Midori je dnes zralou umělkyní vyhraněného názoru na hudbu, kterou hraje, dokonalá technika je, jak se říká, zcela ve službách výrazu. Představila hudbu pěti skladatelů – Beethovena, Dvořáka, Debussyho, Brahmse a před deseti lety odešlého korejského skladatele Isanga Yuna. Jeho Sonáta je strukturálně dost komplikovaným opusem a rozhodně není prvoplánově vůči posluchači vstřícná. Zaujala mě citová pestrost, zajímavý průmět vertikál a horizontál, nicméně pro hlubší posouzení by bylo třeba skladbu slyšet (a možná i vidět) vícekrát. Každopádně interpretace se mi jevila jako velmi přesvědčivá. Oporou Midori byl po celý večer skvělý klavírista Charles Abramovic . Svůj cit pro styl a barvu ukázal už v úvodní Beethovenově Sonátě F dur „Jarní“ . S Midori báječně muzicíroval. (V textu bylo chybně uvedeno, že se jedná o skladbu pro housle a klavír. Opak je totiž pravdou.) Jako bonus k původně ohlášenému programu zahrála Midori Dvořákův Mazurek . Její pohled sice kromě not příliš nerespektuje autograf, nicméně to bylo navýsost přesvědčivé, spíše něžné a hladící duši. Vrcholem večera bylo provedení Debussyho Sonáty g moll . Ještě nikdy jsem živě neslyšel tak stylově čistou prezentaci, mihotání barev, jako by motýl přelétával z květiny na květinu. Brahmsova Sonáta d moll č. 3 byla opět stylově dokonalá, místy však scházel „mužnější“ vzlet. Nečetné, o to však nadšenější publikum potěšila ještě dvěma přídavky – jedním Uherským tancem od Brahmse a Slovanským tancem od Dvořáka.
