Úvodem
Dne 24. dubna 2011 uplynou dvě století od zahájení výuky na houslovém oddělení Pražské konzervatoře. Je to dostačující časový odstup k tomu, abychom se pokusili o poznání a pochopení souvislosti, které vývoj výuky podmiňovaly a svými výsledky měnily v tak zvanou tradici pražské houslové školy. Její význam v tehdejším světovém měřítku měl stálou postupně se zvětšující hodnotu.
Připomeňme si, že housle v průběhu 17. a 18. století pro své zvukové, barevné a dynamické schopnosti získaly dominantní úlohu v různých instrumentálních seskupeních a do dnešní doby jsou základem barevnosti velkého symfonického orchestru. Jako nástroj sólový se dostaly svými vlastnostmi do těsné blízkosti nejpřirozenějšího „nástroje“ – lidského hlasu. S úžasem sledujeme, jak postupně krystalizovala jejich forma. Trpělivě se zbavovala všeho přebytečného, až dosáhla svého konečného stupně. Svou geniální čistou jednoduchostí soustřeďují housle v sobě takovou výrazovou sílu, přesvědčivost a mohutnost živého, organického projevu, že je můžeme označit za jeden z unikátních výtvorů lidského ducha. Tato fakta jsou stálou a mocnou inspirací žáků i učitelů hry na housle. Jsou ochotni vyvíjet maximum osobního úsilí pro zdokonalení a osvětlení všech principů, na kterých je úspěch k plnému pochopení tohoto nástroje založen.
Jsem přesvědčen, že vliv houslové školy Pražské konzervatoře kulminoval na přelomu 19. a 20. století. Inspiroval mnohá světová střediska houslové hry do té míry, že se stal nejednou zárodečným impulzem k vytvoření dalších pedagogických programů, které alternovaly myšlenkovou podstatu, vloženou českými pedagogy do vývoje hry na housle.
Co předcházelo
V dřívějších stoletích se na panovnických dvorech, bohatých šlechtických a církevních sídlech soustřeďovaly nejvýznamnější osobnosti uměleckého a hudebního života. Konec 18. a začátek dalšího století zastihl Evropu v požárech války. Česká šlechta a vzdělané společenské kruhy milovaly umění, zvláště hudbu. Zásadní změny ve společnosti a z toho vyplývající pokles hospodářského i společenského postavení vedly k nutnému omezení výdajů. Již na konci 18. století to vyvolalo kritický stav v obsazení pražských orchestrů. Smyčcová skupina prestižního orchestru Stavovského divadla byla složena pouze ze 3 prvních houslí, 4 druhých, 2 viol, 1 violoncella a 2 kontrabasů. Mnohé další nástroje byly angažovány pouze podle nutné potřeby. Péče o hudbu poklesla tak rychle, že roku 1808 právě členové takto postižených společenských vrstev vydali provolání vybízející k založení konzervatoře, protože dokonce i v hlavním městě Praze bylo nesnadné sestavit dobrý orchestr. Bylo to dvaadvacet předních českých šlechticů, kteří se začali nazývat „Jednotou pro zvelebení hudby v Čechách“. Jejich přímá hmotná podpora umožnila angažovat do Prahy pro každý hudební nástroj umělce s povinností hrát v orchestru a současně i vyučovat. Toto prohlášení se schválením názvu spolku se uskutečnilo v roce 1810 na návrh hraběte Bedřicha Nostitze. Při dalších usneseních byl zvolen ředitel a jako další vyučující byli navržení učitel houslí a violy, violoncella, kontrabasu, flétny, klarinetu, hoboje, fagotu, rohu a trubky.
Praha se stala prvním městem ve střední Evropě, kde byla založena konzervatoř hudby. V roce 1795 vznikla konzervatoř v Paříži, která svou 
organizační a obsahovou náplní byla prvním ústavem toho druhu v Evropě. Přání zakladatelů Pražské konzervatoře, aby její učitelé používali studijní díla pařížské konzervatoře, bylo spojeno s jejich výbornou informovaností a zároveň s těmi nejlepšími úmysly o nastoupení správné cesty ve výchově budoucích profesionálních hudebníků. Podle zachovaných informací, považovalo ředitelství „Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách“ systematickou činnost vzdělávání podle jednotného pevného vyučovacího plánu za hlavní zásadu tohoto hudebního ústavu. Při tom však byla každému učiteli ponechána možnost, aby se ve vyučování řídil svobodně svými názory, považuje-li je za zlepšení nástrojové výuky. Můžeme s uspokojením konstatovat, že Praha se stala druhým městem v Evropě, kde vznikl hudební ústav podobný svou úrovní konzervatoři v Paříži.
