Jan Hřímalý (1844 – 1915)
Nástupcem a neméně úspěšným pokračovatelem Ferdinanda Lauba na moskevské konzervatoři se stal další absolvent Pražské konzervatoře ze stejné houslové třídy profesora Mildnera, Jan Hřímalý . Jeho otec Vojtěch byl známý plzeňský varhaník a všichni čtyři jeho synové absolvovali Pražskou konzervatoř s vyznamenáním a všichni čtyři se stali významnými hudebníky. Jan byl přijat na konzervatoř již v jedenácti letech. Vyrůstal zprvu jako nadějný sólista. Vzorem ve hře mu byl o dvanáct let starší Laub, který vzbudil jeho obdiv již po prvém poslechu, a pozvolna vzniklo mezi nimi pevné přátelské pouto. Když v roce 1869 porovnával kritik v hudebním časopise Dalibor houslové umění obou virtuosů, konstatoval, že Hřímalý se učil od Mildnera i od Lauba. V roce 1864 se na koncertním turné setkal Laub s Hřímalým v Amsterodamu, kde byl Hřímalý koncertním mistrem Stumpffova orchestru a předvedl mu svou hru, která Laubovi utkvěla hluboko v paměti. Když Laub po pěti letech hledal náhradu za svého asistenta H. Schradiecka, nabídl toto místo Hřímalému, který souhlasil. Po schválení ředitelem moskevské konzervatoře Nikolajem Rubinštejnem začal ve školním roce 1869-1870 na moskevské konzervatoři vyučovat.
Hřímalý byl Laubovi obzvlášť vděčný za tuto příležitost, protože stále cítil větší náklonnost k pedagogické než k sólistické činnosti. Nové působiště v Moskvě mu bylo navíc bohatou náhradou za neúspěch při pražském konkurzu v roce 1866, kdy byl jako profesor houslové hry zvolen po zemřelém Mildnerovi Antonín Bennewitz. Laub přenechal Hřímalému v začátcích jeho výuky některé své žáky, přijal jej jako sekundistu kvarteta konzervatoře, pomohl mu uspořádat první veřejné vystoupení a vzal jej na byt do svého domu. Po čtyřech letech měl již Jan Hřímalý v Moskvě zajištěnou vlastní pevnou existenci. Oženil se s Laubovou nejstarší dcerou Isabellou, a stal se tak členem Laubovy rodiny. Po smrti svého ochránce v roce 1875 byl jmenován Jan Hřímalý řádným profesorem moskevské konzervatoře. Jeho účast v moskevském hudebním životě byla vynikající. Byl koncertním mistrem orchestru Carské hudební společnosti při moskevské konzervatoři a téměř 30 let byl primáriem kvarteta po zemřelém Ferdinandu Laubovi. Jeho hra, podle referencí odborných kruhů, vynikala technickou dokonalostí a výrazovou vroucností.
Za svého dlouholetého pobytu v Moskvě se stal prestižním profesorem moskevské konzervatoře. Nejenom bývalí žáci profesora Lauba, především J. Kotek a S. Barcewicz, ale též jeho vlastní studenti, které vychoval ve čtyřicetileté umělecké a učitelské činnosti, mu vděčili za správný rozvoj svého talentu. Z jejich dlouhé řady nejskvěleji zazářili: A. Pečnikov, I. Barmas, G. Erděnko, D. Krejn, R. Glier, J. Kremer, A. Lifšic, L. Lubočicová, A. Mogilevskij, M. Press – z nichž mnozí dosáhli světové pověsti. Hřímalého žáci uchvacovali vytříbeným smyslem pro tónovou kulturu. Jejich barevný tón byl akusticky nosný a přesvědčivě zaplňoval prostor koncertního sálu. Byl to odkaz profesora Lauba, který Hřímalý pečlivě rozvíjel jako nejcennější vlastnost a přednost houslisty! Při ukončení čtyřicetiletého pracovního období se mu dostalo od moskevské konzervatoře mnoho ocenění při okázalé oslavě jeho odchodu ze školy. Na jeho počest založila Hudební společnost při konzervatoři stipendium pro chudé žáky a byla uspořádána také soutěž jeho studentů. Jan Hřímalý zemřel v Moskvě v roce 1915.
Jména Ferdinanda Lauba a Jana Hřímalého vystupují výrazně v tradici tvořivého vlivu pražské houslové školy. Jan Hřímalý svým čtyřicetiletým působením v Moskvě tuto tradici dále jedinečným způsobem rozvíjel. Byl jedním z jejích význačných představitelů a spolu s Ferdinandem Laubem se stal spoluzakladatelem moderní vývojové cesty ruské houslové školy!
