Vyd. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Ústí nad Orlicí 2001, 349 s., ISBN 80-86130-13-4.
Jan P. Kučera otevírá svou knihu hned třemi citáty: z Wagnera, Schillera a Nietzscheho. Chce se mi svůj názor na tuto knihu zahájit také jedním: „… ať hodí kamenem“. Ano, ať hodí kamenem každý, kdo se živí slovem a nikdy ve svém textu nepřehlédl nějakou chybu, nikdy nezasel mylnou informaci, která má tu vlastnost, že se uchytí mnohem rychleji a daří se jí mnohem lépe než seriózním a spolehlivým faktům a jen těžko, přetěžko se posléze vyvrací z kořenů. Tiskařské šotky nahradili šotci computeroví, záludnější a nevypočitatelnější. Jenže kumulace přehlédnutí, chyb formulačních, gramatických i faktografických je v této knize tak velká, že je nelze omlouvat jakýmkoli šotkem. Knize zcela evidentně schází korektorské stadium. Na vině však – aniž bych tím výsledek chtěla nějak ospravedlňovat – není jen autor. Právě přechod na computerovou sazbu změnil výrazně i vztah autora a vydavatele. Vymřela profese sazečů a korektorů a od autora se očekává, že připraví text včetně jeho grafické podoby a redakčních náležitostí sám. Vydavateli přinese disketu a ostatní obstará stroj. Je na tobě, spisovateli, jak ses naučil s technikou zacházet. Má-li se však někde ušetřit, škrtá se v prvé řadě autorský honorář – autorovi je přece dostatečnou odměnou, že publikace vyjde. Cena knih přitom paradoxně stoupá (tato stojí v knihkupectví Fišer 378,- Kč). Vymřela však také, zdá se, profese lektorů a odpovědných redaktorů, kteří svou práci uměli. Odpovědný Ivan Jager, uvedený v tiráži, ji totiž neumí. Těžko soudit, kde končí nedbalost autorova a začíná nedbalost redaktorova, čtenáři však se dostává do ruky kniha, která má stylizační perly hned na prvních stranách Úvodu: „…[1849], když spolu s Bakuninem patřil k protagonistům této v mnohém tak zajímavé a důležité revoluci [e!]“ (s. 9) – „…už před vypuknutím světové války se ozývaly hlasy, které Wagnera označovaly jako [za!] jeden [jednoho] z nejdůležitějších“ (s. 10) – „na lavici obžalovaných u norimberském [!] soudu“ (s. 10), – „… obtížně zvladatelná záplava, […] spoluvytvářejí [!]“ (s. 10), – „Závěrem úvodu.“ (s. 17).
Jan P. Kučera vydal roku 1995 v nakladatelství Paseka v Litomyšli vcelku zdařilou monografii Richard Wagner. Drama zrozené hudbou (ani ta však nebyla prosta korektorských nedostatků). Kučerovo zaujetí Wagnerem je dlouhodobé, orientované směrem ke složitosti Wagnerovy osobnosti a snaze po postižení příčin a podmínek jejího vyzařování; hudba sama, k níž autor vyjadřuje laický obdiv, hraje roli okrajovou. Kde se jí přece jen dotkne, je zjevně ve vleku vžitých klišé (alespoň s nimi nenaznačuje nesouhlas), viz tradované hodnocení „Meyerbeerova uměleckého kompromisnictví, jeho nedostatku umělecké poctivosti a původnosti“ (s. 85-86).