Bedřich Vilém Pixis (1786 – 1842)
Šťastná byla volba prvního profesora houslové hry na Pražské konzervatoři. Pixis byl dobře seznámen s pražským hudebním prostředím již několik let předtím. Také pražská hudební veřejnost měla příležitost se přesvědčit o Pixisových uměleckých kvalitách z jeho veřejných sólových vystoupení, která absolvoval v Praze se svým bratrem Janem Petrem, později slavným klavíristou. V roce 1807 se stal dokonce po reorganizaci Stavovského divadla koncertním mistrem divadelního orchestru a zřetelně tak vstoupil do společenského povědomí pražského publika. S Pixisem, jako by přišla zpět tradice vyhlášené české hudebnosti, se kterou seznamovali Evropu mnozí čeští hudební umělci, kam je zavál osud tehdejších českých emigrantů z důvodů sociálních i náboženských. Pixis pocházel z Mannheimu, kde byl jeho otec varhaníkem. Vrcholné osobnosti českého houslového umění v 18. století, František Benda (1709 – 1786), jeho bratři Jan Benda (1715 – 1752/) a Josef Benda (1724 – 1804), Josef Mysliveček (1737 – 1781), Pavel Vranický (1756 – 1808) a jeho bratr Antonín Vranický (1761 – 1820) se podíleli na vytváření tradice osudově spojenou se vznikem Pražské konzervatoře. Mannheim, Pixisovo rodiště, se stal důležitým střediskem evropské hudební kultury. Již od roku 1720 povolal tehdejší falcký kurfiřt do Mannheimu svůj dobrý hudební orchestr. Jeho nástupce dovedl zajistit trvalé působení několika vynikajících osobností v orchestru. Nejproslulejším z členů mannheimské kapely se stal Čech Jan Václav Stamic (1717 – 1757). Ten si mimo svého mimořádného talentu přinesl z vlasti bohaté hudební poznatky i výborné technické předpoklady výkonného umělce. Stamic byl zakladatelem mannheimské houslové a kompoziční školy, jejíž vliv brzy pronikl do celé Evropy. Dovedl vtisknout svému orchestru rysy své dokonalosti a geniality. Orchestr obohatil o horny a klarinety, čímž dosáhl nové barevnosti souboru. Zřetelnými dynamickými odstíny, střídáním tónin a vědomým užíváním tempových změn dosahoval náhlých a účinných kontrastů. Stal se tak tvůrcem nového symfonického slohu a předchůdcem vídeňských klasiků jako skladatel symfonií i komorní hudby. Stamicovu světovou proslulost potvrzují i kusé zprávy o jeho reprodukční činnosti, kdy již v roce 1742 byl nazýván „proslulým virtuosem“. Je také zachována zpráva o jeho vystoupení v Paříži, kde soutěžil s předním francouzským houslistou Pierrem Gaviniésem přednesem svého houslového koncertu a sonáty pro violu d’amour.
Stamicovým žákem, který v Mannheimu učil hře na housle Pixise, byl Ignaz Fränzl, tehdy koncertní mistr mannheimského orchestru. V roce 1798 se Pixis setkal v Hamburgu se slavným italským houslistou a pedagogem Viottim. Giovanni Battista Viotti (1755 – 1824) čerpal z odkazů houslových škol italských, francouzských a německých. Vytvořil styl houslové školy, který vývoj nástrojové techniky, ale hlavně obsahový výraz hry naplnil novou kvalitou. Můžeme se právem domnívat, že zdroje hudební i nástrojové výchovy takové úrovně dávaly spolehlivou záruku, aby výjimečně nadaný Pixis vyrostl v prvořadou uměleckou osobnost.
