Myším budiž požehnáno
Motto: Když chtěli v 17. století vzkřísit antické drama, vymysleli operu. A mě to pořád ještě baví. (Tomáš Hanzlík)
I. Baroko, baroko, jakáž pastva pro oko
…I pro ucho, jak by se jistě shodla spousta muzikantů, jimž někdy přišel do ruky nějaký starý tisk, opis nebo – ach! – rukopis díla barokního mistra a zažehl louči následného, neutuchajícího a z jakéhosi niterného zdroje oněch materiálů energií syceného zájmu o BAROKO. Mohl by vyprávět Michael Pospíšil. Mohl by vyprávět Stanislav Bohadlo. Ondřej Macek, Eduard Tomaštík. Mohl by vyprávět Tomáš Hanzlík…
„Na přehrabování starých not je něco vzrušujícího, pozůstatek klukovské touhy objevovat, a když už se nedají objevovat ostrovy a neznámé země, tak můžeš objevit něco mimořádného, krásného, co by bez špíny na tvém oblečení a na rukou zůstalo zrakům lidí skryto. Je to práce namáhavá, ne vždy korunována výsledkem, ale čím víc člověk nenachází, tím víc se do toho zažírá a tím intenzivněji hledá. Baroko je podle mého mínění završením dlouhého vývoje evropské hudby – je to nejlépe fungující systém řemeslnou dovedností, ale i afektovou teorií a propojením na výtvarné umění a literaturu.“
Tomáše Hanzlíka (1972) zavedl osud z východních Čech na Moravu. Vystudoval hudební výchovu a muzikologii na Universitě Palackého v Olomouci. Hraje na housle a zpívá. Tématem své disertační práce učinil „hudbu piaristických skladatelů 17. a 18. století“ – o piaristických mistrech mluví jako o svých učitelích kompozice a české hudební baroko je vděčným zdrojem jeho aktivit dodnes. Hledá v moravských muzeích, archivech a na kůrech moravských kostelů. Dnes už ovšem nestačí vrtat se v archiváliích a přepisovat party, konečnou metou je zvuková realizace, eventuálně tištěná edice. Jinými slovy, k výbavě dnešního muzikologa patří i vlastní soubor a ideálně i vlastní festival. Obojí Tomáš Hanzlík vybudoval – Ensemble Damian a olomoucký festival Baroko.
„Když jsem poprvé slyšel hrát baroko na staré nástroje, byl to tak zajímavý zvukový zážitek, nový, nečekaný a nesmírně moderní, že jsem se k baroku – po období poslechu hudby jiných období včetně 20. století – vrátil a jednu dobu jsem se ho snažil tímhle způsobem, to znamená na dobové nástroje i hrát. Hráno romanticky, zní to salonně, jako nějaká kulisová hudba, ale v poučené interpretaci s barokními nástroji ta hudba dostává zvláštní drsnost a syrovost. Začíná z toho vystupovat spousta disonancí, které při hře non-vibrato zní nesmírně naléhavě. Když ten tón rozvibruješ, tak můžeš hrát i souzvukové klastry a je to jen taková vata. U rovných tónů stačí malá sekunda a běhá ti mráz po zádech.“
První ročník festivalu Baroko uspořádal Tomáš Hanzlík v roce 1998 s cílem uvádět novodobé premiéry. S Ensemblem Damian pro něj široce oprášil a nastudoval tvorbu kantora, varhaníka a člena literátského bratrstva v Chocni T. N. Koutníka, skladby kněží piaristického řádu působícího na Moravě v 17. století, varhanní kompozice z tzv. Choceňského manuskriptu a řadu barokních kantát, oratorií, mší, oper a dalších skladeb.
„Nenašel jsem druhého Bacha, ale nalezl jsem specifickou českou kvalitu. Původní česká barokní tvorba se dosud hodně podceňovala. Nezaslouží si to a je to potřeba změnit.“
Před několika lety „autentizoval“ Tomáš své barokní aktivity ještě také postavením kulis barokního divadla v atriu jezuitského konviktu, který v současné době funguje jako Umělecké centrum University Palackého.
