Grigori Frid: Deník Anne Frankové. Anna Franková Shoshana Friedman. Dirigent William Shookhoff, režie Edward Franko, členové Filharmonie Hradec Králové. Uvedeno v rámci The Three Rings Arts Festival ve Španělské synagoze 11. července 2005 – Udo Zimmermann: Bílá růže. Sophie Marta Ewa Matulewicz, Hans Joey Niceforo. Dirigent Sabatino Vacca, režie Judy Kopelow, členové Filharmonie Hradec Králové. Česká premiéra uvedena v rámci The Three Rings Arts Festival ve Španělské synagoze 3. července 2005.
Nalezení nosného tématu je klíčem pro smysl existence soudobých oper. Třebaže lze toto konstatování vztáhnout na jakýkoli umělecký druh v jakékoli době, pro operu posledního padesátiletí se zdá být podstatné. Lze namítnout, že v operní historii najdeme desítky titulů na prabídné náměty, ještě k tomu triviálně zpracované, které si znovu a znovu získávají nadšenou přízeň publika díky své hudební síle. Soudobá opera to má ale trochu obtížnější. Na jedné straně je vázána specifikem svých vyjadřovacích prostředků – „umělostí“ zpívaného textu – a konvencemi žánru včetně využívání literárních, dramatických, filmových i jiných předloh pro libreta, na straně druhé se s poválečnou polystylovostí opeře otevřely téměř neomezené hranice experimentování se strukturou, dramaturgií, kompozičním stylem, podílem scénických prvků i divadelním prostorem.
„Bušení do železné opony“ Národního divadla, ale i různé – namnoze nikoli umělecky – motivované exkurze do tvorby současných skladatelů zřetelně dokládají devalvace a troskotání operních projektů právě už volbou jejich námětu. A marketingový aspekt, v němž lze uvedení takového díla označit přinejmenším světovou premiérou, se zdá být pohříchu důležitější než dílo samo. Mnoho oper posledního padesátiletí tak zůstává zapomenuto jednoduše proto, že jsou zároveň příliš „mladé“, neprověřené, moderní a zároveň příliš „staré“, již někým jiným uvedené a pro další provedení jim chybí ona reklamní nálepka „světovosti“ alespoň v sousloví označujícím první provedení. Je proto třeba ocenit, že první ročník festivalu Tři kruhy (The Three Rings Arts Festival ) se zaměřil v operní části své dramaturgie na tuto oblast, kterou standardní repertoárová divadla namnoze opomíjejí: uvedl Bílou růži Udo Zimmermanna (u nás poprvé) a Deník Anny Frankové Grigori Frida (s tím v roce 2001 ve Státní opeře hostovala trierská opera).
Z operního vývoje je zřejmé, že osudy jednotlivých, konkrétních, třebas zdánlivě obyčejných lidí za druhé světové války v sobě mají sílu námětu vhodného pro operní zpracování. Tragédie zejména mladých, jejichž naděje i strasti se střetly se zrůdností nacistické mašinérie, jsou stále aktuální a dotýkají se podstatných věcí člověka a odpovědnosti jeho individuální volby. Německého skladatele Udo Zimmermanna zaujal v 60. letech příběh sourozenců Hanse a Sophie, studentů mnichovské univerzity, kteří byli členy hnutí odporu proti nacismu známého pod názvem Bílá růže. Válečné zkušenosti i křesťanské přesvědčení vedly sourozence – při vědomí všech rizik – k roznášení letáků s protesty proti politice Třetí říše, v roce 1943 byli zatčeni a popraveni. Skladatele Grigori Frida, původem z Petrohradu, se zhruba v téže době hluboce dotkl příběh třináctileté židovské dívenky Anny Frankové, která s celou rodinou uprchla z Německa do Amsterodamu a schovávala se před odsunem Židů do koncentračních táborů. Úkryt však byl prozrazen a rodina deportována gestapem. Volba námětu a doba počátku kompozic však nejsou to jediné, co oba skladatele spojuje. Texty obou libret tvoří autentické dochované deníkové záznamy těch, o nichž opery pojednávají. V případě druhé, podstatně revidované verze Zimmermannovy Bílé růže z roku 1986, která se oproti původní dokončené v roce 1967 zkoncentrovala pouze na oba protagonisty, je doplňují ještě texty teologa Dietricha Bonhoeffera, také popraveného za Třetí říše, a další dobové prameny. Oba skladatelé zvolili pro adekvátní vyjádření námětů komorní útvar nejen co do sólového obsazení (sopranistka a tenorista u Zimmermanna, sopranistka u Frida), instrumentace orchestru pro patnáct, respektive devět hráčů, ale i délky trvání lehce přes hodinu. Celek je u obou přehledně členěn do uzavřených scén. Až nápadná podobnost obou oper se vzdaluje v dramaturgické struktuře díla. Zatímco Zimmermann zpracoval operu jako zdánlivě se nepohybující hudební drama, mozaiku izolovaných, snu podobných reflektivních momentů reminiscence na způsob fotografických záběrů, když se hodinu před svou smrtí Sophie a Hans ohlížejí za svým jednáním, myšlenkami, city, Frid postupuje chronologicky po časové linii deníku z let 1942-1944, který si Anna vedla od svých třinácti let. Oba skladatelé se ale opět sbližují sdělností, jednoduchostí melodického jazyka s využitím citací dobové hudby a s akcentem na srozumitelnost zpívaného textu a individualizovanou instrumentací orchestru. Oba umějí vygradovat celek se vzrůstajícím napětím do apelativní naléhavosti. Množství nastudování obou oper po celém světě jen potvrzuje, že Bílá růže i Anna Franková patří k těm soudobým operám, které prostřednictvím intenzivního příběhu a emocí vyjádřených hudbou mají co sdělovat.
Na věrohodnosti a naléhavosti dodalo oběma operám i nastudování mladými sólisty, kteří na sebe bez obtíží vzali podobu ztvárňovaných postav. Shoshana Friedman s jasně znějícím svěžím sopránem postihla dvouletý vývoj Anny od svéhlavé trucovité holky po dívku, která se přes všechen strach do poslední chvíle nechce vzdát naděje. Marta Ewa Matulewicz jako Sophie a Joey Niceforo jako Hans odkrývaly touhy a úzkosti mladých lidí hodinu před smrtí s pěveckou jistotou a pozoruhodnou kombinací nesmělé jemnosti a něhy i odhodlanosti a přesvědčení o správnosti volby cesty končící tragicky. Členové královéhradecké filharmonie jim byli rovnocennými partnery. Jako skvělý se ukázal nápad uvést právě tyto opery ve Španělské synagoze – přes její nepříliš vhodnou akustiku pro tento typ produkcí. Prostor židovské synagogy sám o sobě jim dodal mimořádnou atmosféru, takže jednoduché přemisťování postav v Bílé růži a připomenutí autentické podoby Sophie a Hanse na zvětšených dobových fotkách byla působivější než zdánlivě režijně propracovanější Deník Anny Frankové, v němž dodané rekvizity postele, stolu a židle byly rušivé svou konkrétností. Uvedení Bílé růže a Deníku Anny Frankové a možnost jak jejich vzájemného porovnání tak zasazení do kontextu současné české operní produkce byly podnětnou a potřebnou inspirací i lekcí.
