Na začátku 70. let (v roce 1972) se začalo na konzervatoři formovat Pražákovo kvarteto (Václav Remeš, Vlastimil Holek – housle, Josef Klusoň – viola, Michal Kaňka – violoncello ) a jak se záhy ukázalo, setkali se čtyři stejně talentovaní a komorní hudbou stejně posedlí jedinci. Další zkušenosti soubor získával pod vedením vždy jednoho ze členů tří nejlepších kvartet, jež byla tehdy na největším výsluní své slávy: u Viktora Moučky, člena Vlachova kvarteta, Břetislava Novotného, primária Kvarteta města Prahy a Antonína Kohouta, člena Smetanova kvarteta. Úspěch se dostavil frontálně: v roce 1978 získali první ceny v interpretačních soutěžích v Kroměříži, v Evianu a o rok později vyhráli soutěž Pražského jara. V roce 1986 se ze zdravotních důvodů vzdal náročně se rozvíjející kariéry violoncellista, po němž nese soubor jméno. Skvěle připravený a sólisticky nadaný Michal Kaňka nastoupil k violoncellu místo něho a kvarteto pod starým jménem, s novým impulzem pokračovalo v úspěšné cestě.
Repertoár souboru je úctyhodně široký a zahrnuje všechna velká kvartetní díla, od Haydna, Mozarta, Beethovena, Schuberta a Dvořáka až k Schönbergovi a Zemlinskému. Pražákovo kvarteto bezesporu patří mezi několik souborů, jež tvoří špičku české kvartetní interpretace. Proniknutí na koncertní pódia japonských a amerických koncertních sálů nebylo pro tento soubor jen dočasné, o evropských uměleckých metropolích nemluvě. Jen v této sezóně již koncertovali v Korey a Japonsku, Hamburku a Paříži, absolvovali turné po Holandsku a Itálii. Dne 13. března se Pražákovo kvarteto vrátí na pódium pražského Rudolfina, kde v premiéře provede Pendereckého Sextet pro klarinet, lesní roh, smyčcové trio a klavír a nepateticky si připomene, že hraje plných třicet let.
Charakterizovat interpretaci tohoto souboru krátkou anotací je nesnadné, protože jeho interpretace je svérázná. Jestliže můžeme v zásadě rozdělit kvartetní soubory na výrazově jemnější a výrazově tvrdší, což je pomocné hodnotící kritérium obsahující několik aspektů souhry, včetně tónového zabarvení, rytmické struktury a dynamické volby, pak Pražákovo kvarteto patří do středu. Ne proto, že by díla jemnějšího typu hráli jemněji a naopak. Ale téměř v každém jimi interpretovaném díle nalezneme obě tyto polohy, obě k nim bytostně patří a pravděpodobně podvědomě jim vstupují do hry. Nejde o krajní dynamické póly, ale o póly výrazu, jichž jsou schopni. Dobrým příkladem by mohly být oba Janáčkovy kvartety. Do detailu zvukově strukturalizovaný celek je prolnut krajně jemnými valéry tónových a rytmických cizelací stejně jako tvrdými, jiné předivo Janáčkovy hudební mluvy zastupujícími momenty.
K mediálnímu povědomí Pražákovu kvartetu přispěla desetiletá spolupráce s francouzským vydavatelstvím Harmonia mundi (Praga Digitals). Doposud 19 CD téměř se čtyřiceti skladbami reprezentuje nejen šíři repertoáru, ale také šíři výrazu interpretačního stupně kvarteta. Na začátku této sezóny se dostalo na pařížském gramofonovém trhu mimořádné pozornosti nahrávce tří Beethovenových kvartetů tzv. Razumovských, jimiž započala kompletní nahrávka Beethovenových smyčcových kvartetů v celku šesti CD, která bude ukončena v roce 2004.
