V triu Ponk, které vzniklo v roce 2013 v Brně, se sešel houslista a zpěvák Michal Krystýnek s cimbalistou Eduardem Tomaštíkem a kontrabasistou Jakubem Nožičkou. Hudebně vychází hlavně z lidové hudby a textové poetiky Moravského Slovácka. Mění ji ovšem často k nepoznání. Zvuk kapely se proměňuje do mnoha různorodých podob. Může znít jako pop, rock, jazz, R’n’B, hip hop i elektronická hudba. To vše ovšem s použitím tří akustických nástrojů a hlasů. Křest jejich debutu Postfolklor proběhl 20. května v pražském Jazz Docku.
Můžete představit kapelu?
JN: Jsme tři (housle, kontrabas a cimbál), jsme z Brna, jmenujeme se Ponk a hrajeme postfolklor. Všichni se ptají, co znamená náš název, tak abychom v tom udělali trochu jasno. Nemá to nic společného s punkem, i když punk máme rádi. Ponk je pracovní stůl. Pro nás, tedy Edu, našeho cimbalistu, je takovým pracovním stolem cimbál. Co znamená postfolklor, je možná zřejmé z oné složeniny.
Jak vzniklo trio Ponk? Byla to spontánní akce, nebo to někdo z vás připravoval?
ET: S Michalem jsme se potkali asi před deseti lety v Praze a poměrně dlouho jsme spolu hráli. Když se pak Michal ocitl v Brně a neměl jiné muzikantské závazky, přesvědčil mě, abychom udělali s cimbálem něco nového. Přiznám se, že jsem k takovým pokusům dost skeptický. Znal jsem ale Michalovu vynalézavost a hudební žánrový přesah. Když se pak do věci vložil i Jakub, samotného mě překvapilo, s jakou lehkostí a přirozeností vzniká něco nového.
MK: Hlavně znáš moji hlavní vlastnost, a tou je lenost (smích). Ale já sám jsem netušil, jak těžké je v daném čase najít další dva lidi, se kterými by si to sedlo. Sedlo, a já jsem šťastný.
Jaké máte hudební kořeny, zázemí a historii jako jednotlivci?
ET: K cimbálu jsem se dostal díky svému otci, který na něj hrál. Pak jsem šel cestou klasického studia, takže cimbál jsem studoval na konzervatoři. Pak jsem změnil obor a šel jsem studovat dirigování na JAMU a vzdělání zakončil doktorátem na hudební vědě v Brně. Nicméně celý tento čas jsem byl zamilovaný do metalu, rocku a nakonec jazzu a v jistém smyslu mě právě tyto žánry formovaly více než tzv. vážná hudba.
JN: Já jsem začínal s kytarou ve věku deset mínus jako folkový písničkář. Pak jsem se úplnou náhodou dostal ke kontrabasu a následně baskytaře. Tehdy jsem začal poslouchat a hrát hudbu bez žánrové vyhraněnosti, protože mě bavilo úplně všechno. Po vystřídání docela velkého počtu kapel a žánrů jsem několik posledních let fungoval jako basista na telefonu. Byla to obrovská škola postřehu, repertoáru a hudební empatie, ale chybělo mi někam patřit, budovat souhru, zkoušet, experimentovat. Jenže nějak nebyli poblíž ti správní lidi. Pak jsme se náhodou potkali s Michalem a Edou a bylo to tam. Hraní s nimi je to nejlepší, co mě kdy v hudbě potkalo.
MK: No a já jsem začal jako houslista, pokračoval jsem jako houslista a bohužel jsem houslistou zůstal (smích).
Co vás ostatní přivedlo k vašim nástrojům?
JN: Obrovská náhoda. Mladší brácha hrál v cimbálovce a kdysi jsem se byl s rodiči podívat na jejich vystoupení na festivalu. Když šli po hraní na oběd, zůstala tam na louce ležet basa. Zkusil jsem si na ni brnknout a jako kytaristu mě překvapilo, jak daleko od sebe na hmatníku leží jednotlivé tóny. Za chvíli přiskočil pan ředitel ZUŠky, který cimbálovku vedl a říká: „Čau Kubo, nechceš hrát na basu?“ „A vlastně proč ne,“ řekl jsem. „Tak přijď v září do hudebky!“ No a bylo to. Podle mě je kontrabas nejlepší nástroj na světě! Je potřeba skoro ve všech žánrech a má spoustu poloh. Smyčcem se dají vykouzlit krásné melodie nebo ošklivé skřeky a prsty zahrát pořádný groove. Co mě ale baví nejvíc, je ta podpůrná funkce. Udělat dobrý „spodek“, spojit kapelu, hrát jednoduše a účelně. To, že basáctví je hlavně v hlavě.