Pixis houslista a pedagog (1811 – 1842)
Při zahájení praktické výuky 24. dubna 1811 byli na ústav přijímáni žáci ve věku od 10 do 14 let. Šestileté bezplatné studium se konalo v německém jazyce. Studenti byli rozdělení do dvou „tříd“, v nichž vyučování trvalo tři roky. Tříhodinové lekce byly třikrát týdně 
vyučovány do roku 1855 hromadně. Základním cílem výuky byla výchova orchestrálních hráčů. Proto žáci druhé třídy absolvovali třikrát týdně dvouhodinové lekce orchestrálního cvičení. K prohloubení odborného i všeobecného vzdělání významně přispělo studium hudební teorie. Žákům, kteří přišli na školu ve velmi mladém věku, se stalo důležitou složkou vzdělání všeobecné. Od listopadu 1811 začal vyučovat těmto všeobecně vzdělávacím předmětům ve zvláštní škole při konzervatoři Albert Lorenz Dlask. Nadřízeným orgánem tohoto oddělení byla arcibiskupská konzistoř a výuka zahrnovala kromě vyučovacího jazyka němčiny podle plánu těchto předmětů také náboženství, slohovou výchovu, aritmetiku, fyziku, přírodopis, zeměpis, antropologii, dějepis, logiku, prozódii, mytologii, estetiku a italštinu. Předměty byly rozděleny podle rozvrhu v šesti ročnících konzervatoře. Roku 1811 bylo přijato na konzervatoř osm houslistů. Počet přijatých studentů se postupem let zvyšoval, až v roce 1888 bylo nově přijato 20 žáků. O vyučovacích metodách nejsou dochovány zprávy. Během hromadného vyučování profesor zřejmě probíranou látku žákům předehrával a podle potřeby přistupoval k individuální práci s jednotlivými studenty. Pro nás jsou proto slova o vyučovací metodě profesora Pixise o to cennější, že je vyslovil v roce 1865 jeho žák a nástupce profesor Mořic Mildner: „Pixis přenesl svou subjektivitu, která se projevovala zvlášť v elegantním a vkusu plném přednesu, na své žáky, aniž by učinil ze žáků kopii, jak se obyčejně u jiných mistrů děje. Jeho tendencí bylo každou individualitu ve směru jí vrozeném rozvinout a každého chovance tak všestranně pokud možno vzdělati.“ Nemůžeme ale pominout Pixisovo umělecké působení mimo konzervatoř. Mimo činnosti ve funkci koncertního mistra se vynikající měrou zasloužil o hudební vzdělání pražského publika svými kvartetními koncerty, které pořádal průběžně každý rok většinou v Hybernské ulici v salónech hraběte Josefa Nostitze, velkého milovníka divadla a hudby. Druhé housle hrával Mořic Mildner, violu Karel Macháček , později Vincenc Barták a violoncello František Hüttner, později František Bühnert. Hrána byla zvláště díla Haydnova, Mozartova a Beethovenova. Ze současných skladatelů Spohr, Mendelssohn, Onslow, z českých Václav Jindřich Veit.
Žáci
Prvým zapsaným žákem na houslovém oddělení konzervatoře byl Vincenc Barták (1797 – 1861), autor „Theoreticko-praktické školy na housle ve dvou odděleních“, kterou později upravil Vojtěch Hřímalý a ve své vyučovatelské praxi na konzervatoři též používal profesor Bennewitz. Pixisovým žákem byl také František Glaeser (1798 – 1861). Po absolutoriu konzervatoře, kde byl v kontrapunktu a harmonii žákem ředitele konzervatoře Dionysa Webera, se stal kapelníkem ve Vídni a v Berlíně. V letech 1842 – 1848 vedl dvorní orchestr v Kodani. Ve Vídni také působil jako houslista i jako klavírista Schubertův přítel Karl Maria von Bocklet (1801 – 1881). Byl žák Pixisův v houslích, Webrův v kompozici a Tomáškův v klavíru. Pražským rodákem byl Bedřich Bezděk (1804 – 1870?). Stal se kapelníkem divadla v Budíně. Když zemřel profesor Pixis, vyučoval kratší dobu na konzervatoři a zároveň byl ředitelem divadelního orchestru. Odešel pak do Vídně, kde se stal členem dvorní kapely. Napsal houslové koncerty, sonáty a drobné skladby pro tento nástroj. Výborným houslistou ze třídy Pixisovy byl Josef Vendelín Sokol (1821 – 1858). V roce 1839 se stal ředitelem orchestru ve Vilně. Působil potom 17 let v předních orchestrech v Petrohradě a také jako sólista. Napsal několik drobnějších skladeb pro housle. Vojtěch Blecha (1822 – 1870), rovněž žák Pixisův, byl ředitelem divadelního orchestru ve Vratislavi. Jan Král (1823 – – 1912) proslul jako virtuos na violu d’amour. Po absolutoriu se stal violistou Stavovského divadla a roku 1851 přijal místo u dvorní kapely ve Vídni. Byl oslněn zvukovými přednostmi nástroje violy d’amour a dlouholetými studiemi dosáhl takového mistrovství v jejím ovládání, že dospěl k mimořádným úspěchům na koncertech v evropských městech. Výsledkem těchto studií byla škola „Anleitung zum Spiele der Viola d’amour für Violinspieler“ vydaná v roce 1870. Významným Pixisovým absolventem byl také Raimund Dreyschock (1824 – – 1869), který byl bratrem proslulého klavíristy Alexandra Dreyschocka. Od roku 1850 byl profesorem konzervatoře v Lipsku, městě s mimořádně bohatou hudební tradici, a byl tam též koncertním mistrem Gewandhausu. Jan Václav Kalivoda (1801 – 1866) patřil k nejlepším žákům profesora Pixise. Na svůj talent upozornil v cizině nejen jako sólista, ale zejména jako skladatel. Jeho bohatá skladatelská činnost byla svým rozsahem pozoruhodná. Opery, symfonie, koncertní předehry, komorní tvorba, houslové koncerty, koncertní variace a pro nás zvláště cenná houslová dueta, získaly velkou oblibu zejména u německých posluchačů. Pixis vyučoval také svého předčasně zemřelého syna 
Teodora (1831 – 1856), později žáka Mildnerova. Teodor Pixis již v 15 letech odešel do Paříže, aby tam pokračoval ve studiu hry na housle u znamenitého houslisty a učitele Pierra Francoise Baillota, který byl spoluzakladatelem konzervatoře v Paříži. Výčet jmen prvních absolventů houslového oddělení Pražské konzervatoře, který zde spojuji pouze s nejstručnější charakteristikou jejich další umělecké činnosti, svědčí o výborném začátku nově vzniklé konzervatoře v Praze.
