Letošní sezonu opery Národního divadla, první s novým vedením, ukončilo provedení opery amerického minimalisty Johna Adamse Smrt Klinghoffera . Vzhledem k tomu, že premiéra se kryla s jedním z koncertů Pražského jara, shlédla jsem až reprízu. Nutno připustit, že hlediště se relativně zaplnilo, ačkoli cizinci převažovali. Pokud jde o vlastní inscenaci, skutečně tvořivý přístup u ní postrádám, ale poměrně slušnou informativní funkci bezesporu plní. Rozhodně však nesdílím jásavé výkřiky o kroku do Evropy. Trvám totiž na tom, že operní scéna se nestává evropskou (či světovou) tím, zda uvede Johna Adamse nebo zda chrlí „senzační“ novinky. To jsou samozřejmě nutné bonusy, ale kamenné divadlo je světové tím, jak se vypořádá se základem, na němž stojí, to jest třeba s Mozartem nebo Janáčkem (koho nebaví piplat se se zkostnatělými klasiky a s celým provozem velkého divadla, nechť vede experimentální studiovou scénu). Jenomže to, co Národní divadlo v uplynulé sezoně provedlo s Donem Giovannim a Liškou Bystrouškou , je dílem k jízlivému smíchu, dílem k zoufalému pláči. Pravda, vedle radikálně-recesistické dramaturgie, kterou nasadil tandem Dvořák-Nekvasil, vyhlížejí renomované domy v Mnichově, Berlíně nebo Curychu téměř uboze. Otázka ovšem je, co zůstane, když spadne potěmkinovská překližka, jež do daleka svítí nápisy jako „světové novinky“, „česká premiéra“ a podobně. Nevím jak na jiné, ale na mne zpoza této dekorace zírá veliké umělecké NIC. Letmý pohled do nastávající sezony dává tušit, že stavba křiklavě vybarvených překližek, jež nepřehlédnou ani komerční a bulvární média, a které před povrchními zraky leccos skryjí, bude pokračovat. Na jedné z nich už vidím namalovanou hokejku. Z Nagana.