Wagner je fenoménem natolik mnohostranným, že se prolíná – jak sám autor podotýká – do nejrůznějších disciplín. Ve své druhé knize o Wagnerovi zvolil Kučera téma aktuální, zajímavé a dráždivé, ale také neobyčejně choulostivé. Problém veškerých úvah spočívá v tom, že Wagnerův antisemitismus je nahlížen optikou důsledků, ke kterým – už bez jeho vlastního přičinění – vedl. To si uvědomuje i Kučera. Otázka je tedy kladena několikastupňově: na první z nich – byl-li Wagner antisemitou – je odpověď ještě poměrně snadná. Byl, i když antisemitismus Wagnerovy doby měl jiné znaky a projevy než antisemitismus vnímaný přes zkušenost holocaustu. Toto „i když“ už komplikuje položení, a tím spíše zodpovězení otázky druhé, totiž otázky po Wagnerově rasismu, jakož i otázky třetí, která uvažuje o Wagnerovi jako předchůdci respektive duchovním otci nacismu. Jen v posledních dvou letech vyšla k těmto otázkám řada publikací a bylo by pošetilé chtít, aby autor znal všechny (z poslední doby jsou to mimo jiné sborníky Richard Wagner und die Juden , vyd. Dieter Borchmayer, Ami Maayani a Susanne Will, Stuttgart 2000 nebo Richard Wagner im Dritten Reich , vyd. Saul Friedländer a Jörn Rsen, Mnichov 2000). Jan P. Kučera uvádí k příslušné tematice literatury úctyhodné množství, i takové, u níž je datum vydání z posledních dvou let. Svou knihu vybavil obsáhlým poznámkovým aparátem, jejímž cílem má být – jak říká (s. 18) – přiblížit čtenáři wagnerovskou diskusi. Řada poznámek však bohužel budí dojem, že autorovi jaksi zbyly z rešerší a s vlastním textem příliš nesouvisejí (poznámky 528-541 jsou dokonce oproti textu o jednu posunuty, takže odkazy neodpovídají). Rušivě, bulvárně a rádoby vtipně působí vložené vlastní glosy typu „jezuité a židé, toho se bude děsit ještě náš Vilém Mrštík“ (s. 71), „jen hrstka měla politicky tak znamenitý žaludek, jako třeba Dmitrij Šostakovič“ (s. 90) nebo dokonce „parodie na Lohengrina [Heinricha Manna] je opravdu znamenitá a uvážíme-li, že ji napsal Němec, opravdu a překvapivě vtipná“ [!?] (s. 124), úvaha, co by učinil se Smetanovým sborem Odrodilec Jan Rys-Rozsévač na straně 214 či charakteristika „největší pivař německé literatury Jean Paul“ v poznámce 392.
Stylizační chyby budí někdy dokonce pochybnosti, jak vlastně autor mohl s cizojazyčnou literaturou pracovat, když např. nalezneme (v 1. pádě) spojení „Allgemein deutschen Arbeiterverein“ (s. 62), „Nationalsozialistische Deutsche Arbeitp artei“ (místo Arbeiterpartei, s. 191), „Die deutschen [!] Revolution“ (pozn. 62) či formulaci „všechny hlavní vůdce antisemitského hnutí zná ťalle persönlichŤ.“ (s. 177) a „minderbelastete“ je přeloženo bez komentáře jako „méně zaměstnaná“ (s. 209), což sice věcně odpovídá, ve skutečnosti je to však právnický ekvivalent pro „polehčující okolnost“ (doslova „méně zatížená“). Nepromyšlenost formulací se může stát zdrojem věcných omylů. Neue Zeitschrift fr Musik , v němž Wagner opublikoval svou stať Židovství v hudbě , vycházel v Lipsku, Kučera však píše: „Wagnerova stať vyšla […] v Neue Zeitschrift fr Musik, (založeného [!] Robertem Schumanem) pod pseudonymem R. Freigedank [!]. Námět studie nebyl v dobové curyšské [!] publicistice ničím výjimečným.“ Atd. Wagner v té době skutečně pobýval v Curychu, Kučerova formulace však vlastně situuje do Curychu vydavatelství NZfM.
Kniha má šest kapitol smysluplné koncepce: „Kurs praktické politiky I.“ představuje Wagnera revolucionáře, „Kurs praktické politiky II.“ Wagnera jako chráněnce Ludvíka Bavorského, 3. kapitola je věnována Wagnerovu antisemitismu, 4. má název „Estetická politika hudebních dramat“, 5. pojednává o Bayreuthu a „bayreuthském kruhu“, 6. se jmenuje „Bayreuth a Adolf Hitler“. Volně připojený závěr (myšlenkově pravděpodobně nejsamostatnější) má název „O svědomí Thomase Manna“. Za poznámkovým aparátem jsou pak vcelku samoúčelně, nejspíš na poslední chvíli a se spoustou překlepů připojeny obsahy Wagnerových oper. Jejich spletité děje vyžadují určité vypravěčské mistrovství, kterého je zde však velmi poskrovnu („Daland se probouzí a když Holanďanovi vypravuje, že má dceru, Holanďan mu nabízí bohatství, dá-li mu ji za ženu,“ s. 294. – „Wotan se přesto rozhodne odkázat vládu Siegfriedovi a Brnnhildě. Přesto když přijde Siegfried,“ s. 309. – „Jeho láska probouzí opravdu probudí ženu zapomínající na svůj božský původ,“ s. 310).
