První období varhaníka a klavíristy Petra Čecha v křesle šéfa Pražské konzervatoře se pomalu blíží ke své polovině, a tak využívám nezvykle tiché školní budovy k návštěvě a předběžnému bilancování. O dílčích úspěších, plánech a vizích, ale i o krizovém řízení a dopadu Covidu na chod střední školy si budeme povídat v proslulé „ředitelně“ s výhledem na Rudolfinum a Pražský hrad.
Na chodbě jsem zahlédla tablo s portréty historických šéfů Pražské konzervatoře. Jaroslav Křička, Josef Suk, Bohuslav Foerster, Jaroslav Kocian, Vítězslav Novák nebo Antonín Dvořák. Nově se k nim zařadí i tvé jméno. Jaké myšlenky se člověku v takovou chvíli honí hlavou? Těžká otázka hned na začátek. Trochu se děsím, že tam jednou pověsí i mě, pokud mě dřív nepověsí někam úplně jinam… (smích). Ohledně té plejády hvězdných jmen mě napadají především dvě slova: zodpovědnost a úcta. Závazek vést instituci dál v duchu jejich vizí, úcta vůči jejich dílu a zároveň vnitřní obava, abych dokázal naplnit očekávání nejen pedagogů, ale i studentů (ti jak známo mají nároky největší) a abych dostál přísnému hodnocení, které jistě přinese budoucnost.
Dá se obecně říci, kdo je lepší ředitel: profesionální manažer, anebo hudebník znalý umělecké praxe…? To je těžké rozhodování. Záleží na tom, co instituce v konkrétní době potřebuje. Zda zajistit materiální prostředky (budovy, nástroje), nebo pedagogické zázemí, uměleckou vizi. Já jsem vystudoval hru na varhany, nejsem tedy profesí manažer, a ke své práci potřebuji těsné spojení s uměleckou a pedagogickou složkou.
„Protože si klademe za cíl mít zde nejlepší české interprety a skladatele,
nesmíme jim bránit ve fungování v živém umění.“
Obvykle si nový šéf přivede nové lidi. V případě umělecké školy to bývají svérázné a výrazné osobnosti. Na co lákáš mladou generaci a co nabízíš vytíženým umělcům, aby omezili svůj rozlet a zakotvili v práci se studenty? Jedním slovem: svobodu. Musí sice respektovat podmínky školy a věnovat čas pravidelné výuce, ale mají velkou míru nezávislosti. Protože si klademe za cíl mít zde nejlepší české interprety a skladatele, nesmíme jim bránit ve fungování v živém umění. Je to ostatně v našem prvořadém zájmu. Samozřejmě vím, že ne vždy je špičkový umělec také špičkovým pedagogem. V tom mi pomohla znalost koncertní praxe a jejích úskalí. Já sám si přeji, aby naši učitelé byli umělecky aktivní, protože tím si nejlépe získají respekt žáků a inspirují je ke kvalitní školní práci.
Myslíš si, že je v dnešní době udržitelné mít úzce zaměřenou „mistrovskou“ střední školu bez obecných předmětů? Když k tomu připočteme 5 let návazného studia na akademii, tak se mladý absolvent 11 let života nezabýval ničím jiným než hudbou. Je to konkurenceschopný model? Záleží, na jakou úroveň se onen absolvent ve studiu dostane. Dnešní doba je nejistá, hromadí se likvidační opatření, umělecká sféra je paralyzovaná a přístup státu k ní je na můj vkus spíše vlažný. Co bude po Covidu? Další krize? Profesionální umění dosud nemuselo řešit takováto zásadní existenční rizika a studenty to nutí začít přemýšlet jinak… zda ano či ne. Krize také odhalila, jaká je skutečná prestiž našeho vysoce kultivovaného oboru a jaké přináší jeho studium jistoty do života. Naše země je stabilní líhní talentů, ale jsem zvědav, jak proběhne lednové přijímací řízení a zdali nenastane odliv zájemců.
