K 170. výročí narození Antonína Dvořáka, jednoho z nejhranějších skladatelů vážné hudby, bych ráda představila čtenářům nejvýznamnější dvořákovskou kolekci na světě, kterou je sbírka Muzea Antonína Dvořáka.
Tak jako hudebníci pečují neustále o skladatelův odkaz provozováním jeho hudby, přispívají muzea zase k této péči snahou o maximální zachování hmotných pozůstatků skladatele. Může se zdát, že v případě hudby je tato „hmotná“ část mnohem méně důležitá než například v případě odkazů malířů. Vždyť jde přeci nakonec o to, aby se hudba prováděla, hrála, aby zněla a to se stejně již dávno děje z nových tištěných vydání. Sbírkové předměty však dokážou vyprávět neuvěřitelné příběhy, které dotváří obraz skladatele jako člověka a přináší řadu podnětů ve všech možných oblastech vědeckého bádání. V případě Antonína Dvořáka máme velké štěstí, že se v době více než sta let, které uplynuly od skladatelovy smrti, podařilo shromáždit téměř veškeré významné dvořákovské dokumenty do jedné instituce, což pro recepci skladatele znamená obrovskou výhodu. Touto institucí je Muzeum Antonína Dvořáka, jehož historický vývoj je sám o sobě zajímavým příkladem existence obdobných institucí v Československu 20. století.
Stručná historie Muzea Antonína Dvořáka
Muzeum Antonína Dvořáka bylo založeno roku 1932 Spolkem pro postavení pomníku Mistra Antonína Dvořáka v Praze (pozdější Společnost Antonína Dvořáka). Krátce předtím spolek získal darem od skladatelovy vdovy, paní Anny Dvořákové, pro budoucí muzeum různé předměty z původní skladatelovy pracovny (violu, klavír, několik kusů zařízení včetně psacího stolu, talár z promoce v Cambridge ad.).
Právě klavír a skladatelův psací stůl se židlí vytvořily tedy první přírůstky nového muzea a také dnes představují základ expozice věnované Antonínu Dvořákovi. Tyto předměty jsou velmi důležité, protože ve dvořákovské sbírce je opravdu minimum nábytku a takové kusy tak mohou pomoci navodit pocit skladatelovy blízkosti v prostoru muzea, jehož budova paradoxně nebyla vůbec nijak spjata s Dvořákem za jeho života. 
Hovořím zde samozřejmě o „Vile Americe“. Od svého vzniku v roce 1932 sídlí totiž Muzeum Antonína Dvořáka v Praze v barokním letohrádku zvaném Amerika, významné stavbě architekta Kiliána Ignáce Dienzenhoffera z počátku 18. století. Vzhledem k tomu, že zde Muzeum funguje již téměř 80 let, můžeme dnes s klidem konstatovat, že se tak budova se skladatelem již neodmyslitelně „spojila“, i když zde skladatel nikdy nežil ani nepobýval. V roce 1956 již nebyla možná existence spolkového muzea, muzeum přešlo pod stát, a od roku 1976 je Muzeum Antonína Dvořáka součástí Národního muzea – Českého muzea hudby. Národní muzeum získalo do sbírky postupně řadu významných celků skladatelovy pozůstalosti, která je jedinečná svou celistvostí a evidencí, což je důležité pro jakoukoli další „práci pro skladatele“.
Proč a co muzeum sbírá?
Původním cílem Muzea bylo shromažďovat památky a materiály o Antonínu Dvořákovi, ale též o jeho žácích a významných dvořákovských interpretech. To znamenalo, že muzeum shromažďovalo také materiál, který s Dvořákem souvisel velmi okrajově či dokonce vůbec ne. Tento koncept byl v devadesátých letech změněn, nedvořákovské materiály byly přesunuty do jiných oddělení Českého muzea hudby a Muzeum Antonína Dvořáka tak zůstalo vyhrazeno čistě osobnosti jediné. Sbírka se tak samozřejmě podstatně zmenšila (vždyť šlo o přesunutí pozůstalosti takových osobností, jako jsou Vítězslav Novák, Josef Suk i Oskar Nedbal), ale zato je nyní velmi koncentrovaná a jasně definovaná, což je při Dvořákově světovém významu zásadní předpoklad jeho dalšího hlubokého poznávání a bádání.
Co se nachází ve sbírce?
Sbírka Muzea Antonína Dvořáka obsahuje kolem 8000 sbírkových předmětů nejrůznější povahy. Pojďme si představit ukázky těchto rozličných sbírkových předmětů.
