Jan Kubelík (1880 – 1940) – světový houslový interpret
Můžeme říci, že Kubelík je prvním z českých houslistů, jehož jméno je stabilně uváděno ve všech publikacích věnovaných dějinnému vývoji interpretů a interpretace hry na housle. Pisatelem bývá tento vývoj vždy spojený s hodnocením činností jednotlivých hráčů, buď bezprostřední kritikou výkonu po koncertě, nebo následnou studií určitého umělcova životního období. U Kubelíka pozoruhodné studijní výsledky dosáhly svého vrcholu v roce 1898, kdy se loučil při veřejné výstupní zkoušce na Pražské konzervatoři Paganiniho Koncertem D dur, který hrál se Sauretovou kadencí (považovanou za nejobtížnější) a opět tak, že do napjatého ticha sálu volá úžaslý přítomný ředitel Bennewitz po skončení kadence: „Aber so was Fabelhaftes!“ a vzápětí celé Rudolfinum bouří potleskem. Ihned po absolutoriu se osmnáctiletý Jan Kubelík přímo vrhá do veřejného výkonného uměleckého života. Mimo první koncerty ve vlasti triumfuje již v listopadu ve Vídni opět koncertem Paganiniho a v prosinci hraje s Českou filharmonií Ernstův Koncert fis moll. První prohlášení vídeňské kritiky: „Od dob Paganiniho nebyl spatřen takový zjev“, bylo zřejmým popudem, že k tomu mu v příštím roce nabídl svou spolupráci a své dlouholeté zkušenosti při zastupování houslisty Ondříčka, tenoristy Carusa a klavíristy Sauera impresário Julius Skřivan, kterého můžeme jmenovat spolutvůrcem Kubelíkovy světové proslulosti. Po pronikavém úspěchu v zemích Evropy byl Kubelík pozván v roce 1901 na první koncertní turné do Ameriky, kde s klavíristou Rudolfem Frimlem absolvoval 78 koncertů. Jeho fenomenálními schopnostmi technickými i výrazovými bylo nadšené obecenstvo i kritika. Sugestivní zjev s černovlasou hlavou, krásnýma jasně hledícíma očima a srdečným, zároveň však ušlechtilým vystupováním, spolu s intelektuální a hluboce citově rozvitou povahou, spoluvytvářely předpoklady k tomu, aby z Jana Kubelíka brzy vyrostl umělec světového formátu. Již jeho další bezprostředně následující interpretační výkony měnily tento předpoklad ve skutečnost. V březnu 1902 končí Kubelík své turné v Americe a ještě téhož roku koncertuje s Českou filharmonií, kterou pozval do Anglie na vlastní náklad, v Londýně. Ale ještě předtím má Kubelík koncert s Filharmonií londýnskou, kdy v Queens Hall hraje Beethovenův koncert tak dokonalým a oslňujícím způsobem, že se rázem stává „king of music“ a Brucknerův žák Decsey pronáší památný výrok, že „Beethovenovým koncertem se Kubelík povznesl na největšího soudobého houslistu světa“. Kubelíkovo uznané mistrovství je v zápětí potvrzeno dvěma vyznamenáními: Londýnská „Philharmonic Society“ mu uděluje čestné členství, čest do té doby prokázaná z Čechů pouze Dvořákovi a Ondříčkovi, a vyznamenává jej velkou zlatou medailí Beethovenovou, jejímiž nositeli byli z houslistů pouze Joachim a Ysaÿe. Také Česká filharmonie po počáteční zdrženlivosti Angličanů prorazila; doprovázela Jana Kubelíka mimo jiné i v salonech lady Palmerové a u hraběte Lützowa, což pomohlo českému orchestru překonat krizovou existenční situaci.
