Studentská léta Ferdinanda Lauba
(1843 – 1846)
Po dobu studia na konzervatoři se mladý Laub musel vzdát hmotného výtěžku ze svého dosavadního veřejného vystupování. Přičiněním profesora Mildnera mu byla udělena roční podpora 80 zlatých. Ani tak pobyt na konzervatoři nebyl pro Ferdinanda vždy nejpříjemnější. Mezi staršími, tělesně vyvinutějšími, ale většinou méně nadanými spolužáky bylo dokonce nutné, aby ho z výuky vždy někdo doprovázel domů. Již v březnu 1845 na výročním koncertě provedl Laub Polonézu op. 17 slavného houslisty Ernsta, který byl osobně přítomen. Přímo oslnil posluchače, včetně radostně plačícího skladatele Ernsta, který jej pod silným dojmem z jeho hry nazval svým uměleckým druhem. V lednu až dubnu 1846 byla Praha vzrušena pro ni naprosto novou hudbou proslulého skladatele Hectora Berlioze. Nový ředitel konzervatoře Jan Bedřich Kittl byl nadšený zastánce moderních směrů v hudebním umění, veliký znalec hudební literatury, vynikající pozorovatel, na svou dobu i dokonale seznámený s uměleckým prostředím v cizině. Konzervatoř se podílela na pražském uměleckém vítězství Berlioze, který byl v radostném a velkém údivu, když slyšel hrát orchestr konzervatoře svou ouverturu Le roi Lear, op. 4 , ohnivě a přesvědčivě od tak mladých chlapců. Obdivoval klarinety, jejichž profesor Julius Pisařovic dovedl žáky naučit nepopsatelně krásnému, oduševnělému tónu. Laub vzbudil jeho pozornost natolik, že jej chtěl okamžitě vzít s sebou do Paříže. Chlapcův talent je v pamětní knize konzervatoře o vynikajících absolventech označen těmito slovy: „Laub Ferdinand, žák houslí. Narozen 1832 v Praze, vstoupil již s takovým předběžným vzděláním do ústavu, že mohl být ihned přidělen do II. třídy (tj. do 4. ročníku). Možno jej bez obavy označit za génia prvého řádu na svém nástroji. Hluboký cit, vzácné poetické pojetí a skutečně virtuózní technika vyznamenávají jeho hru, která vzbuzuje všeobecný obdiv a nadšení. Jeho jméno se stane evropským…“ Ředitelství Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách předalo 6. srpna 1846 Ferdinandu Laubovi absolutorium konzervatoře, kde vyzdvihlo dosažení vynikajících výsledků ve hře na housle, studiu harmonie a skladby; podepsáni jsou: Albert hrabě Nostitz, Leopold hrabě Thun, J. F. Kittl, ředitel konzervatoře, a M. Mildner, profesor hry na housle. Prosincovými koncerty ve Stavovském divadle se Laub rozloučil s Prahou dob studijních a zároveň i s Pražskou konzervatoří.
První kroky cestujícího virtuóza
(1847 – 1859)
Vlastně ještě studenta Ferdinanda zastihla slavná česká lázeňská místa při jeho koncertech. Následovala Olomouc a Brno, kde dirigoval orchestr dokonce sám Ernst; a již přišla z Říma skvělá nabídka k abonentním koncertům, která otvírala cestu do daleké ciziny. Ztroskotala o zásadní nesouhlas Laubova otce Erazima, kterého nakonec přemluvili vlivní chlapcovi příznivci, aby mohl odjet co nejdříve do Vídně. Jako se Josef Slavík před 24 lety ucházel o přízeň císařského dvora, tak i Laub uspořádal v lednu 1847 v divadle Na Vídeňce svůj vlastní koncert. První krok nebyl nejšťastnější, protože Vídeň zbožňovala koloraturní zpěvačku Jenny Lindovou, „severního slavíka“ a sedmiletou brněnskou houslistku Vilemínu Nerudovou, žákyni Leopolda Jansy. Návštěva byla malá a přijetí kritikou chladné, i když uznalé. Ale stačilo období několika měsíců a plné koncertní síně, bouře pochval za jeho výkony a velmi příznivé kritiky byly dostatečnými důkazy Laubova talentu i vzestupného uměleckého vývoje. Vídeň můžeme nazvat odrazovým můstkem jeho další kariéry, která svou nepřetržitou intenzitou patří k ojedinělým svědectvím jedinečné kvality nemnoha světových koncertujících umělců.