Antonín Bennewitz (1833 – 1926)
Mladý Antonín se narodil v Přívratech u Litomyšle jako syn lesního účetního. Studoval na piaristickém gymnáziu v Litomyšli a soukromě se vzdělával v hudbě. Ve hře na housle se zdokonaloval tak rychle, že se rozhodl věnovat zcela hudbě a houslím. V letech 1846 – 1852 studoval na Pražské konzervatoři ve třídě profesora Mildnera. Po absolutoriu působil ve Stavovském divadle v Praze, byl primáriem smyčcového kvarteta a vystupoval též jako sólista, který měl úspěchy i na koncertech v cizině. S Bedřichem Smetanou a violoncellistou Františkem Hegenbartem založil klavírní trio a tím se již jako mladý umělec významně podílel na tradici komorní produkce svých předchůdců, profesorů Pixise a Mildnera. V roce 1861 působil jako koncertní mistr Mozartea v Salzburgu a od roku 1863 byl královským würtenberským komorním hudebníkem a koncertním mistrem dvorní opery ve Stuttgartu. Podnikal v té době koncertní cesty a zvláště svým vídeňským a berlínským vystoupením si získal výbornou pověst se zvučným jménem. V roce 1866 se zúčastnil na konzervatoři v Praze (spolu se 14 dalšími uchazeči) konkurzu na uprázdněné místo profesora houslí a komisí byl zvolen, aby pokračoval po zemřelém Mořici Mildnerovi v práci na výchově žáků jeho houslové třídy.
Vývojovou linii houslové školy Pražské konzervatoře provází jedna pozoruhodná skutečnost. Přímými nástupci učitelského místa byli vždy žáci, které stávající profesor hry na housle bezprostředně vyučoval. Jednota pokračovatelů předchozích učitelských tradic tak byla zachovávána vědomě a často zcela nevědomě již touto skutečností. Samozřejmě že se měnily názory na metodické pokyny, na estetiku interpretace, které jednotlivý pedagog vkládal do povědomí každého svého žáka; ale i při takto se tvořící časové posloupnosti, i při stále se rozvíjejících požadavcích na pedagogické, metodické, a hlavně na vývojově se měnící interpretační utváření nástrojové hry byla ve svém základu jednotnost názorová uchovávána.
Bennewitzova pedagogická činnost
(1866 – 1901)
Antonín Bennewitz se stal profesorem houslí na Pražské konzervatoři v říjnu 1866 a podle tehdejšího zvyku se představil veřejnosti Moliqueovým Koncertem a moll. Také on vycházel z pedagogického odkazu francouzské houslové školy. Pedagogickou činnost Bennewitzovu komentuje později výstižně profesor Jan Mařák: „Příchodem Bennewitzovým na konzervatoř uchována i dobrá tradice pražské houslové školy, která se neodštěpila od svého původního kmene, prvé římské školy Corelliho, jejíž přímou větví pražská škola jest – Corelli, Somis, Pugnani, Viotti, Pixis, Mildner a Bennewitz. Připomeneme si, že důležitou a plodnou větví, patřící ke jmenovanému kmeni, je pedagogický odkaz školy francouzské, která díly Kreutzera, Baillota, Rodeho a dalších v těsné časové následnosti pomáhala již od působení Pixise a zejména Mildnera tuto starou tradici utvářet. Vždyť podle přání Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách měli páni učitelé na konzervatoři užívat jako příruček předepsaných učebnic pařížské konzervatoře. Z tohoto přání zakladatelů konzervatoře roku 1812 vznikla první učební osnova. Tak francouzská houslová škola vtiskla nesmazatelnou pečeť Pražské konzervatoři na plných 200 let. Jasně to dokazuje současná učební osnova, v níž převažuje šest Francouzů (Mazas, Kreutzer, Rode, Alard, Dancla, Gaviniés) nad třemi Italy (Campagnoli, Fiorillo a Paganini) a dvěma Němci (Spohr, Dont), tvořící tento základ. Antonín Bennewitz sice nenapsal žádnou houslovou školu, ale měl nejlepší výsledky na ústavě. Za něho se na konzervatoři začalo užívat první české houslové školy, napsané Pixisovým žákem Vincencem Bartákem, kterou upravil a vydal v roce 1882 Vojtěch Hřímalý. Bennewitz byl velkou osobností lidskou i uměleckou. Tím, že vychoval řadu vynikajících a vysoce profesionálních houslistů, prokázal, že byl vynikajícím houslovým pedagogem.“
O pedagogickém zaměření Bennewitzově se vyjádřil jeho žák, skladatel Josef Suk: „Bennewitzova škola nebyla jen pouhou drezúrou; tento učitel prohlédl brzy nitra svých žáků a postupoval ve vyučování vždy tak, aby podporoval to, co shledal prospěšným pro jejich umělecký vývoj. Technika mu byla základním samozřejmým prostředkem, aby se došlo k cíli. Bennewitz dirigent a vůbec umělec hluboký a noblesní nebyl ani tak fedrovatelem pozlátkové virtuozity, nýbrž pronikal hlouběji. Proto u něho šla v jedné čáře s technickými problémy ryzí hudebnost.“ Ve výuce se Bennewitz hodně věnoval komorní a orchestrální hře; častá byla hra v unisonu: roku 1880 hrálo 16 houslistů Paganiniho Moto perpetuo ; roku 1886 vystoupili sborově houslisté s Bachovou Ciaconou s klavírním doprovodem od R. Schumanna; roku 1888 hráli všichni žáci houslového oddělení Laubovu Polonézu ; roku 1889 žáci 4. ročníku hráli Riesovo Perpetuum mobile ; roku 1891 12 houslistů provedlo Polonézu D dur H. Wieniawského. Již z těchto vystoupení si můžeme utvořit představu o vysoké úrovni tehdejší houslové třídy Pražské konzervatoře. Ve třídě profesora Bennewitze vyrostla řada znamenitých sólistů, komorních i orchestrálních hráčů, kteří se stali chloubou českého interpretačního umění.
