Sličná trumpetistka
Mladá a sympatická Angličanka Alison Balsom zazářila jako sólistka trubkových koncertů spolu s Pražskou komorní filharmonií, i jako všestranná sólistka. A druhá mladá dáma, varhanice Daniela Valtrová Kosinová jí byla na Nokturnu 21. 5. spolehlivou oporou. Po stylovém Bachově Koncertu pro trubku a varhany D dur se Balsom odvážila i do transkripce dvou částí Bachovy suity pro violoncello pro sólovou trubku. Sonáta pro trubku Naji Hakima je naopak skladba mnoha tváří, představí zajímavé barevné polohy trubky a dobře se poslouchá. Alison Balsom v rozhovorech opakovaně říká, že objevování všech možností nástroje a snaha neustrnout v jednom stylu je pro ni to nejzajímavější. Její podání Oken Petra Ebena bylo podle znalců jemnější a ženštější, než byl původní záměr autora – ale to jí věru nikdo z přítomných posluchačů rozhodně nevyčítal. O této dámě trubky, která byla loni oceněna titulem nejlepší mladá britská umělkyně roku, ještě uslyšíme. (jb)
Zhmotněná představa
Dlouho jsme znali jen jejich desky, pak se někteří z nás dostali k obrazovým záznamům, teprve před pár lety jsme je díky Pražskému jaru mohli vidět a slyšet. Hráč na violu da gamba Jordi Savall vystoupil na festivalu v roce 2004 a kromě souboru Hespérion XXI zde představil svou dceru Ariannu, letos byl publiku dopřán i zpěv Savallovy manželky Montserrat Figueras. Umělci uvedli 18. 5. ve Dvořákově síni Rudolfina projekt Don Quijote de la Mancha , který zazněl ve zhuštěnější podobě, než jak byl realizován na stejnojmenném snímku (CD bylo letos nominováno na Grammy). Hudba, z níž Savall tento projekt sestavil, úzce souvisí se Cervantesovým románem. Text totiž obsahuje odkazy na konkrétní nástroje, tance, dokonce i skladby (někdy s přesnou citací textu). Epické písně a balady, nazývané souhrnně romance, zpracovávají tematiku milostnou, artušovskou, příběhy o Karlu Velikém, Rollandovi, Cidovi nebo antických hrdinech. Během pražskojarního večera zazněly romance a instrumentální díla Diega Ortize, Luyse de Milán, Diega Pisadora, Juana Vásqueze, Gabriela Meny, Henryho du Bailly, Joana Aranése včetně autorů anonymních, dramaturgie koncertu zachovala ve shodě s deskou tematické rozvržení opisující děj románu. Úloha vypravěče připadla Jesúsovi Fuentemu, zpěv zazněl v podání sopranistek Montserrat Figueras, Arianny Savall a tenoristy Lluise Vilamajóa. Přestože prostory Rudolfina nejsou pro takový koncert dostatečně intimní, soubor Hespérion XXI vplul na pódium Dvořákovy síně jako by šlo o malý prostor šlechtického paláce a provedl hudbu tak, jak je jeho zvykem: s elegancí, kultivovaností, pokorou a šarmem. Přestože v hlasu Montserrat Figueras bývalo kdysi víc žáru a tvárnosti, její projev neztratil ani po 20 letech svůj půvab, radostí bylo naslouchat svěžímu dívčímu sopránku mladičké Arianny Savall i sametovému tenoru Lluise Vilamajóy. O vlajícím mohutném vousu perkusionisty Pedra Estevana nemluvě. Není divu, že očarované publikum si při ovacích vstoje vytleskalo přídavek (Matteo Flecha). Chvála patří festivalu i za pečlivě připravený doprovodný text včetně překladů romancí do češtiny a angličtiny. (din)
Operní Prsten beze slov