II. A co když myši schroustají úplně všechno?
Zpracováváš i skladby ne úplně zachované…
„Pokud je ta skladba mimořádná, což se mi několikrát stalo – třeba že to je jedna z mála dochovaných od toho autora anebo že je to i v tom torzu velmi kvalitní skladba – tak to, že ta barokní hudba je hodně konvencionalizovaná, umožňuje tu věc dotvořit bez nějaké velké osobní investice. Jako u fresek, pokud nejsou moc zničené. Dost často ti třeba u jednoho z vnitřních hlasů ukoušou myši půlku partu, takže není-li to něco zásadního, sólové party nebo třeba part houslí v celém rozsahu, a znáš-li kompoziční systém, tak se to rekonstruovat dá.“
A když se nezachová ani nota? V roce 2000 uvedl Ensemble Damian na festivalu Baroko operu Tomášova kolegy z fakulty Víta Zouhara Coronide, a ač to tak zpočátku nikdo nezamýšlel, ukázal se to být počátek nevšední cesty, po které soubor, živen původní tvorbou Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka, kráčí dodnes. Tomáš vyšťoural v olomoucké knihovně libreto opery neznámého skladatele a trochu historického kontextu. Vít Zouhar, který komponuje sice hodně moderně včetně elektroniky, ale má blízko k poetice minimalismu a zajímá ho hudební gestika, opatřil libreto novou hudbou a výsledný tvar byl tak inspirativní, že nezůstalo u opery jediné. Tituly Endymio, Kirké a Yta innocens přispěl Tomáš Hanzlík, Torso je společným autorským dílem obou skladatelů. A z auditoria přichází zpětná vazba, že kdo některou z těchto oper jednou uslyší, chce ji slyšet znovu a znovu – to se vážně se soudobými operami běžně neděje. Ensemble Damian opery uvádí sice koncertně, ale v kostýmech a se scénickou akcí, a je to nejen pěkné, ale také zábavné.
„Máme s Tomem rádi starou veteš,“ říká scénická a kostýmní výtvarnice Vendula Johnová. „Začínali jsme s papírovým odpadem z restaurátorských prací a z obchůdku mých rodičů, dodnes se řehtám, když vidím na kloboucích a doplňcích protištěná kolečka od jogurtů a okurkových sklenic – to je sakra postmoderna! Na Coronide jsme měli týden, zašli jsme s Tomem k nám domů, maminka řekla, co najdete, je vaše, a byla premiéra, pak přišly první reprízy a přijeli moji rodiče. Bylo to na nádvoří olomoucké radnice, odpoledne za úžasného denního světla, které nic nezahalí. a když bylo po všem, ptám se našich rozechvěle, tak co? A taťka pronesl tu památnou větu, ,když ty děcka vylezly na ten plac, uviděl jsem celý náš byt‘. Třicet let života před očima.“
Ensemble Damian od té doby objel s operami Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka bezpočet českých a moravských měst a předvedl je také na kroměřížském Forfestu, brněnské Expozici nové hudby, Maratonu nové hudby v Praze a v Německu, Rakousku, Itálii a Pobaltí.
Hudebně – a zvukově – jde většinou o pěvecké kvarteto, někdy plus sbor, a malý smyčcový soubor s cembalem. V barokní hudbě si Ensemble Damian počíná „autenticky“, v soudobé postmoderně, takže cembalo na štacích v pohodě nahrazuje syntetizérem a v obsazení se objevují i „nymanovské“ saxofony.
„My tomu říkáme barokní nebo neobarokní minimalismus, to znamená, že tam jsou
barokní struktury, ty jsou zasmyčkované a forma se rozvíjí na způsob ciaccony nebo variací. Postavy nebo situace mají své příznačné motivy, takže to jsou zase techniky, které jsou vlastní spíše 19. století, i když to na první poslech vypadá třeba jako baroko… se saxofonem. Čili mísí se toho tam poměrně hodně, ale nejzřetelnější je určitá expozičnost – jsou to písničky. Žádná provedení, kritika nám vyčítala nedostatek dramatických momentů, ale zase tam jsou hezké árie.“
Čím je minimal společný baroku a 20. století? „Harmonickou kadencí – je to v podstatě nezahuštěná harmonie, durové a mollové akordy a z toho vyplývající práce s disonancí. A komplementárním rytmem. Posloucháš-li Bacha nebo Glasse, je to v principu totéž – Bach toho dosahuje složitou kontrapunktickou strukturou, Glass repetovanými tóny, ale výsledek je dost podobný. Jakési zvláštní meditativní slyšení.“
Ensemble Damian a Tomáš Hanzlík jsou dnes už odborníky na slovo = na minimal vzatými. Na podzim 2006 nastudovali společně s brněnskými Dama Dama video operu Steva Reicha Three Tales k jedinému provedení na Hudebním fóru Hradec Králové.
„Jako skladatel bych si nikdy netroufal vytvořit něco tak komplikovaného, protože bych neměl odvahu oslovovat s tím hudebníky. Je tam extrémně proměnlivá metrika, má to dost rychlá tempa. Z našich zkušeností jsme využili určitý způsob zpěvu, který je použitelný i pro starou hudbu – ne operní způsob, nýbrž rovné hlasy, a stejně tak i u smyčců rovné tóny. Je to něco mezi popem a vážnou hudbou a v tom prostoru se pohybujeme i my. Navíc mi to v mnohém připomíná to, co mám hodně rád – barokní divadlo. Všechny prvky jsou samozřejmě hodně zmodernizované, ale jsou tam – je tam poezie, jakási komická intermezza, je tam i cosi hluboce duchovního, například citáty z Bible, a díky tomu videu to má celé rozměr jakoby iluzivní scény, čili souvislostí s barokním divadlem, s předváděním nereálných obrazů, je tam opravdu hodně.“
V únoru 2004 byla Hanzlíkova Yta innocens uvedena v rámci Bušení na železnou oponu ve Stavovském divadle – představuji si, že vedení opery muselo doslova zařičet (něco takového tam vskutku neměli, co cyklus cyklem – včetně jeho času ve Státní opeře Praha – trvá) a objednalo u Tomáše novou operu pro Národní divadlo.