MK: Já nemám tak parádní příběh jak Kuba. Akorát jsem zbožňoval Jožo Ráže a Jána Baláže a chtěl jsem hrát od malička na kytaru, což prostě nešlo, protože to u nás nikdo neučil. Tak jsem musel na housle a pak už to tak jaksi zůstalo… pro mě jsou housle (snad po harfě a cimbálu) nejhorší nástroj na světě! Nejradši bych to rozšlapal a hrál na kytaru, jak jsem chtěl odmalička. Ale pak si zase říkám: něco to stálo a už jsem tím strávil tolik času. No, zase je tam ta lenost (úsměv).
Kde čerpáte inspiraci?
JN: Pro mě je inspirací souhra s těma dvěma šohajama. Každé další společné hraní nám otevírá nové možnosti, kudy se ubírat. Je skvělé, že je v tomto nástrojovém složení stále co objevovat.
ET: Já myslím, že všude, jen ne v cimbálovce.
MK: Všechno je inspirace. Někdo říká, že v hudbě už nic nového není a nebude a takové kecy. Tak jsou asi ještě línější lidi než já. Kromě hraní s Ponkem je to samozřejmě moje božská manželka a nebeská dcera. A v hudební současnosti třeba Ladě nebo Fresh Out Of The Bus.
Odkud jsou vlastně písně, které hrajete?
JN: Písně pochází z různých moravských či příhraničních regionů. Všichni tři z těch krajů pocházíme, tak je pro nás ta muzika jaksi přirozená. Zároveň je nám blízká veškerá jiná hudba. Od islandského postrocku či písničkářství s přesahem, přes experimentální elektroniku až po hip-hop.
MK: Ty písně mají obrovsky hodnotný obsah, který jsem pochopil až hodně pozdě. To, s jakou samozřejmostí a nadhledem je v moravské (a nejen v ní) lidové písní popisována násilná smrt, je v dnešní době jako malý zázrak. Žádný patos, žádné klišé, prostě život. A ať chceme nebo ne, prostě pocházíme z toho regionu, a nějak to v sobě asi máme. Hlavně tady Kuba… (smích).
Jaký máte vztah k folklorní tradici? Je potřeba být jí věrný?
ET: Samozřejmě, že popírat či potírat folklórní tradici nemůžeme, každý z nás tří v ní vyrůstal ve svém regionu a je to nepochybně dobře. Každý, kdo jakýmkoli způsobem pracuje s lidovou písní, se bez toho neobejde a někde vzadu, skrytě, je to slyšet. Pokud stejnou lidovou píseň zpracuje Vlasta Redl nebo Čechomor, bude to velký rozdíl, a důvod je právě tento. Je ale pravda, že pak je již dobré (aspoň podle mě) se z tohoto prostředí vymanit, aby člověk nezůstal příliš úzkoprsý.
MK: My máme s folklorní tradicí volný, nevázaný vztah, takže se směle a nechráněně stýkáme i s jinými tradicemi. Ta folklorní sice trochu žárlí a má pocit, že bychom měli patřit jenom jí, ale není jí to nic platné, protože my se jiných tradic nevzdáme. Vážně: folklórní tradice je trochu pojmoslovný chaos, nic takového tady podle mě v současnosti neexistuje. To, co se za folklor často vydává, je folklorismus, ale k tomuto tématu se tu už obšírně vyjadřoval tady doktor (úsměv).
Čím vás lidová písnička musí zaujmout, abyste se jí začali věnovat?
ET: Myslím, že musí zaujmout silným textovým sdělením. Zároveň musí její melodika a rytmika umožňovat podívat se na ni z hudebního hlediska zcela jiným, současným pohledem.
MK: Přesně. Akorát bych to nedokázal tak precizně formulovat (úsměv).
V čem jsou pro vás lidové texty inspirativní?