Dirigent John Fiore se vrátil ke svému opernímu úspěchu v Národním divadle před dvěma roky a s jeho orchestrem na letošním festivalu (30. 5.) uvedl Wagnerův Prsten Nibelungův – ne ovšem celý, ale „beze slov“, tedy bez zpěvu, v obratně sestaveném výběru klíčových míst symfonické hudby. Tříhodinový koncert s dlouhou přestávkou byl sice časově předimenzovaný a ke konci už trochu natahovaný, ale vzhledem k celkové délce čtyřdílného „Ringu“, která se udává asi šestnácti hodinami čistého času, byl vlastně adekvátní. Vybírat pro tuto „procházku“ operou či „anotaci“ jednotlivých dějství a eliminovat spousty zajímavé hudby muselo být dost těžké; zřejmě se mohlo i pár minut ušetřit, ale faktem je, že publikum naslouchalo soustředěně a reagovalo na básnivý proud hudby víc než vstřícně. Fiore svůj pokus ukázal jako legitimní, vše mu plynulo logicky; prezentoval každé jednání jako jeden celek, nechal zaznít charakteristické motivy a podal obraz o náladě a směřování hudby; šikovně jednotlivé „části“ své monumentální suity zakončoval. (Šlo by něco podobného i s jinými operami? Verdiovské přiznávky by asi samostatně neobstály, ale některá novější prokomponovanější díla zřejmě ano.) Dirigent se po celý večer snažil rozezpívat květnatý symfonismus do širokých ploch, zde však narážel na limity tělesa. Ne všechno, co se snese v divadle, kde spolupůsobí scénografie a atmosféra okamžiku i specifická akustika, může projít – obnaženo – na koncertním pódiu. Orchestr Národního divadla není Vídeňská filharmonie, aby se v obou sférách pohyboval s jistotou. Jak se asi hráči na pódiu cítili…? Neškodilo by jim „trénovat“ takovou flexibilitu častěji. Navíc se zdá, že přece jen před dvěma lety hráli v divadle Wagnera ještě inspirovaněji. Tentokrát přes některá přijatelná místa chybělo hudbě ve velké řadě okamžiků víc emocí a výraznější a větší spektrum proměn a poryvů, větší plasticita. Celek zněl sice vcelku kompaktně, avšak přímo ostudná – i vzhledem k přímému rozhlasovému přenosu – byla hra žesťových nástrojů, na nichž přitom Wagnerova hudba často staví. V hlubokých rejstřících se mnohdy ozývaly tlusté nejisté tóny, nástroje neladily, zejména lesní rohy se několikrát prezentovaly falešně a měly na důležitých místech chyby. Z hodně náročně nastaveného hlediska – ale jaké jiné přiřadit k tak ambicióznímu a výjimečnému záměru? – šlo o výkon celkově spíše špatný. (veb)
Opět netradiční Kremerata
Soubor Kremerata Baltica od začátku působení v roce 1997 obohacuje své koncerty programem, který je jiný, ač přináší melodie známé a slavné – je jiný zpracováním. 24 členný smyčcový orchestr sice hraje v tomto tradičním komorním složení, ale nehraje skladby pro toto obsazení skladateli napsané. Pražskojarní recitál ukázal, kam až do současné chvíle skvělý houslista Gidon Kremer se svým orchestrem v cestě za vlastní dramaturgickou představou došel. Dlouhý program večera zahájila Suita Jeana Sibelia, dále soubor uvedl Šostakovičovu Sonátu pro housle a klavír op. 134 v přepisu pro housle, smyčcový orchestr a bicí
nástroje, poté přepis Smyčcového sextetu d moll op. 70 P. I. Čajkovského a závěrem cyklus krátkých skladeb, propojených attacca pod názvem Sempre primavera . Pouze Sibeliova suita, ač dílo skladatelem několikrát přepracovávané, je napsaná pro smyčcový orchestr, tympány a triangl a skvělí hráči Kremerova orchestru v něm posluchačům předestřeli svůj kultivovaný interpretační přístup, ať už v tónové kulantnosti, technické preciznosti či výrazovém pojetí. Pocit z trochu fádní a dlouhé skladby se ještě „protáhl“, když následoval přepis jedné z posledních Šostakovičových sonát, neboť je to nejen rozlehlé půlhodinové dílo, ale navíc meditativního, většinou pomalého charakteru.
