Tvorba, výzkum, vzdělávání a hudební praxe jsou v hudebním světě Pola Valleji neustále propojeny: jedna oblast prostupuje druhou. Polo Vallejo je mezinárodně uznávanou osobností díky své experimentální práci na poli etnomuzikologie a hudebního vzdělávání. Je hostujícím přednášejícím na univerzitách, konzervatořích a v prestižních hudebních centrech. Jeho hudebních seminářů se účastní lidé z celého světa. Hudební kompozice Pola provádějí sólisté i soubory všech pěti kontinentů.
Od roku 1988 cestuje napříč Afrikou a výsledkem byly a jsou mnohé články, knihy, audio záznamy i film Africa: The Beat, oceněný na mezinárodních filmových festivalech v Montrealu, Berlíně, Los Angeles, New Yorku, Florencii i dalších místech. Natáčel se v srdci Tanzanie u kmene Wagogo, kde Vallejo zkoumal místní polyfonní hudbu, a zaznamenává puls afrického života, rytmus dne a noci, plynutí času a ročních období, střídání životních fází, tep denní práce i vyprávěných příběhů. Hudba je tu prý vyjádřením samotné podstaty života.
Ve spolupráci s Goethovým institutem v Dakaru (Senegal) a Nadací Carla Orffa v Diessenu (Německo) se dále věnuje etnomuzikologickým projektům v Senegalu, kde zaznamenává dětský repertoár kmenů Bassari, Bedik a Malinke. Od roku 2006 provádí též rozsáhlý výzkum na Kavkaze v Gruzii a zabývá se zde harmonií světských i duchovních chorálů a místní polyfonií, jež má velmi blízko jak k evropské středověké hudbě, tak současně k hudbě 20. století. Jeho domov je v městečku Guadarrama, vzdáleném asi 50 km od Madridu, domácím působištěm je potom Escuela Superior de Música Reina Sofía, jedna z renomovaných vysokých hudebních škol.
Pane Vallejo, povíte nám prosím o svém působení na madridské hudební škole? Naše škola se jmenuje Escuela Superior de Música Reina Sofía a je vysokou hudební školou velmi vysoké kvality. Studenti sem přicházejí ze všech koutů světa. Každý student získává stipendium, musí tedy projít velmi náročným a obtížným přijímacím řízením. Studenti sem přichází za výbornými učiteli a ti rovněž pocházejí z různých míst světa. Obzvláště to platí pro nástrojovou hru, tedy pro houslisty, violisty, cellisty, pianisty, hráče na dechové nástroje. Škola byla založena před 30 lety z iniciativy Palomy O’Shea a od počátku spolupracovala s nejlepšími profesionály, jako jsou Yehudi Menuhin, Mstislav Rostropovich, Daniel Barenboim, Zubin Mehta, Dmitri Bashkirov, Zakhar Bron, Daniel Benyamini, Ivan Monighetti nebo Alicia de Larrocha, kteří také stále působí nebo působili v radě školy. Čestnou prezidentkou školy je španělská královna Sofie, velká podporovatelka všech aktivit školy a také velká milovnice hudby.
Když studenti dokončí školu, často sbírají mnohá ocenění po světě a stávají se členy významných orchestrů či komorních uskupení. Ve svých hodinách mám studenty z České republiky, Itálie, Finska, Gruzie, USA, Japonska, Francie, Kolumbie a dalších zemí. Zrovna dnes jsem měl v jedné hodině studenty z Ukrajiny i Ruska. Vztahy tu mají mezi sebou všichni výborné.
Jaká je vaše role ve škole? Učím předměty spojené s hudební pedagogikou a snažím se ukázat studentům různé možnosti, jak se k hudbě vztahovat, jak otevírat cesty k novému poznání hudby, protože faktem je, že možná nebudou výkonnými umělci po celý svůj život, i když jsou na tuto dráhu nyní připravováni. A také učím dějiny hudby, ale spíše neobvyklým způsobem, vlastně tak nějak napříč časem a prostorem. Pokaždé se věnujeme různým obdobím i kulturám současně, v jedné hodině tak zaznívá klasická či romantická hudba vedle hudby středověké a tradiční hudby mnoha různých částí světa. Někdy si vybíráme dílčí témata (vodu, živly, hmyz …) a poté hledáme hudební spojitosti. Tímto způsobem objevujeme mnohé ukázky a mnohé skladatele, ke kterým bychom se nikdy nedostali tradičním chronologickým způsobem. A podobně pracuji také v hudební pedagogice.
Když lidé žili v nějaké době, neříkali o sobě, že jsou renesančními lidmi nebo že tvoří renesanční umění. Zkrátka žili. Nechci podřizovat hudbu této kontrole. Všechna jména uměleckých směrů a období jsou jen jména, vytvořili si je lidé jako oddělené místnosti, krabice. Když k umění přistupujete celistvěji, stáváte se nezávislejším, protože zkoumáte věci, jako byste je nově objevovali. I to je pro studenty přínosné: musí se rozhodovat, vybírat mezi možnostmi, stanovovat si pro svou práci kritéria a tak dále.