MK: Téměř ve všem. Pro mě je sice pořád důležitější melodika a rytmika toho textu, ale na to se asi neptáte. Co se týká textového obsahu, ten jsem začal vnímat vlastně až docela nedávno. Jako muzikant v cimbálovce jsem texty prostě nějak neřešil. Postupně jsem si ale všiml a uvědomil, jak úžasně se tím textem někdo anonymně (!) s obrovskou grácií, lehkostí a nadhledem vyrovnává s nějakou zásadní osudovou ranou. Těchto textů jsem si začal všímat víc a vyhledávat je, až vlastně obsahově naplnily celý náš projekt. Inspirace pro mě tedy v tomto smyslu spočívá v síle upřímnosti té výpovědi, v její přímočarosti a samozřejmě také v její formě. Většinou tam není ani náznak cynismu nebo komplexu, ani žádná frustrace, na níž je v podstatě postaveno celé současné „umění“.
Proč ale neskládáte vlastní hudbu?
ET: My ale vlastní hudbu skládáme. Z originálů písní zbyl text a větší či menší část melodické linky. Krom tohoto základu je veškerý další autorský vklad náš.
Jak tedy vznikají aranže písní, které si vyberete?
JN: Někdo z nás, co do počtu autorství skladeb jsme si víceméně rovni, přinese rozpracovaný nápad. Společně pak hledáme, vymýšlíme party jednotlivých nástrojů, objevujeme nové souzvuky.
ET: Zpočátku byla snaha promyslet jedním člověkem celou aranž komplet od začátku do konce. Pak se ale ukázalo, že pokud autor přinese nástin základní formální struktury a samozřejmě hudebního materiálu, je lépe celou věc dokončit společně.
MK: No, zrovna ty tam moc možností nenecháváš (úsměv). Ale vážně, za ten rok jsme si už osahali svoje pozice a nějak instinktivně tam každý přispějeme nejlíp, jak to jde.
Jak moc jsou vaše aranže rozepsané a kolik je v nich prostoru na spontánní a intuitivní reakce?
ET: Samozřejmě základní struktura a větší část kompozice je pevně dána, aby dohromady fungovala ve třech nástrojích co nejlépe. Pokud ale budu mluvit za sebe, nechávám si v cimbálovém partu vždy prostor pro improvizaci právě proto, aby se pak hudba nestala na pódiu stereotypem a bylo možné přistupovat k věci stále tvůrčím způsobem. Samozřejmě dobrý vliv to má i na souhru.
MK: Na bookletu k albu Kind of Blue je taková vtipná definice improvizace, kdy ji autor přirovnává ke kaligrafii. A to je dost přesné. Je jasně daná struktura, povrch, velikost a barva papíru. Pak velikost, tloušťka a tvrdost štětce a barva inkoustu. Zbytek je improvizace.
Vaše podání je hodně rytmické. Jak toho bez bicích nástrojů dosahujete?
JN: Musíme se hodně snažit (smích). Ale vážně: Řešíme to tak, že každý z nás tvoří více rytmu, než je na jeho postu obvyklé. V houslích Michal hojně využívá chopy, takové neznělé přiznávky, které jsou rozšířené zejména v jazzu. Rytmické figury v cimbálu jsou to, co Edu ohromně baví, takže jeho hra je v tomto ohledu hodně pestrá a já na basu používám příklepy, které svým způsobem suplují malý buben bicí soupravy. Dřív jsme ty rytmy docela skládali a experimentovali s nimi, teď už je to celé hodně intuitivní.
ET: Je pravda, že rytmus či práce s rytmem mě baví už od školních let, takže je to většinou to první, co mě v hudbě zajímá. Z jistého pohledu mi dokonce přijde nosnější než melodie. Na klasickém školení hudby mě štvalo, že je rytmu přikládána velmi malá váha. Na druhou stranu mě to přinutilo jít si více svou vlastní cestou.
Koncertujete raději v klasických sálech nebo blíže publiku?
JK: Máme rádi netradiční místa. Nedávno jsme dělali koncert v holičství, jednáme o bytovém koncertě a hodně se těším na festival experimentální hudby Degeneration Next. Vlastně je fajn, že jsme žánrově tak nevyhranění. Díky tomu můžeme hrát na folkové akci, jazzovém fesťáku i experimentální scéně a není to nijak divné nebo nemístné. Taky je zajímavé to, co na naši hudbu říkají různí posluchači. Pro někoho je minimalistická, jiný verdikt říká, že je hodně jazzová, někomu přijde nudná, jinému nepřijde v ničem jiná než normální cimbálovka. Je to pestré a hodně nás ta pluralita názorů baví.
Jak byste představili vaše nové album?