Díky oslavě skladatelova výročí jsme mohli na koncertech sonátu několikrát slyšet, a tak bezprostřední porovnání s tím, co ze sonáty svou úpravou Michail Zinman a Andrej Puškarev udělali, bylo překvapující – v konečném zvukovém přebalu téměř jiné dílo. Ze dvou disputujících a ponejvíce meditujících hlasů rozdílného charakteru (smyčcový nástroj a kladívkový nástroj) vyšla houslovému koncertu podobající se orchestrální verze, bohatě opředená řadou bicích nástrojů. Tím, že sólový houslový part interpretoval Gidon Kremer a byl prodchnut pochopením Šostakovičova díla, neminulo se ve své podstatě účinem co do obsahu a výrazového napětí. Zvukově se však skladba proměnila ve velkou smyčcovou plochu, kde housle odpovídaly houslím a bicí nástroje zesilovaly emotivní účin. Čajkovského smyčcový sextet svým přepisem pro orchestr rovněž vytvořil typově jinou skladbu, nicméně zvukově zůstávala totožná – smyčcová. Poslední skladba večera přinesla odpověď na mnohou otázku, jež se vynořovaly během hry: Sempre primavera, zhruba patnáctiminutová skladba (vytvořená přepisem známých melodií na téma „jarní“) byla obrazem výsledku Kremerovy cesty a smyslu hudebních přepisů. Viktorie Poleva, Ludwig van Beethoven, Igor Stravinskij, Leonid Desjatnikov, P. I. Čajkovskij a Astor Piazzolla jsou jména autorů skladeb hodně známých či pro nás nových – to je však pro hudební interpretaci Gidona Kremera a jeho mladých spoluhráčů nepodstatné. Hrají s tím největším zaujetím prostě hudbu, v níž nacházejí vlastní rezonanci a tvůrčí napětí. Je instrumentována tak, aby upoutala (Čajkovského měsíc Duben – klavírní skladba – pro housle a vibrafon), měla svou atmosféru a dynamickými i dramatickými prostředky po celou dobu upoutávala. Je jen shodou okolností, že závěrečná část (Primavera od Piazzoly v přebásnění Leonida Desjatnikova) byla strhující a jasně předkládající cíl cesty souboru Kremerata Baltica. Hrají v něm kromě Gidona Kremera vynikající hudebníci podobného naturelu jako on sám; Andrej Puškarev, hráč na vibrafon a bicí, přímo zásadně ovlivnil nejen zvukový výsledek interpretace na řadě míst, ale tvoří výrazově mistrný protipól Kremerově hře. Večer s Kremeratou Balticou byl silně inspirující. (ev)
Jubilant s francouzskou hudbou
Serge Baudo oslavil na Pražském jaru letošní osmdesátiny v úctyhodné kondici. S orchestrem FOK uvedl ve Smetanově síni (28. 5.) tři francouzské partitury – v pěkné, klidné, komorní a kultivované náladě Debussyho Faunovo odpoledne a v sršatějším hávu Ravelův méně hraný Klavírní koncert D dur pro levou ruku . Adam Skoumal se zhostil partu skladby, nastudované speciálně pro tuto příležitost, bravurně, v hutném zvuku a široké sazbě maskujícími fakt, že chybí celá jedna notová linka. V přídavku pak navázal vlastní básnivou kompozicí, také pouze pro levou ruku. Berliozovu Fantastickou symfonii zahráli potom Pražští symfonikové v tempech a dynamice velmi dobře, hudbě se nedá vlastně nic vytknout. Zároveň však provedení ničím mimořádným nezaujalo, nepřineslo nic navíc a skladba odezněla bez nadstavby jedinečné vzrušující extatičnosti, bez rafinovanosti, jako kdyby šlo o absolutní a ne o fantazijní, romantickou programní hudbu; v celkové vzpomínce se vybavuje, že zazněla vlastně téměř fádně. Dirigent totiž kromě tempa a dynamiky příliš neinspiroval, na hráče v drobných proměnách a celkovém směřování nenaléhal. Zvláště po svátečních koncertech orchestru ze San Franciska byl tento večer návratem k všednímu dni, k běžné normalizaci. (veb)
Světová dirigentská hvězda
Barvitá partitura Petrušky , a to ještě v původní komplikovanější verzi z roku 1911, byla vrcholným číslem společného koncertu (1. 6.) České filharmonie a Charlese Dutoita. Jednotliví hráči si v tomto opusu skutečně zahrají a celek je víc než jen žánrový cirkusový obrázek. Dirigentovi, znalci francouzské a ruské hudby, tedy i Stravinského, se dařilo všechny detaily i celkový charakter skladby prezentovat, a to navzdory dojmu, že si od plné zaangažovanosti udržuje určitý odstup. Baletní suita Apollon musagete na začátku večera už tak příznivý dojem nevyvolala. Nesla se ze značné části v klidném tempu a nižší dynamice a měla tendenci sklouzávat do šedi průměru. Stravinského Houslový koncert uprostřed této hudby nebyl spočinutím nebo doplněním, spíše naopak: avantgardní, sršatý, bez klišé, zvukově plný. Kanadská houslistka Chantal Juillet prokázala velkou erudici, usnadněnou častým kontaktem se soudobou hudbou. Ve skladbě sice neoslnila, ale její konkrétní výkon byl výborný. (veb)