Nemáme zde dostatečný prostor na další zevrubnější rozbor Kubelíkových uměleckých úspěchů. Je to do roku 1914, kdy byly přerušeny světovou válkou, v těsném sledu po sobě jdoucí řada koncertních cest a vystoupení po státech celé Evropy, s opakovanými výjezdy do Ameriky, v roce 1910 rozšířené i o Jižní Ameriku. Před tím v letech 1907 – 1908 odjíždí z Kalifornie na Havajské ostrovy a do Austrálie. Následující rok 1909 hrál po koncertech v Praze a Vídni opět s neobyčejným úspěchem v Rusku, Belgii, Holandsku a Francii. Těmito cestami se stává Kubelík opravdu houslistou světovým. Přísný pražský kritik Emanuel Chvála po jeho koncertě v roce 1909 v Praze mimo jiné napsal: „Pouhé jméno Jana Kubelíka elektrizuje hudbymilovné obecenstvo u nás právě tak jako za oceánem. O Třech králích jsme opět propadli vítězné a kouzelné síle Kubelíkova umění a s námi obecenstvo, jímž byl sál Rudolfina přeplněn. Hraje-li Kubelík, nevybavuje se nám nikdy představa technických obtíží, námahy, jíž si vyžádalo jejich zdolání. Vždyť i nejtěžší etudy Paganiniho a krkolomné variace I palpiti hraje Kubelík tak hladce a bezúhonně, jako by pro něj obtíže vůbec neexistovaly. Mám v paměti jeho hru dřívějších let a tu zaznamenávám v prvé řadě, že jeho hra mužní rok od roku a že jí přibývá energie i temperamentu.“
Na svých koncertních cestách neznal Kubelík únavu. Významné pro jeho další uměleckou činnost bylo turné v roce 1910 v Anglii. Na tomto turné se stal majitelem vzácných stradivárek nesoucích jméno „Emperor“, které patřily do období vrcholné tvůrčí činnosti Antonia Stradivariho. Také léta před první světovou válkou byla vyplněna neúnavnou koncertní činností. Mimo koncerty v Rusku a Francii v roce 1913 navštívil opět Jižní Ameriku, Kubu, USA a Kanadu. Před válkou byl Kubelík řazen mezi největší světové houslisty, ke kterým patřil Eugéne Ysaÿe (1858 – 1931), houslista typu Ondříčkova, romantický typ s velkým tónem a výrazným vibratem, a vídeňský rodák Fritz Kreisler (1875 – 1962). Uměleckým stylem byl Kreisler blízký Ysaÿovi. Jeho ojedinělé vibrato, užívané nejen v kantiléně, ale i v pasážích, bylo novým obohacením interpretačního výrazu. Byla to cesta, která se odlišovala podstatně od projevu zdrženlivější školy německé, ale také od používání výrazových interpretačních prostředků u Jana Kubelíka i Jaroslava Kociana, kteří naopak svým střídmějším charakterem vibrata vytvářeli krásný, čistý tón jiné výrazové kvality. A již zde se v té době tvořil zárodek estetického rozporu v charakteru interpretace, který byl mnohými využitý k ostrému znevážení všech hodnot, které nebyly v souladu s jejich osobním momentálním uměleckým přesvědčením.
V období světové války byla Kubelíkova koncertní činnost značně omezena. Kubelík se věnoval hodně kompozici. Kromě řady drobných skladeb napsal šest houslových koncertů, s neuvěřitelnou duševní potencí. V té době byl Kubelík také zaujat moderními směry v umění a po vzoru surrealismu usiloval o odhmotnění tónu a dosažení klasické vyrovnanosti. Jeho hra uskutečňovaná téměř jenom vahou velmi napjatého smyčce sice získala na lehkosti, ale vedla k omezení dynamického odstínění a vnitřní výraznosti. (On sám potřebné nuance rozdílnosti utváření dynamiky i frázování vnímal dostatečně, ale z akustického prostoru koncertního sálu jí posluchači přijímali jako nedostatečně zřetelnou a výraznou.) Ševčík odmítl Kubelíkův nový reprodukční styl a teprve po mnoha letech došlo mezi nimi k usmíření.
Po světové válce Kubelík znovu neúnavně obnovil svou koncertní činnost. Na dalším americkém turné v roce 1920 jej v New Yorku poslouchalo na koncertě v Hippodromu 6000 posluchačů. Nezapomeňme, že Kubelíkova rodina se rozrůstala a se svou ženou, šlechtičnou Mariannou Széllovou, kterou si vzal v roce 1903, dal světu celkem osm dětí, z nichž šestý Rafael se stal pokračovatelem otcovy umělecké tradice. Údobí po první světové válce můžeme označit jako ústup ze slávy. Příčin bylo mnoho. Přibývající léta a neustálá intenzivní koncertní činnost spojená s tak mimořádným vypětím, vyčerpávající způsob tehdejšího cestování, i nemoc v posledních letech života jistě také nepříznivě ovlivňovaly jeho hru. Ale můžeme se právem domnívat, že podstatnou příčinou zde byl vnitřní přístup k estetice interpretace a smyslu i způsobu jejího předávání posluchačům. V situaci, kdy se utvářela nová vlna vlastně již začínající expresivní reprodukce, která v následujících dekádách 20. století nabývala na své neutuchající síle výrazivosti přetrvávající až do současných let, Kubelík sílou své dokonalosti v ovládání nástroje volí cestu v té chvíli takřka opačnou. Jako by se vzdaloval užití všech vnějších efektů k získání pozornosti a přízně posluchačů, chce si vystačit s využitím pouze podstatných prvků k profesionálnímu a čitelnému vyjádření zvukového zápisu skladatele. Tomu zůstane věrný až do svých posledních sil, při konečné pražské přehlídce svého „životního koncertování“ v letech 1939 – 1940. Neupřeli to ani ti největší odsuzovatelé, i když byla pro ně taková interpretace obsahově „prázdné“ umění. Dnes, již při dlouholetém pěstování různé „poučené“ interpretace, by mohl mít jeho tehdejší přístup třeba úplně jinou šanci přijetí posluchači! Kubelík zůstal totiž v tom podstatném stále stejný a pravdivý. Nešidil, nemaskoval a neschovával se za to, co neumí, používáním všech možných „efektů“, zavádějících až k pověstnému příkazu: „na kráse tónu nezáleží“, kdy mnozí tuto (až geniálně doporučenou) alternaci skladatelovu, zobecnili na přijaté interpretační pravidlo.