Již v roce 1813 zahráli žáci v redutním sále na staroměstském trhu u sv. Jakuba za přítomnosti členů ředitelství a Jednoty ke všeobecné spokojenosti symfonii. Byla to vlastně zkouška orchestrálních cvičení před školní komisí. První tři veřejné koncerty se konaly v roce 1815. Zpráva referenta, která byla podaná vedení ústavu v květnu 1815, sděluje: „Přesvědčení, že žáci druhé třídy učinili již takové pokroky, že mohou zahrát veřejné orchestrální skladby, přimělo ředitelství k tomu, že uspořádalo tři koncerty (hlavně proto, aby si žáci zvykli na četné obecenstvo).“ Karl Maria von Weber, který řídil v Praze německou operu a ostře kritizoval tehdejší hudební poměry, se vyslovuje ve svých pamětech o Dionysu Weberovi, řediteli konzervatoře, velmi pochvalně s pozoruhodnou poznámkou, že tyto koncerty vzbuzují „nejkrásnější naděje na získání dobrých umělců“. V roce 1815 přijal protektorát Jednoty tehdejší vrchní purkrabí František hrabě Kolowrat a prohlášení, které učinil, končí slovy: „Když Soukromá společnost pro zvelebení hudby v Čechách mně učinila lichotivou nabídku, abych přijal protektorát této všeobecně užitečné společnosti, vyžádal jsem si k tomu nejvyšší svolení Jeho císařského Veličenstva. Toto svolení jsem obdržel a oznamuji vážené společnosti, že plním jen příjemnou povinnost. Zároveň ujišťuji, že mně působí obzvláštní radost, že mohu přijmout mně milý protektorát a tím vstoupit v užší styky se spolkem, jehož ušlechtilé snahy se nesou k opětnému povznesení umění, které ve svém rozkvětu již v dřívějších dobách bylo obzvláštní ozdobou naší vlasti.“
Při zkouškách obou tříd, které se konaly téhož roku 1815 v sále hraběte Wrtby, mělo ředitelství příčinu být spokojeno zvláště s hudebními pokroky, „poněvadž žáci druhé třídy, jak dokazují zkušební hudební předměty, přednesli sólové skladby a koncerty s průvodem celého orchestru vesměs dosti dobře“.
O úspěšné pedagogické činnosti profesorů nově vzniklé konzervatoře svědčí především skutečnost, která byla nepochybně velkým přínosem pro pražský hudební život. Již po čtyřech letech své působnosti začala konzervatoř s pořádáním pravidelných koncertů. Veřejnými produkcemi svého žákovského orchestru vhodně doplňovala jedinou pražskou profesionální hudební instituci, operu Stavovského divadla. Tehdejší divadelní orchestr svým skromným obsazením nestačil na uvádění náročných symfonických a oratorních skladeb a musel být proto posilován žáky konzervatoře, kteří také vypomáhali i při operních představeních.
V rozrůstající se řadě Pixisových žáků se začínají objevovat talenty, které jsem již výše představil. Objevila se však osobnost, kterou můžeme označit jako první mimořádný zjev na houslovém oddělení Pražské konzervatoře. Byl to nejvýznamnější žák profesora Bedřicha Pixise Josef Slavík (1806 – – 1833). Pronikavosti svého talentu vzbudil pozornost i mimo brány ústavu a hranice své vlasti. Budeme mu věnovat zvláštní pozornost. Často při spojení s jeho jménem a talentem mi probíhá myslí, že to byl možná vůbec největší houslový talent v dějinách naši vlasti.