Zvláště vynikali: Florián Zajíc (1853 – 1926), úspěšný sólista, v roce 1891 se stal nástupcem Emila Saureta na Sternově konzervatoři v Berlíně. Karel Halíř (1859 – 1909), sekundista slavného Joachimova kvarteta, který v Německu poprvé provedl Čajkovského houslový koncert. V Berlíně byl jmenován profesorem houslí na Vysoké škole a koncertním mistrem dvorní opery. Byl jedním z prvních interpretů koncertu Sibeliova. Váša Suk (1861 – 1933), houslista, skladatel a dirigent v Rusku, kde byl od roku 1906 dirigentem moskevské opery. Ferdinand Lachner (1856 – 1910), koncertní mistr ve Vratislavi, Varšavě a od roku 1883 u Národního divadla v Praze. Stal se profesorem Pražské konzervatoře, jako primárius kvarteta provedl v roce 1879 poprvé Smetanův kvartet „Z mého života“, úspěšný interpret Dvořákových houslových skladeb. Antonín Sitt (1847 – 1929), koncertní mistr v Německu, Švédsku a Finsku, úspěšný sólista a pedagog. Jeho bratr Jan Sitt (1850 – – 1922), koncertní mistr ve Vratislavi, Saské Kamenici a u hraběte Dervize v Nicce. Profesor konzervatoře v Lipsku vynikl jako sólista i jako violista Brodského kvarteta. Výborný pedagog a skladatel pedagogických děl, znamenité jsou jeho houslové etudy. Josef Karbulka (1866 – 1920), profesor houslí v Záhřebu. Pro nás je významné jeho působení v Oděse, kde od roku 1896 vyučoval Petra Stoljarského, významného pedagoga a spoluzakladatele slavné oděské houslové školy. Rudolf Reissig (1874 – 1939), houslista, violista a hráč na violu d’amour upozornil na sebe Leoše Janáčka. Byl ředitelem Filharmonické besedy a dirigent spolkových koncertů v Brně. Od roku 1920 profesorem na Pražské konzervatoři. Významná byla jeho dirigentská činnost. Nejsme ještě u konce řady významných žáků, ale pozornost musíme obrátit k jeho odchovancům, kteří zcela mimořádným způsobem ovlivnili vývoj interpretačního a pedagogického vývoje v Evropě. Z řady vynikajících Bennewitzových žáků nejvíce upoutali na sebe pozornost světové hudební veřejnosti: František Ondříček , mezi prvními Bennewitzovými žáky byl Otakar Ševčík a následovali členové Českého kvarteta, Karel Hoffmann , Josef Suk , Oskar Nedbal a Jiří Herold .
Různorodostí svých talentů, vysokou profesionalitou a mimořádným rozsahem své umělecké působnosti se řadí tito Bennewitzovi žáci mezi evropskou špičku houslistů, zároveň s výjimečnou pedagogickou schopností svého učitele!
Po smrti ředitele Krejčího byl Bennewitz za své významné působení v roce 1882 zvolen ředitelem konzervatoře. V roce 1895 přestal vyučovat hlavní obor, hru na housle, a věnoval se jen správě ústavu a vedení konzervatoře. Ve svých žácích viděl další rozkvět své práce. O Bennewitzovi se můžeme směle vyjádřit, že svým velkým rozhledem, svým mimořádným uměleckým a organizačním nadáním doslova povznesl uměleckou úroveň Pražské konzervatoře. Podle svědectví pamětníků ani v době odpočinku nebyl den, ve kterém si nezahrál na housle. Zemřel ve věku 93 let v roce 1926.
