Zahajovací koncert jubilejní sezony České filharmonie byl ve znamení české hudby. Vladimír Válek nejdříve uvedl Fibichovu symfonickou báseň Záboj, Slavoj a Luděk – doposud pouze slovníkové heslo dějin české hudby. Pro člověka 21. století je poněkud obtížné pochopit mimohudební ideu, a tak vnímá hudbu jako takovou. Ta je zase evidentně natolik svázaná s nějakou fabulí, že jako bohatě členitá absolutní hudba nabízí několik otazníků. Dirigent i orchestr udělali pro skladbu maximum, i tak to byl pro mě pouze zajímavý dokument doby omámené ještě rukopisnými falzy. Janáčkova geniální rapsodie Taras Bulba je naproti tomu repertoárové číslo a může být konfrontována s řadou provedení. Velmi dobrý výkon filharmoniků mohl mít ještě větší dopad na posluchače, kdyby se nebáli více naléhavosti, občas i drsnosti, expresivity a kdyby melodické fráze více dýchaly a byly zahrány dynamicky a agogicky pečlivěji. Standardní provedení Dvořákovy Sedmé symfonie rozhodně nezklamalo, ale také neohromilo. Zdařilý vstup do sezony byl alespoň pro mě signálem, že se můžeme těšit na řadu krásných filharmonických věčerů. Na vrcholy si však budeme muset ještě počkat. Nejzajímavější byl nakonec nápad ČF udělat přímou projekci koncertu na velké plátno před Rudolfinem. Několik desítek turistů i Pražanů to velmi ocenilo. Že by signál pro rudolfinskou tradici, jež půjde ve šlépějích Vídně a několika dalších hudebních metropolí?
