Vrcholné umělecké údobí Českého kvarteta
Jiřímu Heroldovi se podařilo v rychlém časovém sledu osvojit si reprodukční styl Českého kvarteta díky jeho znamenitým kvalitám hudebním i osobním. Členové kvarteta získali uměleckého druha nejlepších hodnot, což se projevilo velmi brzy tím, že Heroldova hra splynula s uměním Českého kvarteta v ideálně vyrovnaný celek. Pozdější rektor Pražské konzervatoře profesor Karel Hoffmeister charakterizuje osobnost Heroldovu: „Jiří Herold, po všechna léta našich styků od jeho konzervatorních let je stále klidný, rozvážný muž, jemný zjevem i jemný duší. Bennewitzova škola, z níž vyšel, a vlastní silná hudebnost vedly ho od počátků na pole komorního umění, kterému zůstal po celou další působnost věrný. Skladatelskou činnost, nikterak nepatrnou a nehodnotnou, brzy opustil. Již tím a vzácnou houslovou virtuozitou byl povolaný jít ruku v ruce se staršími kolegy z kvarteta, s Hoffmannem i Sukem. Jako primárius vlastního kvarteta ,Heroldova‘ získal vedle zasloužených úspěchů podklady zkušeností pro činnost v Českém kvartetu.“
České kvarteto bylo následně v mnoha dalších státech Evropy přijímáno ve velmi krátkém časovém období se stejným nadšením a obdivem, jako po svých prvních koncertech ve Vídni. Ať to bylo Německo, Rusko, Francie, Anglie nebo Holandsko, všude nacházelo u posluchačů stejně nadšené přijetí, které se postupně realizovalo až v pevné přátelské vztahy s mnohými z nich, trvající po celé další období jejich koncertní činnosti. Ovšem začátkem roku 1913 takřka šedesátiletý prof. Wihan začal mít vážné zdravotní problémy až do té míry, že v průběhu sezony v roce 1914 musel za něho zasednout k pultu violoncella Ladislav Zelenka (nar. 1881). Na konzervatoři studoval v letech 1896 – 1902 jako žák prof. Jana Buriana a v Německu byl žákem slavného violoncellisty prof. Hugo Beckera. V letech 1904 – 1910 působil jako profesor v Oděse, kde mimo činnost sólistickou založil s Františkem Stupkou, Jaroslavem Kocianem a Josefem Permanem smyčcové kvarteto, které si v krátkém období své umělecké činnosti získalo v Rusku velkou pozornost a zasloužený obdiv a uznání. V roce 1911 se stal členem Ševčíkova kvarteta, a když byl potom narychlo povolaný Českým kvartetem na výpomoc za nemocného prof. Wihana, přijal tuto nabídku jako umělec již vybavený všestrannou kulturou nástrojovou i hudební. Jeho mládí a zkušenosti, které byly působením v cizině prověřovány přísností místní kritiky vůči každému cizinci patřičně zostřenou, pomohly Zelenkovi brzy do té míry, že vstup do Českého kvarteta byl pro něho umělecky i životně snadný.
Dr. Jan Branberger výstižně komentuje význam koncertní činnosti Českého kvarteta v zahraničí: „Koncerty Českého kvarteta ve všech evropských státech jsou historickou epochou v dějinách světového reprodukčního umění. Naši umělci přinesli do povědomí posluchačů ve svém mistrném podání nejen nové české skladatele, zejména Smetanu a Dvořáka, ale naučili je též poznávat i jiné evropské mistry a klasiky pod zorným úhlem své jedinečné interpretace. V novém světle ukázali dílo Beethovenovo, překvapili novým pochopením nejen populárních Beethovenových kvartet, ale také posledních titánských nepřístupných děl tohoto mistra. V Paříži se ujali kvarteta Vincenta d‘Indyho, které nebylo domácím publikem příznivě přijato a pomohli tak tomuto dílu k nečekanému úspěchu. Jindy provedli v Paříži Ravelův kvartet tak krásně, jak dosud nebyl podle kritiky zahrán francouzskými umělci. V Rusku též ukázali Rusům pravé krásy komorních děl Čajkovského, Borodina, Glazunova a Tanějeva. Poslední skladatel psal přímo pro ně svá díla. Nebyl ale v tom směru ojedinělým zjevem. Nikdo menší než Max Reger, stejně jako Angličan Edward Elgar, psali pod dojmem hry našich mistrů. Elgar byl po provedení svého díla Českým kvartetem tak dojat, že řekl: ,Proto jsem tak dlouho žil, abych se dočkal Vašeho provedení.‘ Mnoho veselých i chmurných chvil a mnoho nečekaných a překvapujících událostí prožili kvartetisté na svých koncertních cestách. Když byli ve Španělsku pozvání ke královskému dvoru, dala si královna-matka španělská po koncertě zahrát „Kde domov můj“ a s úsměvem podotkla, že jí na tom nezáleží, bude-li se rakouský vyslanec zlobit. Když se s nimi loučila, pravila k Sukovi, o kterém věděla, že je Dvořákovým zetěm: ,Vyřiďte Dvořákovi, že má ve Španělsku vášnivou ctitelku, které by prokázal milost, kdyby jí poslal svou podobiznu.‘