Opětovné koncerty v Čechách, Německu a Vídni byly přerušeny revolučními událostmi probíhajícími v Evropě. Laub toho času využil k dalšímu zdokonalení své hry a ke studiu skladby u slavného kontrapunktisty, varhaníka Šimona Sechtra (1788 – 1867), žáka L. Koželuha a učitele Antona Brucknera. V roce 1851 přijal nabídku k účinkování v Londýně, kde z popudu anglického prince Alberta byla připravována první světová výstava a pro ni budován proslulý Křišťálový palác ze železa a skla s koncertní síní pro 4 000 posluchačů. Sjelo se tam také velké množství umělců. Mnozí proslulí houslisté jako Bériot, Ernst, Sivori, Vieuxtemps a jiní tu vystoupili a mezi nimi do té doby neznámý devatenáctiletý Laub. Po několika vystoupeních již Londýňané mluvili o mladém českém houslistovi, který byl mnohými označován za nejlepšího a chválu mu vzdala i královna Viktorie. Pověst o slavném Laubovi se rychle šířila Evropou a mnohá hlavní města se snažila, aby ho také slyšela a k sobě nějak připoutala.
Svým vnitřním procítěním hudby se Laub vymykal z řady v té době se rozrůstajících „salonních virtuosů“. Určitě zde základ do jeho uměleckého nitra vložila tradice školy, kde se stal profesionálem. Profesoři Pixis a Mildner zavedli v Praze se svými kolegy koncerty komorní hudby, které působily svou novou sugestivní účinností nejen na Pražany – posluchače, ale především na vnímavé, nadané studenty konzervatoře. Je lepším sólistou, nebo je lepším komorním hráčem? Někdy vhodná záminka při hodnocení výkonu kritikou je spojená s otazníkem pro hodnocení umělce, kam až vlastně jeho talent dosahuje. U Lauba se zejména v prvním období jeho koncertní činnosti toto určení celé šíře umělcovy kvality velmi často „přehazovalo“, protože již od pražských kvartetních vystoupení v roce 1851 Laub spojoval zcela pravidelně svou činnost sólisty s činností komorního hráče. Jak mocně zapůsobila Laubova sólová hra na Joachima, který byl v těch letech hodnocen jako největší interpret, můžeme posoudit z úsudku vyjádřeného v dopise jeho londýnskému bratrovi: „Je úžasné, jakou má ten člověk brilantní techniku; pro něho vůbec nejsou nesnadnosti a jistě vzbudí touto stránkou své hry senzaci.“ Ovšem nejvlivnější vídeňský kritik Eduard Hanslick (pražský rodák), který neskrýval svou protičeskou zaujatost, sice Lauba chválí a v mnohém mu dává přednost před 
Joachimem, ale zároveň podotýká, že plně nemůže nahradit menší míru vřelosti a niternosti ve svém přednesu. Myslím, že pro nás je zajímavé a jistě cennější zcela jiné mínění o Laubově hře od samotného Joachima, který v dopise Kláře Schumannové napsal: „Laub se zde velice líbil, zejména orchestru (Laub hrál v Hannoveru Joachimův Uherský koncert v roce 1861); je také skutečně nejlepším houslistou, kterého jsem slyšel… Obzvláště jsem se naučil cenit si Lauba po stránce přednesové v jednom z posledních kvartet Beethovenových a v kvartetu Haydnově, která jsme hráli u mne a k nimž jsem hrál druhé housle. Vůbec si neumíte představit, s jakou citovou vroucností a náladou je přednášel! Skutečně podivuhodně hraje můj koncert, tak ohnivě a jistě v nejtěžších pasážích, jak já to nedokážu. Těší mne, že jej tak rád předvádí veřejně.“