Text, v němž se nepřetržitě zakopává o formulační nedotaženosti bohužel pohřbívá i to přínosné a inspirativní, co by v Kučerově pokusu o analýzu spojnice Wagner-Hitler mohlo být. Jsou tím znehodnoceny i v zásadě sympatické postřehy, například : „Všechno, co [Wagner] v druhém vydání spisu [Židovství v hudbě] uvádí jako důkazy, že se opravdu stal obětí židovského pronásledování, je tak iracionální a občas doslova absurdní (výstižnější by bylo napsat prostě ťblbéŤ) [sic!]“, nebo : „střízlivé přečtení inkriminované věty sdostatek ukazuje, že nejde vůbec o žádnou nějakou výzvu, neřku-li snad dokonce o výzvu k vybíjení židů.“ (obojí s. 92), či : „Patří k podstatě revoluce, že bojuje také pro nějakým mýtů [!] a patří k povaze dějin, že se pak sama v mýtus takřka zákonitě proměňuje.“ (s. 129), či dokonce : „Jestliže přesvědčení bojovníci za prokázání myšlenky o Wagnerově zhoubném vlivu na budoucnost a zejména o Wagnerově otcovství německého fašismu jen obtížně prokazují antisemitismus Nibelungova prstenu, nabízí jim Prsten jiný důkaz Wagnerova prefašismu, totiž jeho adoraci zániku.“ (s. 139). Rovněž argument, formulovaný jako: „Nějaké otevřené nabádání k násilnému řešení židovské otázky ani nějaké vyhrožování židům, které známe z blábolů nacistických pohlavárů, v Bayreuthských listech nenajdeme, i když se s takovou myšlenkou tu a tam hanebně koketovalo, zejména při úvahách o sionismu, který byl většinou odmítán,“ je jen nešťastně a kostrbatě utvořený slovní alibismus.
Kniha nebyla ušetřena ani omylů věcných, vzniklých nepozorností, z nichž k nejnepatrnějším patří chybějící rok premiéry Auberovy Němé z Portici na s. 113, „období 1830-1848 trvající pouhých patnáct let“ na s. 119, či „stoleté výročí Wagnerovy smrti v r. 1913“ na s. 190, chybně psané jméno Heinze Tietjena (Tientjen, s. 203), Wagnerovy vnučky Fiedelind (Friedelin, s. 204). Jsou zde však i vyslovené dezinformace. Nejkurióznější je pak zpráva o typických wagnerovských rodových znacích, zejména „wagnerovském“ nose, jímž se vyznačovali „snad všichni potomci ťZakladateleŤ, až po prapravnuka, čili Gottfriedova syna Eugenia.“ (pozn. 491). Eugenio je adoptovaný rumunský sirotek, který se stal „30. srpna 1990 rozhodnutím bukurešťského soudu“ synem Teresiny a Gottfrieda Wagnerových (viz Gottfried Wagner: Wer nicht mit dem Wolf heult , Mnichov 1997, s. 346). Hitler na snímku na s. 366 nemá žádný bavorský kostým – to spíše na stránce předchozí s bílými podkolenkami. V rodokmenu v samém závěru knihy schází z neznámých důvodů životní data právě Siegfrieda a Winifred Wagnerových, ale zejména v něm není zanesena druhá žena Wolfganga Wagnera Gudrun Mack a jejich společná dcera Katherina, přičemž právě tyto dvě ženy hrají v současné době ve „hře o Bayreuth“ dosti významnou roli.
Errata k této knize by pomalu vydala na knihu novou. Přesto se mi příčí knihu, k jejímuž vydání přispěl grant Nadace Open Society Fund Praha, označit jednoduše za zmetek. S Kučerovými myšlenkami lze či nelze souhlasit, dá se s nimi polemizovat, je možné je dokonce zavrhnout, to je koneckonců úděl i poslání literatury vědecké, popularizační, krásné i jiné. Záměr by však měl být „zhmotněn“ lépe připraveným způsobem. Tuto podobu lze jedině nedoporučit. Anebo doufejme, že se po přečtení knihy naplní (nebo nenaplní?) autorova „brilantně“ relativisticky formulovaná teorie: „Známe však alespoň několik případů, že se někdo stal přesvědčeným, vášnivým wagneriánem, aniž by kdy Wagnerovu hudbu slyšel či kterou byl později zklamán.“ Takto to skutečně stojí na s. 135. Podaří-li se nám tento bonmot dešifrovat, můžeme jej aplikovat i na špatné knihy o Wagnerovi.