Pražská konzervatoř jako jediná v republice provozuje i barokní orchestr. To je na české poměry průlom. Věnujete se i výuce barokní hudby? S jakými nástroji? Vždy jsme měli orchestr symfonický a komorní. Nechceme zavírat oči před přirozeným vývojem živé koncertní scény. Vím, že jsme v tomto ojedinělí, a zároveň si uvědomuji, že není jiné cesty. Zkoumání historicky poučené interpretace jde dopředu mílovými kroky, máme povinnost studentům nabízet nové pohledy. Žáci o to navíc mají velký zájem. Pavel Trojan podpořil vedle barokního i orchestr Prague Conservatory Modern, který se nárazově schází nad studiem soudobých partitur. Jsem tomu moc rád. Náš barokní soubor se vypracoval v žádané těleso, jeho umělecký šéf Jakub Kydlíček dokáže svým zápalem studenty dokonale strhnout. Volíme funkční kompromis s moderními nástroji, občas se ale poštěstí a hráči vezmou do ruky nástroj opravdu autentický.
Jak se obecně díváš na přítomnost „starého“ repertoáru v osnovách střední školy? Především pro zpěváky je to prospěšné, protože starší (barokní i klasicistní) repertoár není zátěžový, je ideálním prostředkem i pro hlasovou hygienu. Mladý zpěvák ve vývinu se spíše vyhne vytvoření hrubého technického zlozvyku, či dokonce poškození hlasivek. U instrumentalistů jsem naopak přesvědčen, že je dobré být vystaven širokému repertoárovému záběru hned od začátku. Obecně si ale nemyslím, že je účelem střední školy vytvářet úzké specializace. Podle toho také vybíráme soutěže, na které naše žáky posíláme a kde mají šanci uspět. Pokud je povinnou skladbou například Bach (a bývá na všech varhanních, klavírních i smyčcových soutěžích), pak s romantickou interpretací dnes už nikoho neoslovíš. Je to o to náročnější, že každé historické období si žádá své. Je nutné pěstovat rozmanitost a záběr je vskutku široký. Jsem rád, že nabízíme v několika případech dokonce čistě barokní variantu (např. třída zobcových fléten a traverzo Julie Brané).
Konzervatoř sídlí v památkových objektech v centru Prahy. Klade to na vás v nějakém ohledu větší nároky? Je to „drobná“ péče navíc, ale velmi zajímavá. Budovy samozřejmě podléhají zubu času a je nutné na to reagovat. Právě probíhá velká rekonstrukce Pálffyovského paláce na Malé Straně. Střecha, fasáda, topení a postupně všechny vnitřní prostory, které budou respektovat kompromis mezi původní historickou podobou paláce a potřebami pro školu. Objekt je rozsáhlý a je to běh na dlouhou trať. V hlavní budově školy Na Rejdišti nyní dokončujeme rekonstrukci vstupního traktu, aby odpovídal současným bezpečnostním normám, ale také aby se stal reprezentativním vstupem, který osloví všechny příchozí. Ač mám rád nostalgii a sám jsem původní vrátnicí léta chodil, bylo načase, aby se tato prostora vymanila z charakteru, který tak trefně popsal náš architekt: „plechová vrátnice připomínající americké filmy z vězeňského prostředí“. Nová recepce bude zcela otevřená a ponese v sobě i jistou symboliku svobody, lidské a názorové otevřenosti, ke které chci školu vést. Velmi si také pochvaluji konstruktivní spolupráci s pražskými památkáři a jediné, co si úzkostlivě hlídáme my, je akustika učeben a sálů. Pokud prostor „dobře zní“, velikost není určující.
Jak by se dala shrnout vize Petra Čecha pro Pražskou konzervatoř 21. století? Zůstanu při zemi a zopakuji, že bych rád obohatil majetek školy o skvělé nástroje a možnost na ně hrát, aby si studenti mohli osvojit to správné zvukově estetické vnímání. Naše výuka je zajištěná v kvalitě, o níž chci pečovat a dál ji rozvíjet. Sleduji pečlivě složení a fungování profesorského sboru a lákám „do sítí“ mladou generaci či hvězdy koncertních pódií. V letošním roce jsme třeba přivítali Kateřinu Englichovou, Kristýnu Nouzovskou Fialovou a Ivana Ženatého.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII II/2021.