To zní zajímavě. Znamená to tedy, že se učíte na věci dívat z nových úhlů pohledu? Jistě. A musím se přiznat, že tento přístup jsem získal díky pedagogice. Protože v hudebním vzdělávání potřebujete volit věci, které jsou spojeny s realitou, se skupinou, jíž jste členem nebo s níž právě jste. Hudební vesmír před námi je nesmírně obrovský, a tak jsem se rozhodl učit historii hudby nejprve poslechem, přemýšlením, diskutováním místo toho, abych věci předem kategorizoval, oddělovat, klasifikoval či přizpůsoboval předem napsané teorii či historii hudby, jako jsme to dosud vždy dělávali.
Zdá se mi, že se škola ve velké míře věnuje také mnoha dalším aktivitám, například vzdělávacím programům pro děti a mladou generaci, je to tak? Ano. Vedeme studenty, aby dokázali prakticky aplikovat to, co se naučí v hodinách. Současně se svým studiem nástrojové hry musí každý student během doby svého studia navrhnout a realizovat projekt, který bude mít pedagogický i sociální dopad. Tím, jak jsou studenti neustále trénováni ke špičkové profesionální dráze, stávají se velmi nevyváženými. Rádi bychom, aby se ve prospěch vlastní budoucnosti naučili rozumět všem okolnostem uměleckého procesu, dostali se do kontaktu také s jinými sociálními skupinami, naučili se navázat kontakt s publikem a druhými. Musí se tedy v rámci projektu postarat o celou produkci, logistiku, rozpočet, financování projektu, realizaci, vyhodnocení dopadu. Pomáhám tedy také studentům s návrhy a realizací těchto projektů. Nedávno jsme diskutovali o dopadech covidu na děti a mladou generaci a výsledkem jsou hudební programy v interakci s dětmi v nemocnicích, protože nám záleží na duševním zdraví dětí. Některé z těchto projektů jsou velmi ambiciózní. Vloni si jedna ze skupin zvolila produkci Zjasněné noci Arnolda Schönberga a spolupracovali s ruským umělcem, jenž vytvářel obrazy prostřednictvím písku a barev na skle. Museli připravit vše, ozvučení i světla, zpracování videozáznamu, zajistit účinkující, připravit rozpočet a hlavně obhájit smysl projektu. Vždy se tedy snažíme zdokonalovat umělecký aspekt naší práce, ale současně přitom být otevření okolní společnosti a všem věcem, které s životem umělce souvisí. Studenti se během studia neuvěřitelně rozvíjí. Doslova každý den mají nějaký koncert nebo vzdělávací program. Spolupracujeme s mnoha koncertními síněmi u nás i v zahraničí, nedávno si studenti zahráli v Musikverein ve Vídni, na Akademii Ference Liszta v Budapešti či v koncertním sále Reduta v Bratislavě. Mnohá jejich vystoupení můžete zhlédnout prostřednictvím YouTube kanálu školy.
Takže působíte na škole a mezitím také vedete semináře v zahraničí a pracujete na projektech? Ano, momentálně připravujeme na Kanárských ostrovech projekt nazvaný Barrios Orquestados s asi 80 mladými hudebníky v orchestru a dalšími dětmi na divadelní scéně Teatro Pérez Galdós v Las Palmas. Společně vytváříme příběh o ostrovech a o tom, jak se člověk jako ostrovan cítí. Je to hudebně velmi krásná, ale také náročná práce.
Přejděme tedy konečně od školy k vašim vlastním aktivitám. Zdá se, že vedete poněkud nomádský způsob života. Minulý týden jste byl v Helsinkách, kam máte namířeno příště? Odjíždím vyučovat do Lanzarote, na jeden z Kanárských ostrovů. A v dubnu do Prahy. Během pandemie zůstala spousta věcí stát tak nějak napůl cesty a nyní se zase probouzejí k životu. Před pandemií jsem cestoval nonstop.
Jsou nějaká místa, ke kterým máte obzvláště vřelý vztah? Velmi dlouhou dobu svého života jsem strávil v Africe, prací na zajímavých a vlastně i náročných projektech, a v posledních letech poměrně často navštěvuji Gruzii a Kavkaz. Takže se zdá, že je můj život rozpolcen mezi hudebním výzkumem a hudební pedagogikou, ale pro mne ty oblasti odděleny nejsou. Mám velmi hluboký vztah k africkému kontinentu, který obdivuji, a není to jen pro jejich hudbu, ale také tamější kulturu, umění, historii i lidské bytosti. Poprvé jsem navštívil Afriku v osmdesátých letech. Přiletěl jsem na letiště do Gambie a dodnes vnímám a cítím tu vůni, zvuky a obrazy, které jsem vnímal tehdy. Zamilovat se ale můžete do jakékoliv země. Kamkoli jedu, snažím se mít k dispozici navíc několik dní, abych mohl poznávat nová místa a dívat se okolo sebe. Víte, kam pojedu, až mi skončí seminář v Praze? Pojedu do Jihlavy a na místa spojená s životem vašeho skladatele Gustava Mahlera. Od první chvíle, kdy jsem jeho hudbu slyšel, jsem jí byl uchvácen. Ta místa, kde jsou jeho kořeny, musím vidět.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII IV/2022.
