Po třiadvaceti letech se na jevišti Národního divadla opět objevila opera Gaetana Donizettiho Don Pasquale , aby diváky pobavila i poučila: nenáročným humorným příběhem a neskrývaně obtížnými pěveckými party. Pokud se dosavadní jevištní realizace povětšinou inspirovaly libretní vazbou na commedii dell'arte a nějakou formou tuto vazbu aplikovaly, pak inscenační tým – dirigent Oliver Dohnányi , režisér Pavel Mikuláštík , scénograf Daniel Dvořák a kostýmní výtvarnice Michaela Červenková – tentokrát vsadili Dona Pasquala do nové doby: do přelomu 19. a 20. století, v němž mezi všemi vynálezy dominovala elektrifikace. Obklopen těmito přístroji první generace se don Pasquale zaplete do milostné šarvátky svého přítele Malatesta a jednoduchý příběh o tom, jak byl stařík napálen a jen tak tak vyvázl, se může odehrávat. Tato víc než sto padesát let stará a vždy úspěšná opera buffa vykazuje i dnes schopnost diváka pobavit a áriemi vyšperkovanými ozdobami potěšit. Při premiéře 18. 12. 2005 dirigent Dohnányi vedl orchestr s profesionalitou jemu vlastní; do titulní role obsadil Luďka Veleho , Romana Janála jako doktora Malatesta, Pavla Černocha do role Ernesta a Natalii Melnik jako Norinu. Všichni čtyři v nelehkých rolích obstáli, každý po svém je naplnili. Nejvíce oceňuji Romana Janála, jenž dal svému hereckému talentu další z podob, tentokrát italského intrikána v úlisné masce hbitě záludného „přítele“. Jeho hlasové možnosti mu dovolily bez problémů se věnovat herecké postavě, neboť zdobný part árií a recitativů lehce překlenul. Luděk Vele v titulní roli rovněž obohatil svou škálu bouřlivě umluvených postav, tentokrát staříkem vesele vtipným a ani jemu nedělal těžký pěvecký part obtíže. Ba naopak, nová role nesla znaky pevných kontur, což značilo technickou i intonační čistotu. Natalia Melnik se prokázala strhující technickou bravurou, avšak dynamicky setrvávala na nižších hodnotách; její hlas perlil, ale v závěrečných tónech árií neblyštil, ani neburá- cel. Stejně tomu bylo u tenoristy Pavla Černocha, jenž se v první části večera hlasově šetřil (zejména ve vysokých tónech), ve třetím dějství spolu s Natalií Melnik však brilantně zazpívali duet (Pojď mi znovu říct, že mě miluješ ), byť v pianu. Svou poslední árií (Jak je lahodná noc ) Pavel Černoch naznačil, že jeho hlas je příjemně zabarven, velmi dobře technicky připraven, ale prozatím nedosahuje objemu velikých rolí. Režisér Pavel Mikuláštík svou divadelní podívanou vystavěl s pomocí vtipně nápadných kostýmů Michaely Červenkové (její fantazie se nejvíce promítla do kostýmů Noriny) a lehké, variabilní a jen „napovězené“ scény Daniela Dvořáka. Jako choreograf využil postav tanečníků a tanečnic k zaplnění pohybujícího se jeviště, přičemž akcentoval spíše akrobatické než baletní prvky. Ve výsledku pak jeviště, naplněné pohybem, veselím, zápletkou a záměnami, dovolovalo divákovi se bavit.
