[block background=“#e5e5e5″]Toto je poznámka ke stati Případ Klavírní sonáty od Jaroslava Ježka (1. část, 2. část) a reakce na reakci Františka Cingera (1. část, 2. část)[/block]
Napsal jsem stať jako osobní dárek panu Brunovi Nettlovi, emeritnímu profesoru University of Illinois (Urbana, Illinois), který měl přijet do Prahy, aby převzal ocenění prezidenta České akademie věd, k čemuž také došlo. Měl jsem pocit, že se na jeho rodině dopustila historie zvláštní křivdy – tak, jak je to popsáno ve zmíněném eseji. Při psaní jsem si uvědomil, že se mně nelíbí také některé řádky věnované otci Bruna Nettla, profesoru Paulu Nettlovi, v knize Miloše Šafránka (tamtéž zmíněné – Setkání po padesáti letech. Praha Torst 2006) a nelíbily se mně i některé soudy týkající se tak či onak Bohuslava Martinů od Františka Cingera, Karla Boleslava Jiráka a zčásti i Milana Kuny.
Vyjádřil jsem se k nim a byl jsem si vědom, že toto vyjádření vyvolá nelibost oněch autorů a že se dost možná ohradí s tím, že pisatel jejich stanovisku dobře neporozuměl, vytrhl věci ze souvislosti a že všechno je vlastně jinak. Což je jejich svaté právo od nepaměti.
Charlotte Martinů i Frances Ježková ke mně chovaly srdečné přátelské sympatie. S myšlenkou na ně jsem zareagoval v článku citověji, když jsem si uvědomil, že kauza uvádí v pochybnost morální postoje Bohuslava Martinů – a to post mortem a po zveřejnění slov, adresovaných skladatelem paní Frances, o údajném „zmaření“ Ježkovy premiéry – „Taky jsem tam [v Holzknechtově knize] našel ten artikl, jak nějaký skladatel zkazil to Ježkovo provedení na festivalu [v New Yorku 1941], a to vypadá, zrovna jako bych to byl já, ačkoliv jsem to nebyl, protože jsem žádného předsedu festivalu neviděl ani předtím, ani potom, a ostatně jsem přijel, když už programy byly hotovy, na nichž byla J. [Ježkova klavírní] sonáta a také moje Ricercari, na jejichž provedení jsem také nešel, nýbrž je poslouchal v rádiu“ (Mihule, Martinů – Osud skladatele, pozn. 569 na str. 569, Karolinum 2002).
Dále už podle mne přece není o čem diskutovat – ledaže bychom chtěli naznačit, že se tu Martinů mýlil nebo lhal. Když se k svému textu s odstupem vracím, musím konstatovat, že jsem se nechal v obraně Bohuslava Martinů poněkud unést do osobního tónu. Lituji toho a omlouvám se – zejména panu dr. Františku Cingerovi.
Jaroslav Mihule