V roce 1855 Laub přijal místo profesora houslové hry na Sternově konzervatoři v Berlíně a zároveň místo koncertního mistra ve dvorní opeře. Svou koncertní činnost zde zaměřil především na komorní hudbu. Vedle klavírního tria utvořil v Berlíně i smyčcové kvarteto, kterému Andreas Moser ve své monografii Joseph Joachim vzdává velkou chválu za to, že v každém svém koncertu hrálo některé z posledních Beethovenových kvartet, jež byla do té doby v Berlíně ve skutečnosti neznáma. Tím Laubovo kvarteto připravilo půdu u obecenstva Joachimovu kvartetu, které se svou činností proslavilo později. Laub také rád prováděl nově vytvořená díla, jako to bylo při interpretaci Uherského koncertu Joachimova nebo koncertu jeho berlínského kvartetního druha Richarda Wüersta. V roce 1858 se s velkou radostí zúčastnil v červenci v Praze oslav padesátiletého trvání Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách, společnosti, která založila a vydržovala konzervatoř v Praze. Při slavnostním koncertu za úmorného vedra ve Stavovském divadle dokázal Laub – pořadím devátý – unavené posluchače uvést svým provedením Beethovenova koncertu do naprostého nadšení; jak kritik komentuje: „…neboť zanítil takřka umdlené obecenstvo k jásotu a nekonečnému: Výborně! a Bravissimo! Nebudeme se dále již o ničem zmiňovat, pouze řekneme, že si dobyl palmy tohoto večera.“
V prosinci roku 1858 se Laub poprvé vypravil do Ruska. Svou hrou si zcela získal tu největší přízeň posluchačů, kritiků i nejvýznačnějších ruských umělců. Na březnovém koncertě v roce 1859 v Petrohradě ve Velkém divadle svým provedením Mendelssohnova koncertu strhl slavného kritika A. N. Sěrova až k tomuto prohlášení: „Dejte jen poslechnout houslový koncert Mendelssohnův v podání Laubově nejzuřivějšímu z antimendelssohnistů nebo propagátorů wagnerovského směru a na kusy se rozletí nejfantastičtější tvrzení přísného kritika o škodlivosti koncertních skladeb a virtuóznosti vůbec.“ Stejným způsobem nadchnul Laub Sěrova a ruské posluchače i jako komorní hráč březnovou sérií kvartetních večerů, které vzbudily obrovský zájem petrohradského obecenstva. Podle Sěrova „…v kvartetu se Laub zdá stát ještě výše než v sólech. Vnitřně splývá úplně s prováděnými skladbami, Haydna hraje stejně dokonale jako Beethovena, což je pro nynějšího virtuosa velmi nesnadné.“ Velkým Laubovým činem bylo uvedení Bachových Sonát a partit na petrohradské 
koncertní podium. Stejně nadšeně to Sěrov komentuje: „Laub vycítil v Bachových skladbách pro sólové housle snahu autora vyjádřit svou hudbou živé lidské city. Udivil svou mistrovskou schopností vést najednou několik samostatných melodií, provádět fugu na jedněch houslích se všemi odstíny různých, volně se vplétajících hlasů.“ Zejména v provedení Ciacony z Partity d moll chválí Sěrov Laubův mohutný tón, široký proud zvuku pod jeho smyčcem, zesilujícím housle čtyřikrát proti obvyklým možnostem, jeho odstíny pianissima a celkové hluboké proniknutí do stylu Bachovy hudby. Sěrov ve svých hodnoceních stále opakovaně vyzdvihuje jeden z nejpodstatnějších rysů Laubova interpretačního mistrovství. Je to subjektivně hluboké proniknutí do duchovní podstaty prováděného díla, kdy tvorba umělce interpreta splývá s tvorbou umělce skladatele do umění pravdivě sdělit posluchači obsah prováděné hudby! O vynikající nástrojové virtuóznosti Lauba, vládnoucího všemi skvělými smyky a úžasnou prstovou zběhlostí, se při provedení Bazziniho „Reje skřítků“ Sěrov zmiňuje: „On nikdy nehraje těžkosti, ale zahrává si s těžkostmi.“
Měli bychom si v tomto okamžiku uvědomit časový mezník, který tvoří rozhraní mezi houslistou Josefem Slavíkem, u něhož touha po novém způsobu vyjádření nástrojové virtuozity stála také zároveň v popředí jeho snahy po novém obsahovém uměleckém vyjádření, a kde v životní situaci Ferdinanda Lauba se vytváří první houslový virtuos moderního charakteru. Můžeme konstatovat, že profesionální školení na Pražské konzervatoři, jímž se již Slavík odlišoval zcela zřetelně od svých předchůdců, vytvořilo i v případě Laubově bezpečný základ jeho uměleckého rozvoje. Zde je vlastně skryta zřejmá podstata skutečného smyslu výuky hry na nástroj.