Nejen legendární hobojista
Hobojista Heinz Holliger je ve svých osmašedesáti letech nejen legendou, ale stále výborným hráčem. Ukázal to spolu s Cameratou Bern na koncertě Pražského jara 1. 6. v Rudolfinu. V Bachově Koncertu d moll pro housle, hoboj a smyčce bylo i přes technickou jistotu znát, že udýchat všechny fráze mu dá jistou námahu. V následné Passacaglii concertante maďarského skladatele Sándora Veresse se ale okamžitě rozptýlily jakékoliv pochybnosti. Holliger, který občas hoboj odložil a dirigoval, táhl celou skladbu a vystřídal neuvěřitelnou škálu barev svého nástroje. Energii a preciznost mělo pod jeho taktovkou i Bartókovo Divertimento pro smyčce v druhé polovině a taneční přídavek znovu od Veresse, který je Bartókovým žákem i pokračovatelem. (jb)
Ivan Ženatý a Igor Ardašev
Noční pražskojarní koncerty (začátky 21:30) jsou posluchačsky oblíbené; shromažďují publikum, které jde za určitým sólistou a určitým programem, publikum soustředěné a poučené. Nejinak tomu bylo na večeru s Ivanem Ženatým a Igorem Ardaševem (2. června), kde nevšední program – Chasidské zpěvy Ernsta Blocha, Sonáta g moll Clauda Debussyho a Sonáta F dur Felixe Mendelssohna-Bartholdyho – proběhl v jednom proudu, aniž sólisté sešli z pódia, a přitom soustředěné ticho by dalo zaslechnout pověstnému padajícímu špendlíku. Dvojice Ženatý – Ardašev je podivuhodně bytostně spjatá, a to v mnoha vnitřních i vnějších bodech: v prvé řadě perfektní připraveností, která jako by nebyla požadavkem, ale naprostou samozřejmostí. Teprve nad ní se košatí výrazové prolnutí obou sólistů, kteří hrají až „sošně“ – aniž potřebují k dosažení výrazu své hry tak běžný vnější doprovodný pohyb těla – interpretují hudbu s neobyčejně výrazným a jasně slyšitelným emocionálním nábojem.
Hře nechybí bravurnost techniky, dokonale propojená souhra ve frázování a dynamice, je hladká, hladivá, interpretačně inspirující k dalšímu poslechu, zasahuje posluchače uvnitř. Od první skladby, Chasidských zpěvů Ernesta Blocha, oba nástroje s neobyčejnou cudností, avšak nešizenou citovostí vyzpívávali dávný melodický kód židovských zpěvů. Debussyho sonáta ve druhé větě přinesla rovněž sytou dávku čistého zpěvu, nádherného tónu, souhry a jasu, aby třetí věta – dominující technikou – strhla vnímání jiným směrem. Závěrečná Mendelssohnova sonáta vyzněla takovou noblesou a klasicistní umírněností, jíž ale nechyběla ryzí hudebnost, že výsledný dojem byl až strhující ve své „střídmosti“. Koncert byl mistrovský ve všech aspektech interpretačního přístupu a byl pohlazením v závěru letošního festivalu. (ev)
Rozpačitý závěr festivalu
Poslední večer Pražského jara (3. 6.) patřil Pražským symfonikům a s nimi letošní třetí dirigentské legendě – po Mackerrasovi a Baudovi šestasedmdesátiletému Gennadiji Rožděstvěnskému. Starší skladba Kořeny času Lukáše Matouška odezněla jako zvukově vcelku zajímavé, místy témbrové, místy naopak téměř tonálně zakotvované obcházení kolem hudebních tradic, aniž by šlo o nápodobu historické hudby. Posluchačsky neméně náročnou skladbou bylo pak Impromptu op. 13 Otakara Ostrčila, patnáctiminutový, poměrně expresivní tok. Obě díla nebyla ta úplně nejvhodnější pro závěrečný program festivalu, který by možná měl být trochu výjimečně slavnostní či slavnostně výjimečný. Kombinace s Dvořákovou Sedmou symfonií pak z této sestavy definitivně učinila v podstatě běžný program, který by vhodně zapadl i do obyčejné abonentní sezony. Rožděstvěnskij navíc Dvořáka obdařil prazvláštní zádumčivostí, která ovšem při neustálém uhýbání do epizodičnosti hraničila s unylostí. Celkový dojem proto byl – s nižší hladinou dynamiky, kterou je ovšem nutno ocenit, stejně jako měkkost nebo propracovanost protihlasů – docela mdlý. Tím spíše se vybavila vzpomínka na Beethovenovu Devátou… Nemusela by to být nutně zrovna tato skladba, ale „něco“ pro výraznější uzavírání festivalu přece jen najít by bylo docela dobré. (veb)
