Květa Fialová nepatří k vášnivým pravidelným návštěvníkům koncertních síní. Jak také, když po celý život hraje skoro denně v divadle. Přiznává, že hudbu cítí a že je jí blízká, třebaže k ní má svůj osobitý vztah. Když ale mluví svým tajemným vemlouvavým hlasem, je to jako když zní hudba, jako když muzikant hraje svůj part sólové skladby. Právě tak o muzice hovoří.
Mluvíte o hudbě jako o něčem důvěrném a přece ji vnímáte trochu jinak nežli jiní posluchači. Nevyrostla jsem v muzikantské rodině, u nás v rodě nebyl žádný muzikant. Zato moje maminka byla malířka a sochařka. Ve své chaloupce v podhůří Tater nechtěla mít rádio, odmítala ho, žila zvuky přírody a dávala se jimi inspirovat k tvůrčí práci. Sochala skřítky a nadpozemské bytosti, jimiž byla v představách obklopena, a v cihelně jí je pak vypalovali. Mně ten vztah k tajemnému světu předala maminka v plné šíři a mnoho jsem od ní převzala. Ani já jsem skoro nikdy neposlouchala rádio a moje rodina to vždycky respektovala. Ten domácí poslech se mi i teď nějak nevejde do mého času. Když mám náhodou volnou chvíli, raději si čtu.
A co hudba ve filmu a v televizi? Ještě když byl doma můj manžel, režisér Pavel Háša, poslouchali jsme televizní koncerty. Kdysi dávno třeba naučné programy Leonarda Bernsteina. Já jsem si někdy pro sebe vypnula zvuk a sledovala nádherně výmluvné pohyby dirigenta. Dívala jsem se na něj, poněvadž se mi líbil. Tím pohledem jsem daleko víc vnímala hudbu. Chápala jsem spíš jeho duši, nežli bych poslouchala jeho hudbu. Přijímala jsem muziku skrze její rytmus a řád, a to, jak se čtení partitury zobrazuje jako jasné sdělení v dirigentově výrazu a pohybu. Vnímala jsem i čisté ego toho umělce, kvalitní a vzácné. Můj muž se mi smál, že bez zvuku poslouchám hudbu, ale chápal, že z těch pohybů a z výrazu tváře dirigenta tu hudbu opravdu slyším.
Pravým opakem toho jsou dnes na obrazovce projevy našich současných zpravodajců nebo „chlebodárců“. Pusťte si je bez zvuku a v té chvíli ticha pochopíte daleko víc jejich bezmoc a ješitnost, než když mluví. Najednou, když jsou oproštěni od svých blábolů, jsou tam jako nazí.
Dokud jste v mládí žila na Slovensku, musela jste jistě vnímat ten kraj lidové hudebnosti a tanečnosti. Mám strašně ráda cigánskou muziku. Když hrají na housle v prostředí čardy a ještě s tím jejich temperamentem, je to nádherné. A stejnou vzpomínku mám na úžasný klavír v jedné malé vinárničce v Luhačovicích.
Zvuk hudby není pro mne něčím agresivním, přichází ke mně laskavý, jako součást atmosféry, ne jako dominantní prvek. Přijímám ho, jako když je a není, je to moje duše.
Hrála jste sama na nějaký nástroj? Ve škole, na konzervatoři jsem hrála na klavír.
Nevím ale, jestli se tomu vlastně dalo říkat hraní. Nikdy jsem se tomu nástroji příliš nevěnovala. Byl to prostě povinný předmět.
Určitě si ale někdy zpíváte? Já ani vlastně zpívat neumím, ale když jsem na scéně musela zazpívat, většinou v nějakých starších hrách klasiků, tak to patřilo k výrazu té role. Muzika má samozřejmě na divadle a ve filmu svou úlohu, dotváří jeho atmosféru, jenže ani tam by neměla být dominantní, agresivní. I na divadle mám ráda takovou hudbu, která ostatní dění na scéně nepřevyšuje, jen dokresluje.
Slýcháte i vy hudbu v přírodě, stejně jako vaše matka? Miluju přírodní zvuky. Když zakráká pták, šumí voda, listí a drobný déšť, je to úchvatná symfonie. A když vidím v noci v přírodě nebe plné hvězd a kolem mne je úplné ticho, připadá mi, že celý vesmír zpívá.