České kvarteto dobylo české hudbě všestranné uznání. V cizině vystupovali ročně průměrně na 80 koncertech, kdy na každém z nich byla provedena 1 – 2 česká díla. Nejméně dvě třetiny připadají z toho na provedení Smetanova kvarteta „Z mého života“, dále nejvíce na díla Dvořákova. Ale hráli také kvarteta Novákova, Sukova, Foersterova, Jirákova, Janáčkova a jiných českých skladatelů. Objevovali světu ve své interpretaci krásy kvartet Schubertových a opravili názor, že tento skladatel má příliš dlouhá díla a málo zajímavá. Odvážili se na nejtěžší díla komorní literatury, na která si nikdo předtím netroufal. Jejich národní idealismus šel tak daleko, že odmítli přijmout trvalá, skvěle placená místa po smrti Joachima, když se jeho kvartet rozpadl.“
V roce 1922 jmenovalo ministerstvo školství všechny členy Českého kvarteta řádnými profesory na Pražské konzervatoři. Všichni bez výjimky se chopili svých učitelských funkcí přímo s vášnivou chutí a zaujetím a jejich pedagogická činnost byla provázena krásnými a všeobecně hodnocenými úspěchy. Pedagogická činnost kvartetistů byla ovšem pro zahraniční koncertní cesty souboru stále závažnější a citelnější překážkou. Kvarteto se uvolňovalo na tato turné stále obtížněji, takže zahraniční koncertní činnost postupně ochabovala, až v roce 1931 poslední řadou koncertů v Holandsku ustala nadobro. Slova Otakara Šourka ke čtyřicetiletému jubileu vystihují podstatu jejich nezapomenutelné činnosti: „Je chvályhodným zvykem v životě národů, že vzácně velkým a o národ důležitě zasloužilým osobnostem jsou budovány kamenné pomníky. České kvarteto je ve svém celku u nás takovou osobností a vydobylo si právo na svůj pomník nejplnější měrou. Prozatím však nechť je ujištěno, že má již nyní svůj pomník v srdcích nás všech, kterým kdy bylo dopřáno přijímat vznešené dary jejich velkého umění; jako vrcholný výraz toho, čeho v českém hudebním umění výkonném dosáhli; jako příkladně oddaným a při tom radostně úspěšným průkopníkům české komorní hudby, plnícím zároveň vznešené poslání být vždy této hudbě nejen vůdcem a vychovatelem, ale také spolutvůrcem a spolubudovatelem.“
František Ondříček (1857 – 1922)
Nemohu se zde věnovat všem žákům profesora Bennewitze, kteří by si to zasloužili. Pozornost nyní soustředím na jeho žáka, který svým uměleckým odkazem je přímým pokračovatelem výjimečných zjevů české houslové hry 19. století. Skladatel a ve své době nekompromisní kritik, Leoš Janáček, po smrti Ondříčkově vyzvedl jeho umění slovy: „To byl kumštýř, houslista! V životě nepoznal jsem většího.“ Na Pražskou konzervatoř přišel Ondříček až ve svých 16 letech, v roce 1873. Profesor Bennewitz brzy rozpoznal Ondříčkův talent, a když v roce 1876 absolvoval Beethovenovým koncertem, znala jej již celá hudební Praha. Na Bennewitzův popud a s finanční podporou mecenáše Aloise Olivy dostal následujícího roku možnost pokračovat ve studiu v Paříži. Byl přijat do třídy slavného pedagoga profesora Lamberta Massarta, který Ondříčka nazýval lichotivě svým druhým Wieniawským. Ondříček však i zde vysoko oceňoval vzdělání, jehož se mu dostalo v Praze na konzervatoři a ve třídě prof. Bennewitze. Roku 1879 profesoru Bennewitzovi píše: „…bylo mně možno jen proto vyniknouti, že jsem, dík Vašemu návodu, stál již na výši technické dokonalosti, když jsem z Prahy odcházel…“ Za studijní výsledky na pařížské konzervatoři byla ve stejném roce udělena Ondříčkovi první cena, spolu s mistrovskými houslemi. Ondříčkovi se otevřela dráha koncertního umělce a mnoho stránek by zaplnil výčet cest a popis jeho uměleckých úspěchů. Silou své výrazné a podmanivé hry se dostal až na samu špici současného interpretačního umění. Zejména jako mladému umělci mu byla dávána přednost před věhlasným Joachimem a slavným Wilhelmjim.
