Jaroslav Kocian (1883 – 1950), umělec, učitel a člověk
Sugestivní jsou slova profesora K. P. Sádla v útlé studii Jaroslav Kocian , kterou v roce 1958 vydal Antonín Šlajs: „Jsem přesvědčen, že Ševčík hodnotil souhrnně Kociana – houslistu, hudebníka, citlivého umělce a Kociana ušlechtilého člověka, když jej označil za nejmilejšího žáka a když jej určil za svého nástupce na mistrovské škole Pražské konzervatoře. Zamýšlím se nad Kocianovou výrazovou potencí a zdá se mi, že byl poněkud v jakémsi zajetí svého vynikajícího sluchu. Této složce hry věnoval mnoho energie. Sám mně jednou hrdě prohlásil: Jen Kocian hrál čistě! Všechnu pozornost upíral tímto směrem a dosti se nevyprovokovával k dramatičtějšímu a energičtějšímu výrazu, ale ulpíval na klasické prostotě a čistotě projevu a lyrismu tak vlastním jeho povaze! Kdyby byl v pravý čas jezdil světem (jak byl plný hlubokého citu a s mimořádným smyslem pro ušlechtilou krásu zvuku) pouze se svým sólovým Bachem, mohl se stát neodmyslitelnou součástí v koncertu všech národů. Není pochyby, že tehdy naše hudební talenty co do počtu přerůstaly hospodářské možnosti našeho národa. A tak myslím, že i při nezměněném povahovém založení by bývalo pro Jaroslava Kociana výhodou, kdyby se byl narodil o deset let před Ondříčkem nebo o dvacet let po Janu Kubelíkovi. Život si nedá předpisovat. V jinou dobu by byl Kocian i oficiálně korunovaným králem houslistů. Můžeme proto jen litovat, že nedovedl jít energicky cestou tak mnoha českých emigrantů – hudebníků a přesadit se do prostředí, kde by byly všechny podmínky pro zevní uznání a plné ocenění jeho výjimečných schopností a talentu. Ale Kocianovo češství bylo opravdové. Miloval jen dvě místa na celém světě: Ústí nad Orlicí a Prahu. Jeho vlastenectví bylo tak horoucí a tak radikálně nesmlouvavé, že byl jediným na konzervatoři, který se ocitl v konfliktu s okupačními úřady a odešel předčasně do penze v roce 1943. Bylo to nevýhodou pro něho samého, ale hlavně pro školu.“
Osobně se Jaroslav Kocian ve vzácné zpovědi v dopise Otakaru Šourkovi rozepsal o umělecké osobnosti profesora Ševčíka: „Nedokáži slovy vystihnout umělecké a učitelské zásluhy mého učitele – profesora Ševčíka. Leckdy jsem musel zaslechnout, že pan profesor Ševčík učí pouze houslové technice, vyhýbaje se při tom muzikálnímu, citovému neb uměleckému výrazu. Tuto nepravdu musím co nejrozhodněji odmítnout. Přirozeně musí hráč nejdříve zvládnout skladbu technicky, aby ji mohl muzikálně a umělecky naplnit. Co mu je platná všechna muzikálnost a citovost, když hraje falešně, škrabe (forsíruje), nehledě na rytmické a jiné nedostatky… – O jeho způsobu učení se rozepisovat netroufám, ponechávaje to péru schopnějšímu (škoda, že se nenašel žádný ze současníků ani později – pozn. autora ). Pokládám za své největší štěstí, že jsem u něj studoval a zůstanu až do posledního dechu jeho velkým obdivovatelem, ctitelem i obráncem. (Usmíváš se asi při tom poněkud, ale věř mi, že má dost potutelných nepřátel.)“ Z Kocianových žáků jmenujme naše české pedagogy, sólisty a komorní hráče: Zdeněk Kolářský, Julius Remeš, Karel Šneberger, Viliam Kořínek, Alexander Plocek, Marie Hlouňová, František Vohanka, František Krejčí, Ladislav Kučera, Alois Zámečník, Václav Snítil, Josef Suk a Ede Zathurecky, ředitel Akademie v Budapešti. 
Chci ještě připomenout Jana Mařáka (1870 – 1932) , Bennewitzova absolventa z roku 1889. Patřil k významným pedagogům slavné éry houslového oddělení. V roce 1923 vyšla první metodická kniha o houslové hře Housle , jejímž byl autorem. Vedle dalších děl je pozoruhodná jeho sbírka známých houslových skladeb Classique et moderne , která vycházela průběžně v letech 1903 – 1928 v 10 dílech. Jeho vynikající žákyně Kitty Červenková píše o práci svého učitele: „Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že byl důsledným vyznavačem metody profesora Ševčíka, z něhož jsme hráli vše, co Ševčík napsal, všechny sešity smyků i trylků. Výměny poloh a průpravu ke cvičením dvojhmatů jsem skutečně prostudovala kompletně celé, každý jednotlivý příklad ve všech tóninách.“ Dalšími Mařákovými předními žáky byli: Karel Liška, Josef Burget, Emil Holý, Václav Biganovský, Bohumil Gregora, Jiří Hrůša, Karel Málek, Václav Martinovský, Antonín Polák, Marie Hlouňová, Rudolf Ibl, Alois Rychta a Milan Zuna.