III. Krev a slzy
Hanzlíkovy opery Krvavá pavlač (2005) a Slzy Alexandra Velikého (2006) mají pořád něco z původního barokně-minimalistického „kadlubu“, ale už nejsou čistě jen novou hudbou na barokní libreto skutečné, leč nedochované opery. Krvavá pavlač je soudobá textem (Roman Ludva) i hudbou, námětem gotická, stylem postmoderní – Tomáš si zase „pohrál“ a instrumentální složku opery vložil do syntetizéru – pěvce diriguje „od flašinetu“, jehož klikou osobně točí.
Krvavá pavlač byla součástí programu festivalu Baroko (2006) a není už čistě jen „domáckou“ záležitostí Ensemblu Damian, tvarově je samostatnější a lze si u ní představit i to, že by ji mohli studovat i jiní interpreti, aniž by ztratila svou podstatu. (Ty minimalistické jsou tak úzce spjaty s Ensemblem Damian, že si je nedovedu představit jinak než v jejich pojetí, ale – jak zjevno z článku – možná jsem zaujatá.) A Slzy Alexandra Velikého vedou už úplně mimo Ensemble Damian.
Lacrimae Alexandri Magni jsou syntézou Tomášova konceptu: libreto je „barokní“, není to ale operní libreto, nýbrž text deklamované hry. Hudebně – (neo)barokní minimal. Interpretaci mají v rukou – a v hrdlech – klasicky pracující hudebníci a pěvci z Opery ND.
„Strašně rád dělám soudobé hudební divadlo,“ říká režisér a scénograf Rocc, který inscenoval už operu MrTvá? od Ivo Medka a Markéty Dvořákové v rámci „bušení“ a Zouharovy Noci dnem v Brně. „Lacrimae jsou sice na barokní libreto, ale jsou tam i činoherní a pohybové prvky, a hudba je komponována teď, takže člověk s tou věcí rezonuje úplně jinak než s něčím, co bylo napsáno v minulém nebo předminulém století. A je skvělé, že skladatel může být spolutvůrcem inscenace.“
Pro barokní výraz je hodně důležitá gestika. Tvá gestika je ale zvláštní – není barokní, nicméně baroku sedí, je moderní a zároveň duchem archaizující – o co vlastně jde?
„Je to otázka pojetí času: možná že baroko je přítomné pořád, to jen my máme naučenou nějakou časovou linii, že něco bylo kdysi a něco jiného bude zítra. Ale postavíme-li to vedle sebe, lze to vnímat i tak, že baroko tu je i dnes. Absolutně v to věřím a jde jen o to, nehledat nebo nerozebírat formu, ale ptát se po esenci toho baroka. Protože forma nám zůstala, můžeme na ni pohlédnout, nicméně je pro nás téměř nečitelná – můžeme ji vnímat pouze z hlediska doby kultury, ve které žijeme, ne z hlediska baroka. A to gesto je samozřejmě tou formou inspirované, ale obsahuje i minimalistickou gestiku, je neseno Dalcrozeovou metodou, která byla také formulována přes baroko – písmena, čísla – a vznikají nová gesta a nový jazyk těla.“
Školské drama Lacrimae Alexandri Magni je dílkem piaristického profesora latiny, dvořané v něm hovoří latinsky, plebejci česky, hra byla tenkrát určena pro studenty gymnázia v Lipníku nad Bečvou a měla cíl oborově i mravně didaktický – trénink deklamace a poučení ušlechtilým příběhem. Tomáši, co to, žes tentokrát nesáhl po „autentickém“ operním libretu?
„Libreta došla. Je to škoda – autorem libret k Endymionovi i Ytě byl piarista David Kopecký a byl i jejich skladatelem, takže si text vždycky sám připravil tak, že zhudebňovat ta dvě libreta byla radost. U Alexandra tím, že to je próza, to bylo hodně asymetrické a udělat z toho písničky bylo mnohem pracnější.“
Dosud jsi všechnu práci vždycky – od nálezu, přes spartaci, nastudování, inscenování až k provádění – odváděl sám. Jaké to je teď jen přihlížet?
„Vidím, jaký je to na dirigenta (Robert Jindra, pozn. wd) a na režiséra nápor a jsem rád, že nejsem v jejich pozici, a protože to oba dělají dobře, nemám s tím problém. Nazkoušel už jsem spoustu oper a tohle je určitě něco, co budu příště rád sám ,vykrádat‘.“
IV. Čas, čas, čas…!
Lacrimae Alexandri Magni měly premiéru 25. ledna 2007 ve Stavovském divadle v Praze a zatím jsou plánovány čtyři reprízy – 30. 1. a 7., 10. a 17. února.
Opery Tomáše Hanzlíka Kirké a Krvavá pavlač jsou zařazeny na program březnového festivalu Opera 2007 (v pražském Divadle Kolowrat).
