Velikonoční Lucern je nádherný. V rákosí Vierwaldstädtského jezera, u kterého město leží, hnízdí labutě. O kus dál se na hladině pohupují loďky a čluny. Pampelišky a tulipány na zelených trávnících nenechají nikoho na pochybách, že jaro už opravdu začalo. Slunce má sílu, ze které vás po chvíli začnou pálit tváře. Ale ve vzduchu přitom cítíte sníh. Zvláštní spojení. Pro místní je ovšem naprosto samozřejmé. Vždyť nad šedesátitisícovým švýcarským městem se tyčí alpské štíty a na nich ještě panuje zima. Přírodními impresemi se ale kouzlo místa rozhodně nevyčerpá. Desetitisíce lidí míří každoročně do Lucernu na jeden z nejlepších hudebních festivalů na světě.
Přesněji řečeno: jsou to vlastně tři festivaly v jednom. Koncem listopadu se koná svátek klavíru – letos s Yefimem Bronfmanem, Yujou Wang, Hélène Grimaud nebo Mauriziem Pollinim. Letní festival s tradicí od roku 1938 probíhá od poloviny srpna do půli září. Rámcovou představu o jeho úrovni dostaneme, když spojíme program zhruba tak čtyř Pražských jar a dochutíme to nejlepšími uměleckými hosty pražských orchestrů. Letos vystoupí Vídeňští a Berlínští filharmonikové, Chicagský symfonický orchestr a Izraelská filharmonie nebo amsterodamský Concertgebouworkest a drážďanská Staatskapelle. Do města velikého jako Karviná zavítají Daniel Barenboim, Zubin Mehta, Simon Rattle, Riccardo Muti… A to nepočítáme dvě lucernské stálice: Claudia Abbada, který si každoročně sestavuje svůj festivalový orchestr, a Pierra Bouleze, který vede orchestrální akademii složenou z mladých hráčů. To už by skoro stačilo… Jenže je tu ještě mladší bráška letního festivalu – festival velikonoční. I on se koná v Nouvelově novostavbě KKL (= Konferenční a kulturní centrum Lucern). Ten letošní trval devět dnů a rozhodně nebyl umělecky „řídký“. Což snad potvrzují jména jako Haitink, Jansons, Kavakos, Grimaud, Koopman či Harnoncourt.
„Pro nás dirigenty je největší šok, když zjistíme, jak často nás orchestry vůbec nepotřebují,“ usmívá se dvaaosmdesátiletý bělovlasý pán v modrém roláku a dodává: „Dobrý dirigent se pozná právě podle toho, že přesně ví, kdy ho orchestr opravdu potřebuje.“ Autor těchto výroků, holandský mistr taktovky Bernard Haitink, řídil na letošním velikonočním festivalu (9. – 17. 4.) tři brahmsovské programy s Evropským komorním orchestrem, ale vedl také mistrovské kursy pro mladé dirigenty. Být při nich – byť jen jako divák – byl mimořádný zážitek. Pracovalo se na Bartókově Koncertu pro orchestr, ale hlavně na pomalých větách Brahmsovy a Brucknerovy Čtvrté symfonie. Bernard Haitink vysvětluje: „Pomalé věty jsou nejtěžší. Vinou dirigenta mohou být naprosto nudné a nesnesitelné, ale když se zadirigují dobře, je to nádherná hudba.“ A ještě jedna věc zcela závisí na dirigentovi: „Forte vám zahraje každý orchestr sám od sebe, ale pianissimo ne. Musím přiznat, že po padesáti letech dirigentské praxe jsem dychtivý po pianissimech!“