Mařákův nejslavnější žák a také i poslední představitel slavné řady českých romantických houslových koncertních umělců – virtuosů, byl Váša Příhoda (1900 – 1960), kterého Mařák v jeho deseti letech začal intenzivně vyučovat (formou soukromé výuky). Váša Příhoda vyrostl v houslistu fenomenálních hráčských schopností. Již od svých 13 let vystupoval na koncertech veřejně a od 15 let pořádal každý rok koncert s doprovodem České filharmonie. Když odjel na své první zahraniční turné v roce 1919, byla nová jména našeho státu a mladého houslisty pro Evropu vlastně neznámá a málo zajímavá. V existenčně kritické situaci při pobytu v cizině přálo Příhodovi štěstí v tom, že ho na významné vernisáži v Miláně slyšel i přítomný dirigent Arturo Toscanini, který pod dojmem jeho hry zvolal: „Paganini nemohl hrát lépe než tento mladík!“ Cestu do světa měl otevřenou a přicházely nabídky světových koncertních agentur. Od roku 1923 měl všude pronikavé úspěchy a odborná kritika jej řadila mezi největší světové umělce. V roce 1933 o jeho hře píše vídeňská kritika: „Příhoda slučuje fantastickou techniku, která nemá sobě rovné, s oduševněním svého skvělého tónu. Jeho interpretace sonát plyne ze srdce hudebníka přísného citu pro formu a hlubokého smyslu pro klasickou linii.“ Bylo to výstižné ocenění hry houslisty, jímž vrcholilo jedno dlouhé období romantické houslové interpretace. Od roku 1946 žil Příhoda trvale v cizině, ale ještě roku 1956 hrál ve své vlasti. Úmrtím Váši Příhody v roce 1960 byla slavná epocha českého houslového umění devatenáctého a první poloviny dvacátého století vlastně uzavřena.
V letech 1893 – 1897 studoval u Otakara Ševčíka a absolvoval jako nejlepší žák jeho třídy Štěpán Suchý (1872 – 1920), významný houslista a pedagog. Sólista, komorní hráč, který spoluúčinkoval i na koncertech s Českým kvartetem. Profesor Mařák se o něm vyjádřil stručně slovy: „Byl rozeným učitelem“. Stačí nám jmenovat další známé pedagogy a interprety – jeho žáky: Jindřich Feld, Bedřich Voldan, František Kudláček, Jan Šlais, Jaroslav Pekelský, Richard Zika, Pepa Bartoň, Steva Stojanovič, Bohuslav Leopold, Karel Kalík, Jaroslav Čeleda, Ervína Brokešová.
Desátý díl tohoto seriálu končím konstatováním, že Ševčíkem a jeho žáky se dostáváme až k dnešku. Pouhá tři jména: Ševčík – Kocian – Suk nás ve stejném místě a na stejné škole již přivedla k 21. století. Psal jsem jej v době, kdy houslista Josef Suk, svou plodnou činností a dalšími uměleckými plány tvořil ještě živou současnost. Sedmého července tohoto léta zemřel v Praze a pro všechny české houslisty a celou hudební českou společnost se stalo skutečností, že nám odešel český houslový virtuos, který uzavírá éru slavných a světoznámých českých houslistů 20. století – jeho předchůdců – Františka Ondříčka, Jana Kubelíka, Jaroslava Kociana a Váši Příhody.