Od roku 1884 až do roku 1918 žil ve Vídni, kde působil také jako profesor a pak ředitel Nové vídeňské konzervatoře. Neomylná technika, velký, sytý tón, temperament a žhavá procítěnost byly typickými znaky Ondříčkovy sólistické umělecké individuality. Výjimečnost jeho nadání se projevovala i ve zvláštním vibratu, kterým uchvacoval pozornost posluchačů, a v osobitém frázování, jímž dosahoval neobyčejné výraznosti své interpretace. Ovládal celou starší i novou houslovou literaturu a zvláště oddaně tlumočil díla českých skladatelů. Pokud bylo zařazení skladeb Slavíka a Lauba, zvláště v počátcích jeho umělecké činnosti, projevem pozornosti a úcty k slavným předchůdcům, proslavil se později přednesem sólových i komorních děl Smetany, Dvořáka a Suka. Zejména jeho interpretace Dvořákova houslového koncertu, který po prvním provedení uváděl do pozornosti široké hudební veřejnosti pravidelně při svých koncertech doma i v cizině, byla svědectvím Ondříčkova niterného vztahu k tvorbě českých skladatelů a k české hudbě. Současnou atmosféru Ondříčkovy koncertní slávy a zřejmou sugestivní sílu jeho interpretačních schopností popisuje skladatel Josef Suk, který byl osobně přítomný při prvním provedení Brahmsova houslového koncertu Ondříčkem ve Vídni. Do té doby byl hrán veřejně jen Joachimem, kterému byl koncert skladatelem věnován: „Ondříček byl vždy cele v duchu skladby, udivoval pravdivostí a procítěním, a vše, čeho se dotkl, zazářilo jako vzácný drahokam. V roce 1887 hrál ve Vídni Brahmsův houslový koncert. Když po démonickém počátečním d moll zazněly v sólových houslích čtyři takty připravující čarovné D dur, povstalo obecenstvo v zbožném zanícení a samému Brahmsovi zvlhly zraky. Kritika nenacházela dosti superlativů pro jeho vroucí a vznešené umění.“ Z dnešního pohledu neuvěřitelné, ale stalo se. Zřejmě zde bylo něco, co je opravdu výjimečné, nadčasové, a proto je zbytečné to více komentovat! Ondříčkova interpretace koncertů Beethovena, Brahmse a Dvořáka byla jeho současníky hodnocená jako příkladná.
V pozdějších letech se Ondříček také intenzivně věnoval pedagogické činnosti. Vedle dalších pedagogických děl napsal rozsáhlou houslovou školu za spolupráce dr. Samuela Mittelmanna a „15 uměleckých etud“, které se svou obtížností řadí vedle děl Paganiniho, Wieniawského a Ernsta. Další díla, která napsal, mu sloužila především jako doklad o šíři jeho uměleckých schopností a stále jsou vděčným materiálem pro studující mládež i houslisty obdivující jeho uměleckou osobnost. Po zestátnění Pražské konzervatoře v roce 1919 byl František Ondříček jmenován profesorem houslové hry na Mistrovské škole Pražské konzervatoře. Jeho náhlý skon na koncertním turné v Itálii v roce 1922 byl pro vývoj české houslové školy ztrátou, kterou při tak silné umělecké osobnosti, jakou Ondříček v této době představoval, musíme přijmout jako okolnost, která rozhodně neměla nastat. V roce 1966 Henryk Szeryng sdělil Ondříčkovu životopisci Bohuslavu Šichovi, že zná dobře Ondříčkovu „Meistertechnik“ i jeho „Etudy pro umělce“, které považuje za nejtěžší.
„Význam Františka Ondříčka, mnohostranný a bohatý, tkví v tom, že na přelomu 19. a 20. století Ondříček upozornil svět na múzické nadání našeho národa, i také tím, že vystupoval vždy jako Čech, ač žil ve Vídni. Uchvacoval svou hrou srdce posluchačů, předával své zkušenosti přímo i prostřednictvím didaktických děl, komponoval hodnotné skladby. O to vše má zásluhu i Pražská konzervatoř, která v osobě Bennewitzově jednak dala impuls k odbornému Ondříčkovu studiu, jednak mu je poskytla,“ uvádí ve „Sborníku 150 let Pražské konzervatoře“ profesor Josef Micka o pedagogické a umělecké osobnosti Františka Ondříčka. J. B. Foerster při loučení s Ondříčkovými ostatky krásně vyjádřil umělecký charakter jeho osobnosti: „František Ondříček! Zlatá struna napjatá mezi nebem a zemí, jíž se dotkl prst Boží – nástroj, jenž zpíval tíži života i jeho slávu, radost i žal, smích i slzu, naději i útisk – stejně pravdivě, stejně přesvědčivě, stejně dojemně – jelikož z něho mluvil život…“