Bezprostředně po koncertě v Brně v roce 1924 píše výstižný posudek o Kubelíkově hře kritik nad jiné povolaný, profesor Gracián Černušák: „Kubelík! Je to stále týž obraz. Vrcholné umění technické, jak se v té dokonalosti objevuje jenom zcela výjimečně, vědomé si své jistoty a neomylné účinnosti, klidné a bezpečné. Není pro něj problémů, a co jiní zdolávají se zřejmým vynaložením celé bytosti, je mu běžnou, všední věcí. Absolutní čistota, s jakou řeší Kubelík největší úkoly, ušlechtilý klid tónu v krkolomných pasážích oktávových, rozložených akordů po celém rozsahu nástroje, třpytný jas jeho trylku, lesk jeho flažoletů, to vše jsou zjevy zcela jedinečné. Jeho kantiléna je stavěna s pečlivým vypracováním architektonické linie, vyzdvihne dynamicky a agogicky každou ozdůbku, jeho podání rozvrhne pečlivě světlo a stín, ale je to přece jenom umění podivně chladné, ledové krásy, bez nejmenšího kazu, ale také bez onoho vnitřního žáru, který spaluje, ale dává také chvíle nejvyššího povznesení a očisty.“
Kubelík pokračoval ověnčen vavříny a světovou slávou i v dalších letech na koncertních cestách po celém světě. Navštívil také Asii, Čínu, Japonsko, Filipíny. Byl i v této výdrži koncertních cest výjimečný a zdál se, že je nezlomný, spojený s ohromnou životní vitalitou. Po prvních vídeňských koncertech byl nazván „Paganini-redivivus“. V čem se jevila tato výjimečnost? Oskar Nedbal, který jako dirigent vystupoval často na společných koncertech doma i v cizině, velmi případně doznává: „Něco mne fascinovalo a nedovedl jsem si uvědomit, v čem to záleží. Vžijme se do té doby zpět. Co s Kubelíkem souviselo, bylo nejasné a ne právě sympatické. Způsob reklamy i jiné, to vše mě činilo nedůvěřivým. Po krátké době poslechu jsem cítil, že mě něco fascinovalo. Mladý zanícený umělec, ale jako by v té osobě byly dvě duše, dvě osobnosti: mladík z lidu, snad naivní i třeba rafinovaný. Ten mladík ale měl v oné době, ne příliš demokratické, v sobě již něco, co se podobalo gentlemanství. Duší demokrat, projevem aristokrat. A toto šťastné sloučení snad bylo největším kouzlem osobnosti a uměleckého zjevu Jana Kubelíka. V době, kdy Kubelík svou dráhu započal, bylo dosti houslistů, kteří se hlásili o světový primát. Mnozí byli zváni jeho soupeři, ale Kubelík přece vítězil! Vítězné nebylo pouze jeho umění, nýbrž i celá záře jeho umělecké osobnosti. Ani při všech záporech, nepřátelstvích, zášti a neuznání se nedá upřít, že jméno Jana Kubelíka je ze všech českých jmen nejznámější…“ Tak se vyjádřil k osobnosti Jana Kubelíka jeho umělecký druh při příležitosti jeho padesátin v roce 1930.
Domnívám se, že tato stručná fakta, která zde zaznamenávám o průběhu Kubelíkova života s popisem jeho výjimečných uměleckých aktivit, s přihlédnutím na časová období, kdy je Kubelík absolvoval až do svého životního konce, spojených s projevy úcty a trvajícího obdivu společnosti, jsou dostatečným dokumentem Kubelíka – umělce a Kubelíka – člověka. U podstatného začátku při probuzení jeho schopností byl Otakar Ševčík, když u přijímacích zkoušek energicky prohlásil, že se za budoucí prospěch Jana Kubelíka sám odpovědně zaručuje. Jak absurdně potom působí oficiálně tištěná slova, kde nám pisatel sděluje, že Kubelík je další „obětí“ Ševčíkova pedagogického systému.