MK: Z původního názvu Kruté písně byl přehlasováním zvolen název Postfolklor. Chceme tímto albem definovat nový směr, možná žánr, který vychází z folkloru (spíš folklorismu), na kterém jsme všichni tři chtě nechtě vyrostli, ale který vzal podle nás trochu špatný směr. Jednoduše řečeno se snažíme o takovou analogii s blues, které nikdy do té mauzolejní podoby nespadlo a naopak do sebe od počátku vstřebává všechny možné vlivy a inspirace. Kdyby to tehdy bratři Lomaxové začali vystavovat na pódiích jako indiány, tak by to tam možná dopadlo stejně jako u nás. Tím albem se snažíme ukázat, jak by to asi mohlo s naším moravským blues vypadat, kdyby se od nějakých čtyřicátých, padesátých let folklorní tendence záměrně nekonzervovaly. S blues je tam ještě jedna dost podstatná souvislost, a to je textový obsah, který je bez výjimky tragický. Před těmi stopadesáti lety k takovýmto tématům ovšem moravští lidoví autoři přistupovali podle mého mnohem sofistikovaněji až arteterapeuticky, stejně jako v Americe. Vždyť jak líp se vyrovnat s násilnou smrtí blízkého člověka, než veřejným vyzpíváním! Používáme cimbál, housle, kontrabas, nečekejte však za tím žádné ohromné zvukové experimenty, ty nám přišly vzhledem k fázi, ve které se jako kapela nacházíme, a vzhledem k tématům písní, trochu laciné.
ET: Michal vlastně nastínil vztah folklór versus folklorismus. Koho tato problematika zajímá hlouběji, doporučuji skvělý příspěvek od O. Sirovátky – Folklór a folkloristika (příručka, Bratislava 1982, s M. Leščákem).
Kde jste album natáčeli?
JN: Studio jsme vybírali docela dlouho. Naším záměrem bylo, aby nahrávka zněla opravdu současně, aby měla zvuk, jaký jsme doposud od těchto lidových nástrojů neslyšeli. Ptali jsme se na tipy všude možně, až mi kdosi v diskusi na netu poradil LVGNC Studios v Bratislavě. Podle fotek vypadalo skvěle (to studio je opravdu nádherné!) a reference mělo víc než slibné. Zkontaktovali jsme Marka, on nám poslal ukázky jejich práce a bylo jasno. Dostal nás zvuk kapely Korben Dallas, který byl o třídu výš, než ukázky od všech ostatních favoritů.
MK: Taky jsme moravští Slováci, tak jsme mířili na Slovensko (smích).
Prozradíte nějaké postřehy ze zákulisí nahrávání?
ET: V minulosti se nám nejvíce osvědčil systém, kdy cimbál s basou nejprve natočí základ a do toho se posléze dotáčí zpěv, housle nebo jiné přidané prvky. Tento způsob sice vyžaduje poněkud delší přípravu, ale ve studiu pak jde práce rychle od ruky a všichni přesně ví, co mají dělat.
JN: Zkoušeli jsme dřív všechny možnosti – nahrát to tradičně cimbálovkově všichni dohromady (což znělo tak nějak normálně a kvůli přeslechům si nešlo moc pohrát s konkrétními nástroji), nahrávat nástroj po nástroji na metronom (to bylo takové mrtvé, bez života) a nakonec jsme zůstali u nahrání „spodků“ podobně jako v rockové muzice, kde zní hezky živě, když se točí basa a bicí dohromady. Mix proběhl ve stejném studiu jako náběr materiálu, čili LVGNC Studios. Mastering jsme chtěli zkusit trošku víc na západ a poslali jsme ukázku do masteringového studia v Nashvillu. Když přišla zpátky, bylo to tam.
Pracovali jste s producentem, nebo jste spoléhali na svoje uši?
JN: O producentovi jsme uvažovali, ale pak jsme si uvědomili, že čas, který jsme už společně věnovali prozkoumávání zvukových možností tohoto obsazení, by producent těžko doháněl. Spolehli jsme se tedy na vlastní uši.
MK: Ta naše představa byla dost konkrétní, a jak jsem říkal, nechtěli jsme se zatím pouštět do nějakých velkých zvukových experimentů. Na ty máme ještě čas.
Hledali jste vydavatele?
JN: Nehledali. Trošku jsme sondovali, co nám takový vydavatel může nabídnout a zjistili jsme, že plus mínus nic, tak jsme se rozhodli vydat si desku sami.
MK: Ty bys měl být frontman, když ti to tak krásně mluví (smích).
JN: Naštěstí to zbylo na tebe, šohaju!
