Česká filharmonie se na podzim 1989 nepřehlédnutelně zapojila do dění souvisejícího s pádem komunistického režimu v Československu. Už 25. října 1989 se členové orchestru na koncertě ve Stuttgartu většinou hlasů připojili k protestu šéfdirigenta Václava Neumanna proti perzekuci signatářů Několika vět. S tímto rozhodnutím seznámila ČF svoje abonenty na koncertech 16. a 17. 11. 1989. Filharmonikové se následně účastnili listopadových demonstrací a 20. 11. podepsali „Stanovisko České filharmonie“. 23. listopadu 1989 pozvala ČF stávkující studenty do Smetanovy síně Obecního domu, kde pod taktovkou Libora Peška zazněla Má vlast.
Talent pro souhru…
Na přelomu listopadu a prosince Česká filharmonie pokračovala ve svých abonentních koncertech, jen v poněkud pozměněné podobě. Hrálo se – a hovořilo. Tak třeba v pátek 1. prosince začínal abonentní koncert cyklu D Slovanským tancem č. 1 , který dirigoval Václav Neumann. Pak se celý večer hovořilo a debatovalo. K posluchačům i orchestru promluvila herečka Jana Hlaváčová, sociolog Miloslav Petrusek, za Občanské fórum Ivan Gabal, student DAMU Martin Bečka či skladatel Ilja Hurník, který mimo jiné řekl: „…v těchto dnech všude znělo velké slovo: jednota. Jednota se realizuje souhrou a to je pojem, který je nám hudebníkům velmi blízký. Sehrát se znamená slyšet, co hraje druhý, v pravou chvíli si vzít slovo a ztišit se, když je převezme partner. A to je pokyn pro hru v kvartetu či orchestru stejně jako pro manželství, rodinu i život ve společnosti. A mně se zdá, že našemu národu je talent pro souhru dán, že může dlouho dřímat, ale přijde patetický dějinný okamžik a on se naplno probudí. (…) V těchto dnech jsme (…) zažili nové vzedmutí talentu pro souhru. (…) Naši mladí se nemohli opřít o životní zkušenost, ta je skrovná. To v nich propukl smysl pro souhru a skrze souhru pro jednotu. Přičteme-li k tomu horoucnost, ale i sebekázeň, poezii i logiku, a nadto humor, nikdy obhroublý, jenž dal jejich počínání i jistý filosofický nadhled, pak už máme před sebou i celou – moudrost. Pravda, raději bych byl takové dny prožil s nimi co student, jsem však vděčný osudu, že jsem se jich dočkal aspoň jako pomalu končící kantor.“ V ečer zakončila Smetanova Česká píseň.
Po letech adventní svíce…
O několik dní později – ve čtvrtek 7. prosince – hrála Česká filharmonie opět studentům. Zaznělo Dvořákovo Te Deum a Můj domov, ze Smetany Vltava a studenti si za doprovodu ČF zazpívali svou hymnu Gaudeamus igitur. Vydavatelé letáčku „Česká filharmonie informuje“ v této souvislosti otiskli – pro všechny návštěvníky koncertů – celý latinský a český text se zdůvodněním: „… nebude na škodu, když si osvěžíte texty z dávných dob studentských a mladí mají nyní příležitost se něčemu novému naučit!“ V elkou hybnou silou těchto pravidelných filharmonických zpráv a také tím, díky komu máme slova pronesená na těchto mimořádných a silných večerech zaznamenána, byli Bojka Benešová a Jaroslav Tvrzský. Večerní koncert 7. 12. zahájil Dvořákův Můj domov a zakončilo Te Deum. „V sále zavládlo vpravdě slavnostní ovzduší, když Rudolf Hrušínský rozsvítil adventní svíci a Smetanovou síní zazněl Svatováclavský chorál. Poté přečetl poselství kardinála Františka Tomáška adresované orchestru a pěveckému sboru České filharmonie.“ Na koncertě 8. prosince hovořil chartista Martin Palouš; nejenom o dokumentu, donedávna označovanému jako pamflet „samozvanců a zaprodanců“, ale také o filosofu Janu Patočkovi a aktuálnosti jeho odkazu: „Ano, staňme se dnes znovu v pravém slova smyslu občany, buďme i politiky, jestliže to doba vyžaduje. Mějme se však na pozoru před siláckými hesly a líbivými politickými programy a pamatujme: nikoliv jejich hlučná řeč, nýbrž slova ,nejtišší‘, řečeno s filosofem Friedrichem Nietzschem, ,to jsou, jež přinášejí bouři. Myšlenky, jež se blíží na nohách holubičích, řídí svět‘.“
Koncerty pro Václava Havla
„Byly to moc krásné doby,“ v zpomíná tehdejší violista ČF Karel Špelina. „Jakýmsi vrcholem byl Koncert pro Občanské fórum, na kterém jsme 14. prosince 1989 hráli Beethovenovu IX. symfonii; na závěr koncertu promluvil Václav Havel. A to už jsme věděli, že je téměř vybojováno.“ A ještě jedno symbolické vystoupení České filharmonie. Když byl 29. prosince 1989 Václav Havel zvolen československým prezidentem, hrál mu orchestr ve Svatovítské katedrále – jako součást slavnostní mše – Dvořákovo Te Deum, dirigoval Libor Pešek.
Pro většinu filharmoniků to byla silná a euforická doba. „Hlavně pro nás starší bylo nesmírně osvobozující, že se dožíváme nějaké změny. Netušili jsme tehdy ovšem, že ta změna nebude ze dne na den. Později bylo patrné, že skutečné změny budou nárokovat dobu dvou generací – a dnes je jasné, že to bude ještě déle.“ A jak dlouho vydrželo čiré nadšení, že věci budou po listopadové revoluci veskrze dobré a lidé se budou chovat slušně, tehdejšímu kontrabasistovi ČF Jakubu Waldmannovi? „Do doby, než jsem zažil velké zklamání, že si Filharmonie neumí vybrat šéfdirigenta. Tou takzvanou kauzou Albrecht (začínající na podzim 1991 – pozn. red.) vlastně končil porevoluční rozlet Filharmonie. Nedovedli jsme dát jednotný signál, co chceme; někteří spoluhráči v orchestru se následně přestali zdravit. Tehdy se myslím všechno, co si Filharmonie vydobyla na podzim 1989, prošustrovalo a nevím, jestli se to dodnes podařilo zase získat zpět.“
Ale o tomhle tématu snad někdy příště…
