Základem je, aby vše přicházelo přirozeně, nic nesmí znít vynuceně. Potřebujete zkoušet tak dlouho, dokud skladba nezačne vycházet z vašeho srdce. Je třeba stále ji cvičit, pokaždé proniknout o něco hlouběji a s hudbou splynout.“ Na letošním ročníku Pražského jara bude svá slova Yundi Li stvrzovat se Scherzy Fryderyka Chopina a zmiňovanou Sonátou h moll Ference Liszta.
V „Klavírní řadě“ festivalu se dále představí Grigorij Sokolov, Duo Tal & Groethuysen, Elisabeth Leonskaja, Nikolaj Děmiděnko, Emanuel Ax, Marián Lapšanský s Eugenem Indjicem, z českých interpretů Jaroslav Tůma (na Hammerklavier), Jitka Čechová, Tomáš Víšek, Ivan Moravec a Emil Leichner.