Naprosto unikátní celek představuje samozřejmě soubor skladatelových notových rukopisů a korespondence. V Muzeu se nachází většina veškerých dochovaných skladatelových autografů. Zvláště pro badatele a editory nových vydání Dvořákových děl je nahlédnutí do rukopisů nepostradatelné. Notové autografy však nepřinášejí pouze „hudební“ informace, ale i nádherné doklady okolností vzniku díla. Na poslední straně geniální Symfonie č. 9 „Z Nového světa“ poznáváme, že Dvořák kromě své hudby sdělil na konci partitury ještě další dvě zprávy. Kromě nezbytného poděkování Bohu se zde nachází věta „Děti přijely do Southamptonu (1.33 odp. telegram přišel)!“ Dvořák dopsal svou symfonii v Americe, kde s ním byla pouze část jeho rodiny. Čtyři z jeho šesti dětí zůstaly doma a po osmi měsících se konečně vypravily za zbytkem své rodiny do Ameriky. Když se Dvořák dozvěděl o jejich příjezdu do anglického přístavního města, byla jeho radost tak obrovská, že to zaznamenal do partitury symfonie. Takový doklad lidského štěstí a netrpělivosti činí toto geniální dílo ještě krásnější.
Další velmi početnou část ve sbírce představují tisky a vydání Dvořákových skladeb. Jejich pestrost dokazuje nesmírnou popularitu Dvořáka po celém světě i výtvarné záliby a vkus dané doby a prostředí.
Velmi cenné jsou dokumenty o „skladbách“, které hudební milovníci nemohou znát, protože je Dvořák prostě nikdy nenapsal. Skici a zápisky uchovávané ve sbírce prozrazují mnohé o Dvořákových kompozičních záměrech, plánech či o jeho způsobu uvažování a zpracovávání nápadů. Dvořák napsal 11 oper (operu Král a uhlíř napsal totiž ve dvou odlišných verzích), ale podle skic jich mohlo být ještě víc. V Americe Dvořák zamýšlel zkomponovat indiánskou operu podle eposu o Hiawathovi, poznamenal si několik úvah k libretu a rolím zamýšlené opery. Škoda, že ji nikdy nenapsal.
Bohatou korespondenci jsem již zmínila. Kromě rukou psaných dopisů je ve sbírce také řada telegramů, které představovaly oblíbený a v případě Dvořákova častého cestování také nutný komunikační prostředek.
Fond ikonografie obsahuje mimo jiného také několik desítek fotografií, které zachytily Antonína Dvořáka a členy jeho rodiny. Většinou jde o oficiální portréty, mezi nejkrásnější však patří fotografie s jeho dětmi. Dojem osobního setkání mohou zprostředkovat skladatelovy drobné osobní předměty, kterých je ve sbírce několik desítek. Prozrazují mnohé o skladatelových zvyklostech i potřebách.
Těmito příklady výčet typů předmětů uchovávaných ve sbírce Muzea Antonína Dvořáka zdaleka nekončí. Dále se v ní nacházejí programy, plakáty, výtvarná díla, svazky z Dvořákovy knihovny, četné audiovizuální dokumenty, časopisy ad. Muzeum se také snaží získávat stále nové předměty sběrem, darem či nákupem. Jedním z posledních dokumentů, který vyhotovil Kriminalistický ústav Praha pro výstavu ANTONÍN DVOŘÁK, je certifikát o genetickém původu skladatele na základě rozboru vzorku DNA skladatelova vnuka.
Vzkaz obdivovatelům i badatelům
Tato stručná prezentace jedinečné dvořákovské sbírky snad posloužila ke vzbuzení badatelského zájmu v řadách studentů, vědců i interpretů. Sbírkové předměty je možné po konzultaci v Muzeu a po objednání studovat ve studovně. Vybrané exponáty a kopie je možné shlédnout ve stálé expozici v Muzeu Antonína Dvořáka, Ke Karlovu 20 na Praze 2. Nevídané množství originálů, včetně autografu „Novosvětské“ je pak vystaveno do 29. 2. 2012 na výstavě ANTONÍN DVOŘÁK v Českém muzeu hudby, Karmelitská 2 na Praze 1.
Poznámka: Autorka je vedoucí Muzea Antonína Dvořáka. Všechny fotografie byly otištěny s výhradním svolením NM-ČMH-Muzea Antonína Dvořáka.