Haitinkových kursů se účastnila dvacítka dirigentů a dirigentek do 30 let. Byli vybráni ze 175 zájemců z celého světa a přesto se na některé nedostalo. Bernard Haitink si totiž vybral pouze sedm z nich a ti během tří dnů předstupovali před orchestr sestavený z místních hráčů. Ostatní „nevyvolení“ mohli jenom přihlížet. „Děláte jednu chybu: dirigujete příliš,“ to byla asi nejčastější věta, kterou Haitink adresoval mladým, většinou zuřivě taktujícím dirigentům. Ale dodával: „Připomíná mi to moje vlastní začátky…“ Některým kursistům dokonce držel levou ruku za zády, aby si vyzkoušeli, že i bez ní to jde. „Můj problém je, že nejsem spokojený s tím, jak dirigujete a jak hudba zní, ale nevím, jak to popsat…,“ říká zase v jiné situaci s jistými rozpaky Bernard Haitink. A pak si od mladého adepta bere taktovku, velice střídmě diriguje totéž místo, jen v určitých chvílích se gesta jeho rukou zvýrazní… a hudba jako zázrakem ožívá. Haitink předává taktovku zpět a pokrčí rameny jakoby nic. Je to výjimečná příležitost prakticky zažít, jak významné může být dirigentské gesto, i když navenek vypadá naprosto minimalisticky. „Víte, v orchestru sedí mimořádně citliví lidé,“ dodává s jemnou ironií Bernard Haitink, „a pořád stejná a navíc velká gesta by je za nějakou chvíli unavila. Rukama tedy nemusíte dělat tolik. Hlavně dirigujte tak, abyste nepřikazovali. Dobrá polovina dirigentské moudrosti spočívá v tom: netaktovat, ale zvát hráče ke společnému muzicírování.“
Při dopoledních a odpoledních setkáních, která sleduje vždy asi stovka diváků, humor nechybí. „Nedíváte se na hráče, ale někam na anděly do nebes. Jenže ti vám nepomůžou,“ komentuje Haitink ruského mladíka, který jaksi „vlaje“ nad orchestrem a oči má zabodnuté vysoko nad něj. Když se jiný adept, mladý Španěl, který chvíli diriguje bez taktovky, obrací k orchestru s otázkou, co je lepší – s dirigentskou hůlkou, nebo bez ní, Bernard Haitink pohotově a vtipně zasahuje: „Never ask them!“ (Tedy: orchestru se nikdy neptejte!) Další mikropříhoda. Tentokrát se něco nedaří německému účastníkovi, který se pak velmi omlouvá a vysvětluje, že se určitého místa bál tolik, že ho znervóznilo až k jisté křečovitosti. Bernard Haitink chápavě naslouchá a pak se spikleneckým tónem v hlase říká: „To je úplně obvyklé. My dirigenti se pořád něčeho bojíme… Důležité je: nikdy to nedat najevo!“ A ještě jeden charakteristický obrázek. To když rumunská dirigentka dostatečně nezdůrazní nástup lesních rohů: „Nikdy nezapomínejte na lesní rohy! Je to poměrně vzdálená skupina, a když cítí, že se jí nevěnujete, můžete se těšit na revanš.“
Bylo pozoruhodné vidět, jak se šest mladých dirigentů a jedna dirigentka s Haitinkovými přátelsky formulovanými kritickými poznámkami a radami vypořádávali. Někteří je nedovedli přijmout a zůstali stejní. Možná byli příliš sebevědomí, aby se nechali vést. Jiní udělali úžasný pokrok. Omezili velká gesta, nepovlávali nad orchestrem, zato ho víc vedli a namísto efektů odkrývali v hudbě hloubku. To je také tajemství a velikost Haitinkova – navenek neokázalého – dirigování. K dnešnímu koncertnímu provozu a dirigentským osobnostem byl Bernard Haitink dost skeptický: „Koncertní pódia jsou často plná – nic proti kolegům – dirigentských egomaniaků. Těch, kteří slouží hudbě a nic nepředstírají, je menšina. Ale bude dobře,“ obracel se k budoucím dirigentům, „když právě takovou menšinou se budete chtít stát.“