Josef Suk (1928 – 2011) se stal představitelem české houslové školy, který kvalitou své hry a interpretace se řadil mezi současnou světovou houslovou elitu a navazoval tak na slavnou tradici české houslové školy, kterou představovali čeští houslisté, profesoři a žáci Pražské konzervatoře. Jako soukromý žák Jaroslava Kociana byl se svým učitelem v osobním kontaktu až do roku 1950, kdy Kocian zemřel. Pražskou konzervatoř studoval u profesorů Norberta Kubáta a Karla Šnebergra. V jak silně kontroverzní době jsme žili, když Suk studoval, nám připomíná jeho osobní vzpomínka: „Já si navíc prožil v dobách studia na pražské AMU u profesorů Marie Hlouňové a Alexandra Plocka své (léta 1951 – 1953), protože mě z ní po čtyřech semestrech vyhodili a já ji nedostudoval. Tenkrát to totiž ani nebyla AMU, ale jakási akademie politiky a vojenské přípravy. Kromě marxismu-leninismu jsme měli tvrdou vojenskou přípravu, kdy nás nutili, abychom každý týden chodili s puškami na cvičení do Motola. A protože jsem proti tomu protestoval, tak se se mnou nakonec rozloučili. A nebylo to vůbec snadné, protože mě chtěli poslat k vojenské jednotce až někam do Košic.“ Pro dnešní mladou generaci až neuvěřitelné svědectví, jak národ v zajetí totalitní ideologie zacházel i se svými největšími talenty. Tuto vzpomínku ale Josef Suk končí konstatováním, jak si váží čestného doktorátu „honoris causa“, který mu byl později AMU udělen: „Jeho udělení pro mě znamenalo určitý významný mezník, a také pocit, že jsem snad tu svoji práci dělal dobře.“
Krásnějším a hřejivějším dokumentem jsou vzpomínky na Jaroslava Kociana, které Suk uvádí v dokumentu Antonína Šlajse z roku 1958: „Stal jsem se žákem Mistrovým již v osmi letech. Vzpomínám s dojetím na krásné chvíle v jeho bytě v Praze u Křižovníků, kam jsem každý týden dojížděl na hodiny z Křečovic a kde mě počal zasvěcovat do tajů houslové hry. Tam jsem poprvé slyšel profesora Kociana hrát na housle. To už dávno veřejně nekoncertoval. Jeho kouzelný tón mi do smrti nevymizí z paměti… Jeho způsob vyučování mi báječně vyhovoval. Stále plně se mi osvědčují Ševčíkova slova, která mi neustále vštěpoval: Neuč se třetí notě, pokud neumíš dvě první. Hodiny u něho mi byly opravdovou radostí a požitkem. Nestydím se říci, že jsem profesora Kociana zbožňoval. Jeho zjev mi zůstane vždy něčím posvátným. Je proto těžko vylíčit, co jsem prožíval, když jsem hrál jeho milované Bachovo Andante při smutečním aktu v Rudolfinu nad jeho rakví…“
Při příležitosti oslav osmdesátých narozenin Josefa Suka šéfredaktorka Hudebních rozhledů Hana Jarolímková s ním udělala rozhovor a položila mu mimo jiné otázku: „I vy jste působil jako pedagog, a to na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst…“ 
„Ano, ale když mi vzrostl počet koncertů na stovky za rok, vyučování jsem ukončil. Nejde se objevit ve škole jednou za dva měsíce, to je málo, se žáky se musí pracovat každý týden. Dnes řada hvězdných interpretů sice učí, ale žáci je skoro nevidí, proto ta dnešní úroveň tak vypadá. Chybí totiž výrazné individuality, všechny nadané děti hrají sice krásně, ale stejně. Dříve jsme vyslechli první tóny a hned jsme věděli, že je to například Oistrach, dnes ani nepoznáte, zda je interpret z Číny nebo z Ameriky… Pokaždé mám radost, když se potkám s houslisty, kteří mě vítají a říkají, jak vyrůstali na mých deskách. Hřeje mě při tom pocit, že jsem pro housle i pro interpretaci Dvořáka a Suka, protože dříve s nimi houslisté, podobně jako většina zahraničních orchestrů (a to většinou dodnes), zacházeli všelijak – přece jen udělal kus práce…“
Jistě zde z Josefa Suka hovoří jeho vnitřní poctivost a láska k houslím a hudbě, která ho provázela po celý život, a věřím, že inspirace z jeho hry a celoživotní odevzdané práce bude patřičným a pádným podnětem také pro naši mladou generaci. Podnětem, který připravuje půdu pro mladé nadané osobnosti, aby se staly pokračovateli toho, co Josef Suk, profesor Kocian a jejich slavní předchůdci pro českou houslovou školu vytvořili! Uzavírám tím poslední díl seriálu 200 let houslí na Pražské konzervatoři. O nedávné a současné přítomnosti máme čerstvé informace z koncertů, jejich přenosů v médiích a reflexe v tisku. K oficiálnímu „Sborníku k dvousetletému výročí školy“ vyjde příloha o jejím houslovém oddělení, kde bude zachyceno také poslední období až k současnosti.
Zde jsem chtěl dát především místo osobnostem a dějům je provázejícím, které by třeba již vůbec neměly příležitost k podobnému zveřejnění.
V průběhu práce na jednotlivých dílech seriálu ve mně stále více zazníval „leitmotiv“, (který nyní doznívá) … co vlastně ten termín česká houslová škola znamenal?