Kdybyste si měla vybrat hudbu k poslechu, jaká by měla být: hudba klidu nebo vzrušení? Nejspíš by byla tichá, něžná. Ještě za roků života s mým mužem jsme chodili na koncerty, a to bývala hudba vzrušivá, spíš ovšem jiných žánrů. Vzpomínám na vystoupení Louise Armstronga nebo na Gilberta Bécauda. Znali jsme je také z nahrávek. Konečně, můj muž pracoval jako režisér hodně s muzikou.
Moje sestra měla ve zvyku pouštět si celé dny rádio. Já ne, asi budu po mamince, že mám ráda ten svůj tichý ášrám a nechci, aby mi do něj zbytečně vnikalo něco cizího. Dnešní svět je plný hluku a rušivých zvuků a jsem ráda, že se od nich mohu, když chci, ve svém soukromí oddělit.
Mám doma plno kazet a cédeček a můžu si je v klidu poslouchat. Problém mám ovšem s technikou. Možná, kdyby mi k ní někdo řekl něco víc, kdyby mne s ní sblížil, poslouchala bych častěji. Ale já vlastně techniku ani nechci ovládat. A s rádiem je ten problém, že místo krásné hudby se tam neustále hovoří a hned na to se vnucuje v krátkých vstupech spotřební muzika, kterou si člověk nevybírá a kterou nechce slyšet.
Hlučnost dnešního světa je nepochybně znakem disharmonie současného životního prostředí a lidí v něm. A mnozí si ještě libují v tom násobení hluku. Někdo mne třeba veze autem a do řinčení motoru a okolního provozu ještě pustí nějakou muziku, co možná nehlučnější a co nejvíc agresivní. To mě úplně děsí a hned prosím o klid. Dá se předpokládat, že si o mně říkají, co ta bába otravuje. Vůbec totiž nevnímají, jak taková nežádaná hudba v malém, uzavřeném prostoru na člověka útočí. Když se tak na mne nečekaně vrhne, mám pocit, jako by nastala světová válka.
Kdysi jsme u sestry poslouchávaly muziku na zahradě, a v té přírodě, ve volném prostoru a vlídném prostředí se nesla báječně a přívětivě. Měla možnost se rozletět a rozplynout se ve vesmíru.
Vnímáte hudbu i jako vyzařování energií? To určitě. Vnímala jsem ji právě v pohybech Leonarda Bernsteina. Nedávno jsem slyšela hrát na Štiříně houslistu Josefa Suka a bylo to nádherné. Jeho hudba i výraz pro mne naprosto splynuly s jeho osobností, s vyrovnaným a jemným člověkem. Byl to projev, který pohladí.
Hudbu vnímám nejen z celé lidské bytosti, ale i z hlasu. Někteří lidé mívají hlas velmi nepříjemný a něco nelichotivého to o nich také prozrazuje.
Máte mezi muzikanty své oblíbené? Nechtěla bych nikoho jmenovat. Je to ale zase o tom, že kdo hudbu vytváří, projevuje tím sám sebe, své hodnoty, vlastnosti a charakter. Poznám třeba zpěváka, jehož projev je skutečně naplněný vnitřním obsahem, temperamentem, myšlenkou, duší, dobrem, všemi hodnotnými lidskými vlastnostmi. Zato muzika, která je plochá, nic nevyjadřující, nemá k vám čím promlouvat. Mám proto také ráda hudbu esoterickou a hudbu východu, která je blízká přírodě a našemu návratu k ní. Poslouchat ji, to je jako by k vám hovořila sama příroda, kámen, strom, hora, vodní živel…
Když pro vás hudba zní přírodou a galaxiemi, jaká vlastně je? Jsou to nádherné zvuky laskavosti, o nichž si myslím, že budou jednou znít tam, kam člověk po svém životě odejde. Slyším je i v barvách. Stejně jako při představě hudby samotné, je i moje barevné slyšení hudby laskavé, křehké, přecházející duhově z jedné barvy do druhé.
Vnímám hudbu jako daleko větší sílu nežli hluk člověkem uměle vytvářený. Ono totiž ticho ve skutečnosti tichem vůbec není. Je to veliká, nádherná síla, kterou nic neruší a která v člověku vytváří soustředění a harmonii.
Vybavují se vám při poslechu hudby vzpomínky a propojují se vám s něčím konkrétním? Jistěže, je to tak. Když ji poslouchám, mám pocit, že cítím nějakou vůni a připomene se mi při tom určitý dávný okamžik nebo milý zážitek.
Řekla byste, že je pro vás hudba alchymií dobré pohody a možná i náplastí na bolest, zklamání, na něco, co člověka v životě zranilo? Hudba je pro mne především něčím přátelským, co člověk pro život potřebuje.
